Enolla Forse 7.

Dav studentů vystoupil z vlaku, Enolla s chlapci mezi nimi. Chlapci se tlačili dopředu, spolu s ostatními, ale Enolla zůstala stát a rozhlížela se kolem sebe. Ačkoliv byla tma, nástupiště bylo dobře osvětlené, takže to tu pomalu vypadalo jako ve dne. Vypadalo docela obyčejně, jako tu u mudlů, ale přesto mělo své kouzlo.
„Prvňáci ke mně.“ Ozval se mužský hlas odněkud z davu. Enolla se za hlasem otočila a mezi studenty spatřila muže s křiklavě žlutým deštníkem nad sebou.
Vypadá docela přívětivě. Pomyslela si a chvíli pozorovala onoho muže. Nebyl až tak vysoký, jen o kousek vyšší jako ona. Měl delší hnědé vlasy a na tváři milý úsměv. Do očí mu bohužel neviděla, ale tipovala, že je bude mít hnědé jako vlasy.
Celý byl oděn do té křiklavé žluté barvy, takže v té spoustě černé vypadal neobvykle, ale alespoň si ho každý všiml.
Něco zamumlal skupince prvňáků a začal se prodírat k ní.
„Ty jistě musíš být Enolla Forse. Já jsem Ogg, zdejší šafář.“ Napřáhl k ní ruku.
Enolla ji pevně stiskla. „Jak jste věděl, kdo jsem? Vždyť je tu tolik studentů.“
„Ale jen jeden, který nastupuje do pátého ročníku a přitom jede do Bradavic poprvé.“ Mile se na ni usmál.
„Ty půjdeš s námi, s prváky, protože musíš též projít zařazováním.“
Přikývla a následovala jej.
Pozdravila prváky, když k nim došli, ale ti celí ustrašení a překvapení, mlčeli. Enolla pokrčila rameny a šla dál za šafářem.
Odbočili z nástupiště na úzkou cestičku a šli neznámo kam mezi stromy. Brzy poznali, kam míří. K jezeru, kde na ně čekaly loďky. Přímo naproti nim stály Bradavice. Hrad, na který se Enolla těšila. Snad bude spokojena, snad se jí bude v Bradavicích líbit a dařit se.
„Nastupte si opatrně na loďky. Postupně a nestrkejte do sebe. Místa je tu dost a čas máme také. Loďky vás odvezou k hradu, na nic nešahejte, nic nemačkejte.“ Vydá pokyny Ogg, jen co dojdou k jezeru.
Prvňáci se začnou hrnout na loďky. Někteří zbledli ještě víc, ale i tak se statečně na loďky dostanou. Enolla zůstala jako poslední, takže na ni zbyla poslední loďky, kdy bude i Ogg.
Myslela se, že cesta potrvá docela dlouho, ale mýlila se. Loďky jely opravdu rychle a navíc ji čas rychle utíkal, neboť obdivovala krásy nočních Bradavic. Ogg mlčel, chtěl ji dopřát té chvilky klidu.
Enolla se těšila, až si bude moci pořádně Bradavice ve dne prohlédnout. Snad bude mít čas. Musí si ho udělat. Trochu se ztratila v představách, jak prozkoumává okolí hradu, i hrad samotný.
„Konečně jsme tu.“ Vypískl nadšením nějaký chlapec. Všichni se rozesmáli, což trochu zlepšilo nervózní situaci a Enolla se probrala.
„Vystupte si opatrně z loděk a seřaďte se na břehu. Poprosím Enollu aby šla poslední, aby pomohla s dohlížením na prváky.“
Enollu potěšilo, že projevil takovou důvěru a s lehkým úsměvem čekala, až vystoupí všichni a seřadíte se.
Ozvalo se zamňoukání a teprve teď si uvědomila, že Snow ji celou tu dobu sedí na rameni a pevně se drží drápky. Omluvně ho podrbe a vyrazí za skupinkou k hradu.

