Podzimní vánek - 3. první změna

„Proboha! Co tady kruci děláš?“
„Bál jsem se, že bys mě dveřmi nepustila, tak jsem přišel oknem“ Usmál se a mrkl pravým okem. Earhh. Nemůžu pochopit, jak jsem si někdy mohla myslet, že je pěknej! Vždyť je to takovej arogantní blbec. I kdyby měl tělo jak nejlíp placenej model, mně by se nelíbil víc než bezdomovec žebrající o pár drobných na vlakovým nádraží.
„Takže Alex, hm?“
„Správně.“ Pořád se provokativně usmíval a začal si mě prohlížet. Mluvil dál a přitom kolem mě kroužil jak hladovej sup číhající na svou bezmocnou kořist. „Takže jsi poslechla maminku, jo?“
„Nech toho!“
„A čeho prosím tě? Já jen nevině konverzuju. Nebo se ti to nelíbí? Taky si k tobě můžu sednout, koukat na telku a mlčet.“
„Jo, dobrej nápad! A nejlépe, kdybys přitom seděl na druhý straně baráku.“
„Všimla sis toho, že od tý doby, co jsi mě potkala, do mě neustále reješ? Proč?“
„Jsi mi nesympatickej.“
„Fakt? Copak jsem ošklivej?“
„To jsem neřekla, jen nesympatickej. Nemohl bys už zmlknout? Chci se koukat.“
„Tak tohle je dost hloupá výmluva.“ Tsss! „Vždyť ani nevíš, odkud to hraje natož abys do tý komišky byla ponořená.“
„Do čeho?“
„Komedie.“
Tak fajn, říkej si tomu jak chceš. Já na tebe ale už kašlu. Chceš mě hlídat nebo co? Tak prosím! Ačkoliv nechápu, proč se tolik snaží, když mi ráno vmetl do tváře, jaká jsem pro něj nedůležitá malá holka.
Uhodila jsem zády do sedačky, nasupeně složila ruce křížem a zadívala se na místo, kde stála televize. Periferním viděním jsem postřehla, jak se zakymácel zleva doprava a pak si váhavým krokem přišel sednout do křesla. Díkybohu ho nápad sedět přímo vedle mě přešel. Snažila jsem se si v hlavě utříbit myšlenky, ale cítila jsem, jak se do mě vpíjí těma jeho nepochopitelně tmavě modrýma očima. Nevím, co mi ta barva připomínala. Možná hladinu oceánu v bouři. Tmavomodrošedá, jen mnohem víc sytá. Aaaaa, neeee! Nemůžu přece snít o jeho očích. Jedna půlka mého já (ta co myslela racionálně) ho tak strašně nesnášela a ta druhá (instinktivní a přirozená s normálními lidskými pudy) jen obdivovala jeho rysy. Díkybohu se ta druhá má část spokojila s vysvětlením, že takovou tlustou malou ošklivou holku nikdo chtít nebude.
„Proč na mě pořád tak koukáš? Leze mi to na nervy.“
„Jen čekám.“
„A na co?“
„To ti řeknu později.“
„No tak fajn, dělej si tajemnýho!“
Čeká, čeká? Čeká! No fakt na něco čeká! To mi nejde na rozum. Čeká až přijde někdo z našich a on by mohl vypadnout? No prosím, klidně může teď, vůbec bych se nezlobila. Nebo na co teda?
Bože, minuty se táhly tak pomalu. Dřív nikdy vteřina netrvala dvě hodiny, dokonce i na dějepisu mi to utíká rychleji. Proč tu jsi? Vůbec nic o tobě nevím. Mamka tě taky vůbec nezná. Proč mě nechala u nás doma s cizím člověkem? Vždyť to jí není podobný. Za prvý chce, aby byla její Sárunka vždycky v bezpečí a za druhý by se bála, aby jsme tu nedělali něco „nekalýho“. Je fakt, že jí možná vyděsilo, že jsem omdlela, ale kdyby ano, tak by tu zůstala se mnou aby měla jistotu.
