Podzimní vánek - 4. To nemyslíš vážně!?!

Odlepila jsem víčka a … kde to kruci jsem? Opřela jsem se o lokty a začala zkoumat pokoj, ve kterém jsem ležela. Tak nemocnice to není určitě. Postel stála v rohu malé místnosti. Vedle ní byl kovový noční stolek, o kus dál psací stůl s židlí a připojený notebook na něm. Typický klučičí pokoj. Design byl jednoduchý, spíš technický než na parádu. V druhém koutě místnosti ještě stály dvě skříně a konec. Holé stěny, žádné květiny, žádný obraz, plakát, nic, než jedna velká nástěnka vedle psacího stolu pokryta novinovými články, fotkami, poznámkami a dalšími věcmi, které jsem ze své vzdálenosti nemohla přečíst a dveře s oknem.
Cítila jsem své namožené svaly (že by z těch křečí?) a lehkou závrať. Tak jsem povolila lokty a zase sebou švihla do polštáře. Ať jsem kde jsem, stejně s tím nemám šanci nic udělat.
Byla jsem stále slabá a tak jsem zase na několik dalších hodin usnula. Když jsem se podruhé probudila, byla už noc. Podivila jsem se ale, když vedle skříní přibilo křeslo a na něm seděl – no kdo jiný, než ten hroznej člověk (no tak dobrá, dvakrát mi už pomohl, ale co proboha dělám s ním v jednom pokoji?).
Tvářil se velmi zamyšleně. Skoro jsem ho až nepoznala. Ústa mu visela a proměnila se tak v jeden ohromný škleb, obočí se krčila, oči zapadly pod obrovské kruhy pod nimi…. Za tu dobu co tu jsem v obličeji tolik zestárl a zesmutněl…
Ale ne, nešikovně jsem sebou hnula a jeho pozornost se upřela přímo na mě. Snažil se zamaskovat minulou podobu svého obličeje širokým úsměvem, ale pod ním se stále skrýval ten neskutečný žal – aniž bych věděla, čím byl způsoben.
„Ahoj, Sáro. Tak jak se ti u mě líbí?“
„U tebe? Co proboha dělám u tebe doma?“
„Nejdřív mi řekni, jak ti je. A popravdě, žádný silácký řeči teď slyšet nechci a pak se můžeš ptát.“
„Jak mi je? Jsem unavená, bolí mě hlava, trošku se motám a jinak mám namožený svaly po těch křečích. A jak se daří tobě?“ Usmál se, vstal z křesla a přešel celý pokojík, aby se posadil ke mně na postel. „Počkej, já to myslela vážně, jak ti je?“
„Proč to chceš vědět?“ Mrkl okem a naklonil hlavu na stranu. „Já myslel, že mě nesnášíš.“
„Copak to otázka ‚jak ti je‘ nějak vyvrací?“
„Mám se dobře, co se týče fyzického stavu, je mi určitě mnohem líp, jak tobě.“
„Hmm, diplomacie ti koukám jde skvěle.“
„Proč myslíš?“
„Umíš se perfektně vykroutit z otázky.“
„A není to jedno? Spíš bys měla mít důležitější dotazy.“
„Neboj, ty mám taky. Třeba co jsi napovídal mým rodičům,, že jsem tady?“
„To tě nezajímá co se to s tebou děje?“
„Copak ty na to máš odpověď? To jsi doktor nebo co?“
„Možná tak trochu, ale na tohle by doktor nepřišel. Víš, tví rodiče nejsou stejní. Teda samozřejmě, že nejsou, ale liší se v další jedné zásadní věci. Tvůj taťka je stejnej, jako tví kamarádi a podobně. On je člověk. Prostě normální ho sapiens sapiens jak ses to učila v dějepise, zatímco tvoje mamka je stvoření, kterým se souhrnně říká Lionex. A protože tvoje babička a dědeček – mamčini rodiče – jsou Lionex a Myrtlin, tak ty jsi jakási míšenka. Původně jsem myslel, že z tebe vnikne Lionex, ale podle toho, jak brzy se měníš a že nemáš po té první přeměně oči zlaté, ale zelené je jasné, že budeš spíš takovej hybrid.“
No umíte si představit, jak jsem na něj koukala. Pusu dokořán, oči na vrch hlavy. Tomu snad úplně přeskočilo, co to povídá?
