Enolla Forse 6.

Enolla nervózně chodila po pokoji a přemýšlela, zda má všechno. Je to její velký den a nerada by nechala něco doma. Theresa seděla na její posteli a s úsměvem ji pozorovala. Občas pronesla něco na uklidnění, ale Enolle to moc nepomáhalo.
„Myslím, že mám všechno? Dávala jsem si tam brky?“ zastavila se po několikáté dívka a přemýšlela nahlas.
„Neboj se, máš všechno. Kontrolovala jsem ti to.“
Enolla chvíli přemýšlí, pozoruje plný kufr, nakonec pokrčí rameny a konečně ho zavře.
Ozve se zamňoukání. To Snow si žádá pozornost. Za tu chvíli, co zde je, se stal miláčkem celé rodiny.
„Pojď, pomůžu ti se zavazadly na chodbu. Za chvíli nás přijedou vyzvednou.“
Měli je vyzvednou Wraithovi, kteří vezou Miriam též na nádraží do Londýna. Enolla se těšila na společnou cestu vlakem. I když prý spolu celou dobu nepojedou, protože Miriam je nová prefektka a musí dohlížet na pořádek ve vlaku.
Doufala, že se dostane do koleje jako ona. Do Nebelvíru.
Miriam ji moudře řekla, že i kdyby se do stejné koleje nedostaly, mohou se scházet třeba v knihovně a nic se mezi nimi nezmění. Enolla tomu ráda věřila, byl to hřejivý pocit.
A opravdu, jen co pomocí kouzla donesla Theresa věci na verandu, rozezněl se zvonek.
Za dveřmi stál pan Wraith se širokým úsměvem. „Dobré dopoledne dámy. Jste připraveny vyrazit?“
Theresa i Enolla pozdravily. Pan Wraith už už chtěl pomocí kouzla dopravit zavazadla do auta, ale Theresa ho naštěstí včas zastavila.
„Promiňte. Občas zapomínám, že si musíme dávat pozor na mudly.“ Řekl roztěkaně pan Wraith a náhle zbledl. Enolla se v duchu trochu divila, ale své obavy nedala najevo. Vzala do ruky Snow a malý batoh. Pan Wraith ji vzal kufru.
Enolla se trochu divila, jak se do tak malého auta mohou všichni i se zavazadly vejít. Brzy jí to však došlo. Kouzla, přesněji nafukovací kouzlo, o kterém ji jednou Miriam vyprávěla.
Pohodlně se všichni usadili do auta. Enolla si sedla vedle kamarádky, která uvnitř zatím seděla.
„Jsem nervózní a moc se těším.“ Šeptla ji na uvítanou.
Miriam zamyšleně přikývla a přejela rukou po odznaku Prefekta.

Několik minut na to se objevili na nádraží. Enolla slyšela, jak zde vše probíhá - musí projít mezi nástupištěm devět a deset, aby se dostala k jejich vlaku, proto nebyla nijak překvapena, když se ocitla proti zdi a Theresa ji řekla, ať se proti ní rozejde.
Připadalo ji zvláštní, že má projít zdí. Věděla, že ji nic neudělá, ale přesto si tím nebyla jistá.
Raději se rychle rozešla, pomalu až rozeběhla, proti zdi. Zavřela oči a zaplavil ji pocit, jako kdyby procházela vodní stěnou.
Překvapivě vyšla zcela suchá a objevila se na zcela jiném nádraží. Bylo zde živo. Plno studentů a rodičů. Popošla o pár kroků dopředu a v tu chvíli se za ní objevila Miriam a za ní i zbytek.
„Páni, je obrovské.“ Pochlubila se svými dojmy kamarádce.
„To tedy je na počkej na hrad.“ Špitla ji v odpověď Miriam.
„Běžte už do vlaku, aby jste měly nějaká pěkná místa.“ Zavelí pan Wraith a obě dívky vyrazí. Enolla v ruce pevně drží Snow a batoh a s nadšení pozoruje červenou mašinu.
„Tady, jdeme dovnitř a rozhlédneme se po nějakém pěkném kupé.“
Společně se protlačí do vlaku. Překvapivě je hned první kupé zatím volné, takže si sem sednou. Enolla vykoukne z okna, aby zavolala na maminku, ale v tom davu ji nevidí. Má trochu strach, zda-li se s ní něco nestalo, ale brzy je zažene, vždyť je s ní pan Wraith.