U mohutných dveřích se Ogg zastaví. „Potichu vejdeme do hradu, kde si vás převezme profesor Brumbál. Ten vám řekne další pokyny.“
Společně vejdou dovnitř, kde je opravdu uvítá nějaký muž. Pozoroval všechny studenty přes své půlměsíční brýle, na tváři mu hrál spokojený výraz, ale zatím mlčel. Enolla využila této chvíle a prohlídla si jeho plášť. Nebyl nudně černý jako jejich, právě že naopak. Fialový a na něm stříbrné hvězdy a měsíc, která se krásně třpytili.
„Dobrý večer vám přeji. Jmenuji se Albus Brumbál.“ Promluvil nakonec.
Studenti zamumlali na pozdrav a Ogg se od nich odpojil.
„Dnes je pro všechny velký den. Poprvé v Bradavicích. Než se stanete našimi studenty, musíte projít Zařazováním. Nebojte se, není to nijak zlé. Postačí k tomu jeden moudrý klobouk. Půjdete do Velké síně, kde na vás čekají ostatní a já vás budu jmenovitě volat. Posadíte se na stoličku, dám vám klobouk na hlavu a on si s vámi jistě dobře poradí. Seřaďte se a pojďme. Mám ovšem prosbičku, slečno Forse počkejte zde a s vámi i váš milý kocour.“
Ačkoliv nevěděla, proč by měla čekat, přikývla a pozorovala skupinku, jak vchází do velké síně.
Sama stála v menší síni. Nevěděla na co slouží, ale to nevadí. Pozorně si ji prohlížela. Všude na stěnách visela spousta obrazů a na nich zajímavé postavy. Všechny upíraly svůj zrak na ni, což ji bylo trochu nepříjemné, ale snažila se tento pocit překonat. Podél jedné stěny byla vedle sebe naskládaná starobylá křesla s rudým polstrováním. Pohodlně se do jednoho posadila. Přímo naproti obrovskému obrazu nějakého rytíře.
Snow se ji pohodlně stočil do klína.
„Pěkný kocour.“ Promluvil rytíř na obraze. Spousta jiných postav z obrazů se na něj překvapeně podívala. Vždyť mluvil s prvákem v tento den! To se podle tradice nesmělo. Dokud nebude zařazen.
„Také jsem jednou měl kočku.“ Pokračoval dál, jako by se nechumelilo.
„Tohle je Snow.“ Odpověděla Enolla a snažila se, aby to nevyznělo zaraženě. Tak, jak se právě teď cítila.
„Ten můj se jmenoval Black.“
„Proč právě Black?“ snažila se zavést konverzaci, i když nevěděla k čemu jim to bude.
„Protože byl bílý.“ S klidným hlasem odvětil rytíř. Enolla se však rozesmála.
„Je to stejně podivuhodné jako to, proč se černá kočka jmenuje Snow, Sníh.“
Uklidnila se. „To máte pravdu. A právě proto jsem ho tak pojmenovala.“
„Měl bych už jít. Čekají mě rytířské povinnosti.“
Už se ho chtěla zeptat jaké, když je jen obraze, ale než tak stačila udělat, jednoduše se z obrazu vytratil. Teď tam zbyla jen prázdná louka.
Ostatní obrazy ji pozorovaly. Nikdo už nepromluvil.
Z velké síně se sem tam ozýval bouřlivý potlesk.
To se asi jednotliví studenti dostávají do kolejí. Také bych už ráda šla, abych to měla za sebou a věděla jsem, kam patřím. Snad to bude Nebelvír, jako má Miriam. Neb Havraspár? Jako Justin. Lamač dívčích srdcí.
Zasmála se v duchu. Opravdu krásnou přezdívku mu dala.
Síň utichla, už nenásledovala žádná další salva potlesku. Podivně dlouhé ticho, snad na ni nezapomněli a už si vesele nejedí.
Dveře do velké síně se otevřely a v nich se objevil Brumbál se širokým úsměvem.
„Slečno Forse, čekáme už jen na vás. Pojďte, ať můžeme začít. To roztomilé stvoření tu nechte. Nebojte se, pošlu pro něj skřítka, aby ho odvedl do vaší ložnice. Ale nejdříve musíme zjistit kam.“
„Dobře.“ Kývla hlavou Enolla, položila Snow na vedlejší křeslo. Spokojeně spal, ani si nevšiml, že už nelíže na jejím klíne, a sama vstala.
Zhluboka se nadechla a vešla do velké síně…