„No takže jak jsem řekl, tvoje mamka je Lionex a ví, že já jsem tvůj Kré. To znamená, že nad tebou mám mít jistý dohled, pomáhat ti, hlídat tě a učit tě. Ona věděla, co se s tebou děje, proto tě tak vylekaně odvedla ze školy a dovolila pro tebe neznámýmu klukovi, aby s tebou byl sám ve tvém domě. Takže když jsi měla ten první větší záchvat – to na ulici byly jen takový alarmy – dohodli jsme se spolu, že si tě vezmu k sobě domu a s tvým taťkou to nějak vyřeší ona.“
„A proč si jako myslíš, že ti budu tuhle fantasmagorii věřit?“
„Stačí když se na sebe koukneš do zrcadla. Jak vysvětlíš změnu barvy očí ty?“
Vstal, donesl mi odněkud malé ruční zrcádko a opravdu. Vytřeštěně jsem zírala na svůj odraz, kde na mě koukaly obrovské zářivě brčálové oči namísto mých malých světle modrých.
„Dejme tomu, že ti věřím, co bude dál?“
„Jak to myslíš co bude dál?“
„Mluvil jsi o první proměně, tak se ptám, co se mi změní příště, naroste mi místo nosu chobot a na nohou mi přibudou další prsty?“
„Představuješ si to moc drasticky.“ Usmál se a vzal mi s dlaní zrcátko, abych se přestala tak vyjeveně zkoumat. „Popravdě nevím, co bude příště a ani nevím za jak dlouho, zkušenosti s hybridkami fakt nemám.“
„Mohl bys mi proboha říkat jinak než hybrid?“
„Ale ty jsi…“
„Co třeba jen míšenka, to zní líp než hybridka.“
„No dobře, tak nemám žádný zkušenosti s míšenkami.“
„Hmm, takže Lionex mají zrzavé vlasy, světle hnědé oči, broskvovou pleť a jsou neskutečně krásné, ne? Zatímco děda. Počkej, děda ale nemá brčálové oči.“
„Ale má, jen nosí čočky, protože tahle zářivá barva není moc normální jak víš. Myrtlin mají tvé obrovské zelené oči, bílé vlasy, porcelánovou pleť a většinou bývají oproti Lionex mnohem vyšší a hubenější. Spíš bych řekl, že Lionex jsou štíhlí zatímco Myrtlin vyhublí.“
„A co jsi teda ty? To jsi jako člověk, který o tom všem ví? Copak mají lidé tak temné oči?“
„Ne, já jsem Tannessis.“
„A kolik dalších druhů ještě je?“
„Už jen Wampiros. Po vašem upíři, vampíři a podobně. Ty jsou hold méně schopní zůstat v tajnosti.“
„Aha. Takže budu mít taky nějaký zlozvyky jako je pití krve a přeměnu v netopýra?“
„Ne tak úplně, ale na tuhle otázku přijde vhodná chvíle teprve až budu vědět, co se s tebe vyklube.“
„No jo, ošklivé káčátko.“
„No, myslím, že jsme probrali to nejdůležitější a tak teď trochu změním téma. Moc vařit neumím, ale na špagety nebo míchaný vajíčka se zmůžu. Co máš radši? Nebo ti mám namazat chleby?“
„Já nemám hlad.“
„Po tom, co jsi slyšela tomu i rozumím, ale stejnak ti nedovolím přestat jíst. Spala jsi dva dny, to by ses najíst měla. Takže?“
„Radši vajíčka.“
„Dobrá, za minutku jsem zpět.“
„Počkej ještě. Co to bylo v tom lese?“
„No… Mělas pravdu, o nich jsem věděl. O Wampiros tam dole na cestě jsem věděl. Ale já nemám sílu, abych jim v tom mohl zabránit. Hlavní věc byla dostat tě odtamtud celou.“