Čas od času jsem „nenápadně“ mrkla jeho směrem, ale vždycky se naše oči střetly. Visel na mně pohledem celou tu dobu, takže jsem neměla šanci si ho prohlídnout, aniž bych nebyla odhalena. Byl tak klidný, vyrovnaný. Na pohled tvrdý jako skála. Skoro až lhostejný k našemu domu, mně, okolnostem… Jakoby tu byl s nějakým určitým cílem a nesměl na sobě dát nic znát, dokud se „akce“ nerozjede.
Byla jsem strašně zmatená. Mluvil v hádankách, neustále měnil své chování a nevěděla jsem, jestli se ho mám bát, obdivovat a nebo prostě jen ignorovat. Tak fajn, ignorovat ho asi nedokážu. Jak člověk může druhého obdivovat, nesnášet a zároveň z něj mít strach? To dokážu snad jen já.
„Je ti dobře?“
„Jo, je…“ No ne, pán má o mě snad doopravdickej strach.
„Jsi nějaká bledá, fakt se necítíš špatně? Teď není doba hrát si na hrdinku.“
„Je – mi – dobře!“ Zdůraznila jsem příkře každé slovo. Chtěla jsem, aby mi rozuměl. Sice kdyby mi začínalo být špatně, nevím, jestli bych se hlásila okamžitě o pomoc, ale mně fakt nic nebylo. Proč má takovej strach? Teda ne, že by mu to bylo znát na očích nebo ve tváři, ale to že se zajímá už taky něco znamená.
Ne, už to tu dál nevydržím. Jeho přítomnost je jako odporná chřipka. A to bohužel doslova. Někdy si říkáte – Kéž bych byla nemocná, já nechci čelit všem těm věcem tam venku, prostě chci být jen zachumlaná doma a být nemocná. Doslova někdy toužím po chřipce, ale jakmile přijde a usídlí se u mě doma, nesnáším ji strašně moc. Modlím se a čekám na chvíli, kdy si ta nepříjemná chřipka spakuje svý saky paky a potáhne zase o barák dál. Ježiš, nemodlím. Abyste to dobře chápali, vůbec nejsem věřící. Myslela jsem to samozřejmě obrazně.
Vstala jsem a vznešeně odkráčela do druhého patra. Alex (nebo jak si to říkal, kdo ví, jak se doopravdy jmenuje) se zvedl a následoval mě, ale natáhla jsem před sebe dlaň s roztaženými prsty, pozvedla obočí, aby chápal, že tam má zůstat a tiše prohodila, že se snad můžu převléknout, když jsem doma. Chvíli jen tupě zíral kamsi do neznáma, ale pak se mi zadíval do očí a přikývl.
Teda, od kdy se tu musím ptát, co smím a co ne? Doopravdy mi vyrážel dech, ale nehodlala jsem se před ním projevit znova jako slabá. Naopak jsem si chtěla zachovat ve svém domě všechnu svou důstojnost a nevyvést už žádnou hloupost. Ze skříně jsem vytáhla oblíbený volný tepláky, sáhla pod polštář pro mé teplý ponožky a ze země zvedla volný vytahaný tričko. Ledabyle jsem ze sebe shodila dosavadní oblečení a hodila ho na křeslo pod oknem.
Au. Co je sakra? Fajn, Sáro, to zmákneš. Pravou ruku skřivenou v křečích (ostatně stejně jako byla skřivená má levá ruka a ve stejných křečích, jaké jsem náhle pociťovala v dalších částech těla – zádech, břiše, dokonce i v krku) jsem vztáhla k připravenýmu triku a pomocí dost směšného nadhazování jsem ho na sebe natáhla. Teď se přidaly i nohy, svalila jsem se na zem a schoulila se nedobrovolně do klubíčka. Tak trochu jsem si začala uvědomovat, že takhle na sebe tepláky už asi nenavlíknu. Co mám dělat? Klid, to určitě přejde. Namlouvala jsem si to čím dál tím víc, než jsem sebou začala pod návalem stahů cukat a všelijak sebou házet a trhat. Smetla jsem tím pár věcí k zemi včetně magneťáku, který s ohlušujícím rámusem dopadl jen pár centimetrů vedle mě.
