Podzimní vánek - 7. řetízek

Stála jsem uprostřed mýtiny obemknuté lesy. Slunce zářilo přímo nad mou hlavou z čehož jsem usuzovala, že je poledne. Najednou se do blankytně modrého nebe přihnaly černé mraky a obloha ztemněla. Mýtina nesvítila jako předtím. Naopak, rozhostila se taková tma, jakoby byla již dávno noc. Jakoby už nikdy nemělo vyjít denní slunce. Ten pocit se mi doopravdy vůbec nelíbil. Z lesů se ozýval šepot. Nerozuměla jsem mu. Dostala jsem strach. Náhle se na okrajích mýtiny objevovali stále další a další stíny. Celá armáda. Točila se mi hlava. Co proti nim můžu dělat? Proč všichni sborově syčí a já jim nerozumím ani jedno slovo? Přibližují se. Pomalu. Všichni najednou. Jsou blíž a blíž. Není úniku. Chci umět létat! Za chvíli je po mně. Jejich slova nabírají hlasitosti. Mlčte. Mlčte! MLČTE! NEEEEE!

„Néééééééééé!“ Vyletěla jsem celá zpocená do sedu a pomateně se rozhlížela kolem sebe. Všechno bylo relativně tak, jak mělo být. Jen s výjimkou , že u mě měla sedět moje mamka, utěšovat mě a šeptat konejšivá slůvka. Ale realita je hold trošinku jiná. Vstala jsem a přešla k oknu. Tahle malá kobka mě děsí! Jak dlouho musím žít v tomhle domě? Jak dlouho? Kdybych měla alespoň nějaký plnohodnotně vybavený pokoj! Zadívala jsem se na měsíc a povzdechla si. Byl z velké části zahalen těmi nejspíš temnými mraky, které jsem viděla při západu slunce a v tom snu.
Dveře se otevřeli a já vyletěla. Vždycky jsem byla extrémně ulekaná a teď jsem se nehodlala měnit.
„Dám ti tohle pod polštář, dobře?“ Zeptal se Ikralex a zamával mi před obličejem snítkou nějaké bylinky.
„Dobře. A co to je?“
„Nelíbí se mi tvé noční můry. Teď potřebuješ sílu a tu ti tvůj spánek jak koukám spíš bere. Tohle by tě jich mělo zbavit. Dočasně…“
„Hm, dík.“
Zase odešel. Jo, dík za péči! Já chci pryč! Ale copak vím, kde teď jsem? A kam bych šla? I kdybych našla cestu domů, naši mě automaticky seberou a odtáhnou zase sem. Jsem prostě zbabělec. Příliš nejistá zbabělá na útěk, na hádky, ale to se jednou změní! Sakra nemysli na to, Sar! Ber to tak, jak to je! Máš teď trošku jiný život, tak se ho nauč žít a nebo trp. Co si vybereš?