Zklamaně zaleze zpět do vlaku, ale v tu chvíli na ni někdo zavolá. Opět vykoukne a je ráda, že tím někým je Theresa.
„Kde jsi byla maminko? Já tě nikdy neviděla.“
„Ale.“ Začervená se Theresa. „Potkala Xandra, který se mnou chodil do Bradavic.“
Enolla chápavě přikývne.
„Měj se tam krásně. Doufám, že se ti budou Bradavice líbit, je to kouzelné místo. Za chvíli odjíždíte, tak já už raději půjdu.“ Steče ji po tváři slza.
„Maminko!“ Rozesměje se Enolla, i když ji do smíchu není. Bude teď nějakou dobu bez ní. Takový nezvyk. „Neboj se, budu ti psát dopisy.“ Zavolá a zamává na rozloučenou.
„Neboj se, však vy to zvládnete.“ Pronese konejšivě Miriam, když si Enolla sedne vedle ní.
Ozve se zahoukání, dveře se zabouchnou a vlak se pomalu rozjede.
„Já teď bohužel musím jít. Povinnosti volají. Třeba si k tobě někdo přisedne a bude ti dělat společnost. Snad bud mít čas a zastavím se u tebe. Kdyby ne, uvidíme se nezahajovací slavnosti.“ Rozloučí se kamarádka a vyjde ven z kupé.
Enolla se zadívá z okna a automaticky podrbe Snow, který spokojeně zapřede.
„Alespoň ty budeš mou společností.“ Začne ho drbat pod bradou, tam kde se mu to moc líbí.
Ale mýlila se.
Ozve se ráda. To někdo prudce otevřel dveře. Vzhlédne a její oči se dívají do krásných zelených očí. Zelených jako čerstvá jarní tráva. Oči krásné, ale dotyčný nepříjemný.
„Tohle je moje kupé.“ Pronese bez špetky zdvořilosti a rozvalí se na sedačce. Za ní vejde do vagónu ještě jeden chlapec, který se sedne vedle ní.
Enolla mlčí a pozoruje chlapce naproti. Může být v jejím věku, možná o rok starší. Kromě zelených očí Enollu zaujaly tmavě hnědé vlasy. Nejspíše to byl nějaký sportovec, protože se pod oblečením rýsovaly svaly.
Lamač dívčích srdcí. Pomyslela si Enolla.
Chlapec, který se posadil vedle ní, byl jeho pravý opak. Modré oči, blonďaté vlasy a malá zavalitá postava.
„Tohle je naše kupé.“ Zopakoval ten zelenooký a Enolla se konečně probrala.
„To jsem nevěděla.“
„Nevypadáš jako neznalý prvák.“
„Sice mi není jedenáct, ale do Bradavic jedu poprvé.“ Snaží se obhájit.
Oba chlapci se rozesmějí.
„Nelži.“ Řekl po chvíli rázně blonďák.
Enolla se ho trochu lekla a nadskočila. „Nelžu, nemám důvod.“ Řekla však klidně.
„Jak se jmenuješ?“ řekl se zájmem ten druhý.
„Enolla Forse a ty?“
„Justin Mirow a tamto je Peter White. Oba chodíme do Havraspáru.“
„Já jsem zvědava, kam sem dostanu já.“
„Doufej, že k nám. Opravdu skvělá kolej.“ Nadšeně začal Justin a začal vyprávět různé příběhy a zážitky z jejich kolejí. Ať už šlo o různé vtipné příhody z hodin, nebo ze společenské místnosti, Enolla se skvěle zasmála. Justin byl velice dobrý vypravěč.
Miriam se za celou dobu neobjevila, ale Enolla to ani nijak nevadilo. Neměla čas si tohoto faktu povšimnou.
Cesta vlakem ubíhala velice rychle a poklidně. Byla už tma, když se ve dveřích objevila Miriam a s úsměvem oznámila, že by se měli převléci do hábitů, neboť za chvíli jsou v Bradavicích.
Se spikleneckým úsměvem zavřela dveře a šla dál po svých povinnostech.
Enolla sundala Snow z klína (celou cestu tam ležel) a oblékla se do svého nového hábitu. Nebylo vůbec poznat, že je z chudé rodiny. Spíše naopak.
Vlak začal zpomalovat. Už byli tu.
Bradavice…¨