Pocítila jsem, jak se mi po rozpálené tváři valí horké slzy způsobené nepředstavitelnou bolestí, která teď věznila celé mé tělo. Slyšela jsem zvláštní neartikulované výkřiky a až po chvíli s úlekem pochopila, že vychází z mého vlastního hrdla. Srdce bušilo až ve spáncích a vše bylo tak nějak zrnité jako ve starém filmu. Jak jsem sebou tak házela, tak jsem taky pochopila, že nevidím souvislý obraz, ale jen „fotky“ toho co vidím po nějakým určitým čase. Pohyb na sebe vůbec nenavazoval. Říkám to nerada, ale doopravdy jsem se začala bát. Svaly se mi pomátly, srdce bušilo div se mi hlava nerozskočila, můj dech by mohl úplně s přehledem soutěžit s lokomotivou… a k tomu všemu jsem neustále cítila tu obrovskou bolest.
Po nějaké době (netušila jsem po jak dlouhé, vnímání okolních podmětů bylo dost špatné jak po obrazové stránce, tak i po té sluchové a tak je jasné, že vnímat co se děje kolem je dost těžké) se k tomu nesrozumitelnýmu jíkání přidal i mužský sametový uklidňující hlas. Sice jsem tomu hlasu vůbec nerozuměla, ale byla jsem moc ráda, že tu neumřu sama. Že mi někdo zavolá pomoc.

Abyste si dokázali situaci líp představit z tý celkový stránky a ne jen z mýho pohledu, písnu vám sem i co se dělo v době, kdy mé vždy světle modré oči hleděli někam do ztracena a zbarvovali se jasně do zářivě brčálové. V době, kdy se mé tělo zmítalo na podlaze mého vlastního pokoje a vydávalo sadu nejrůznějších zvuků a skřeků způsobených ohromnou bolestí a překvapením (či strachu) z toho, co se to se mnou proboha děje.
Alex čekal dole v chodbě před schody a pozorně poslouchal, aby mohl hned přiběhnout a zareagovat, bude-li se něco dít. Sedl si na první schod a bál se, aby se ta ubohá holka (nebo-li moje ubohá maličkost) neoddělala tím, jak odmítala jeho pomoc. V tu chvíli zaslechl podezřelou ránu. Vstal, vyšel do druhého patra, ale pak se zase posadil. Přece jen jsem mohla jen něčím omylem bouchnout do kusu nábytku a podobně. Vlézt dovnitř a spatřit mě polonahou mu přece jen asi nahánělo hrůzu nebo nevím. Měl špatné tušení, že přijde pozdě, až se něco stane, ale doufal, že to podchytí včas. Hlavně se modlil, aby se tomu tak stalo než přijde můj otec. Ten o ničem neměl ani páru. Vůbec JE (nebo snad NÁS) nechápal. Druhá rána – znatelně hlasitější než byla ta první. Tak to už nemůže být náhoda!
Vyskočil a zbrkle uchopil kliku mého pokoje. Chtěl vejít rychle dovnitř, ale stále tu byla možnost, že se nic nestalo. ‚Nesnáší mě už teď víc než kohokoliv na téhle planetě, když tam vlezu a ona bude nahá, asi mi to na oblibě moc nepřidá a vražednou nesnášenlivost teď fakt nemám zapotřebí.‘
„Sáro? Sáro! Jsi v pořádku?“ Nic, neodpovídala jsem (jak jsem taky mohla, ne?) „Sáro slyšíš mě? Odpověz mi, nestalo se ti nic?“ Zase ticho. Ne, to není ticho ona – naříká. Už na nic nečekal, uhodil do kliky, dveře se pro něj neskutečně pomalu otevřely a jemu se naskytl ošklivý obrázek. Na nějaký ty křeče jako u mě už byl sice zvyklý, ale nikdy neviděl tak zoufalý výraz schovaný v křečovitém klubíčku zkřiveného těla.
„Už jsem tu. Promiň. Je mi to líto. Měl jsem přijít dřív. Moc mě to mrzí, Sáro.“ Vzal mě do náručí a kolébal mnou ze strany na stranu. Šeptal omluvy a útěchy, které mé vnímání stejně nebylo schopné rozluštit. Jen jsem místy zaslechla barvu jeho hlasu a pocítila stisk někde na části mého těla a věděla jsem, že je se mnou, že na mě dohlídne a že jsem relativně v bezpečí.