Probudila mě usměvavá dívka. Také temného vzezření – Tannessis. Tuhle ale vidím poprvé. Že by to byla ona, jejíž kroky jsem zaslechla včera v noci na verandě?
„Ahoj, Sáruš.“ Usmála se zvonivě. „Tak prý tě mám už vytáhnout z postele ospalče. Jo, já jsem Kirili.“ Podala mi hned rázně ruku a já ji stiskla. „Poslední dceruška z týhle povedený rodinky. Jak jsem slyšela, tak tě nemá Neferit zrovna v lásce, ale nechápu proč, jsi úplně roztomilounká. No co tak koukáš. Stávej, šup. Máš dole připravenou snídani. Musím to tady taky trochu vylepšit. Ty se nastěhuješ do mýho pokoje a já sem. Já to tu tu chvíli vydržím, ale ty jsi asi z domova zvyklá na něco jiného, nemám pravdu?“ Že by tu někdo uměl číst mé půlnoční myšlenky?
„Jen jí nech, ať si zvyká. Bude to mít zapotřebí.“
„Ale Ikre, neber jí aspoň tohle. Ať se jí ten pobyt tady alespoň trošinku zpříjemní. Nemám pravdu, Sar? Tady je to děsný. To šero a vůbec všechno. Tak na co ještě čekáš? Šup šup.“
Proboha, takhle přeslazeného člověka jsem viděla jen ve starejch filmech. Staré anglické babičky, co každému říkaly drahoušku, ale ty nebyly tak plné energie a dobré nálady. Byla jako víla štěstí. Úplně mě šokovala její upovídanost. Proto jsem tam jen seděla a pozorovala oba s otevřenou pusou.
„Jo, jasně.“ Tak na tohle ses zmohla k tak sympatický třetí části Ikralexovy rodiny, Sáro? Teda tohle byl úplný opak té otravné Neferit. Jestli mě měla chuť Neferit zabít, tak Kirili by mi nejradši poskytla nesmrtelnost a ten nejšťastnější život, jaký jsem si uměla představit. Nebo tak na mě na první pohled zapůsobila.
Oblékla jsem si připravené triko a tepláky ze včerejška. Našla jsem koupelnu, prstem si vyčistila zuby, umyla si obličej a pádila dolů. Podle hlasů jsem našla jídelnu a opatrně si k nim přisedla. Neferit mi odměřeně popřála dobré ráno a pak zavládlo ukrutné ticho. Celá rodinka ani necinkla příborem o talíř, zatímco já vydávala tolik hluku, až jsem se nad sebou zastyděla.
„Tak já se vzdálím.“ Pronesla Neferit a odešla. Kirili mezitím začala uklízet ze stolu. Vstala jsem, abych jí pomohla, ale Alex mě stáhl k sobě dolů, zpátky do židle. Zadívala jsem se na něj a zkoumala jeho pohled. Tak často se měnil. Jednu chvíli jsem ho nesnášela a druhou byl tak milý. Čeho se sakra bojí že se chová tak divně?
„Sáro, víš…“ sklopil oči a na několik minut se odmlčel. „Chci ti dát tohle.“ Dořekl tiše a z kapsy vytáhl malý stříbrný řetízek s nějakým zvláštním přívěskem. Měl tvar blesku mířící na nějakou kouli, ve které byl vsazený černý průsvitný kámen. Proč mi to dáváš, Alexi? Co tím sleduješ?
„No, dík.“
„Nemysli si, že ti dávám nějaký dárek, protože bych k tobě něco cítil, to ne. Teda lhostejná mi taky nejsi, jsem tvůj Kré, ale… Prostě to nos, ano? Neptej se mě proč a od teď to nesundavej. Počkej, pomůžu ti ho zapnout.“
Za minutku nás z trapného okamžiku vyhodila zářící Kirili. Alex okamžitě přívěsek chytil a schoval mi ho pod tričko. Nechápavě jsem se na něj otočila, ale on jen přikývl a donutil mě ho schovat.
„Takže, Sáro, co budem dneska dělat?.“ Usmála jsem se a tázavě pohlédla na Alexe.
„Myslím, že naší malou přítelkyni můžeš provést po pozemcích, Kirili, ale jestli se něco stane, okamžitě mě zavoláš.“
„Jasně, bráško, provedu.“ Řekla, narovnala se a zasalutovala. Nemohla jsem se ubránit smíchu. Pak mě drapla za ruku a dotáhla na chodbu. Z nějaké skříně vytáhla kabát a podala mi ho, abych se oblékla. Venku musela být podle šedé sychravé oblohy pořádná zima. Před domem byla jen malá plocha, ale za domem se prostíral pořádný kus přírody. Lesy, louky, pramen potoku, to vše bylo jejich. Procházely jsme se spolu pár hodin. Pomalounku jsem si zvykala na její neustálý temperament. Byla na mě moc milá. Vyprávěla o sobě, Alexovi, Neferit, otci, matce, společnému dětství, a tak dál…
„Kirili?“
„Ano?“
„Kdo to je Ikrissis?“
„Kdes to jméno slyšela?“
„Já nevím, jen jsem ho zaslechla.“
„Ale no tak, poslouchala jsi, cos neměla, co?“ usmála se. „Ikrissis je jméno tvé matky, pokud se nemýlím.“
„A co o ní víš?“
„O Ikrissis? No, řekněme, že jí zná trochu víc L’mäniän, něž je zdrávo.“
„A proč?“
„Je to dcera Nkery a Zeofa, tak se nediv.“
„Mý prarodiče mají taky jiný jména?“
„Každý musí mít jméno, který je v kalendáři, jinak by to bylo moc nápadný. Sáro, na Zemi jsou dva světy. Lidé a L’mäniän. Někteří z lidí jsou i L’mäniän, ale věř mi, že mágů není moc. Snažíme se uchovávat náš svět v tajnosti. Kdyby se tolik lidí jmenovalo tak prapodivně, bylo by jim to divné, nemyslíš?“
„Tak proč se já jmenuju Sára a mamka Ikrissis?“
„Ty že se jmenuješ Sára?“ rozesmála se. „Copak ty neznáš své pravé jméno, Sar? Nebo spíš Nes? Ne, zůstaneme u Sáry, není vhodné, abych tvé pravé jméno zkracovala.“
Zeptala se tak hloupě, až jsem se cítila trapně a tváře se mi určitě zbarvili rudou barvou. Copak za to můžu, že mi nikdo nic neřekne? Pohlédla jsem na ní a zakroutila hlavou.
„No to mě podrž. Sar, tvoje jméno je Nesárah. Nesárah k Séo. Tobě to vaši nikdy neřekli?“
„Ne, asi na to… zapomněli. A proč je máma tak slavná. Nebo spíš čím jsou slavný mí prarodiče?“
„Jéje. Co všechno už o sobě víš?“
„No teď vím, jak se jmenuju a jak se jmenuje moje rodina díky tobě. Jinak zatím jen vím o tom, že existujou jiný druhy než lidi a že jsem nějakej kříženec.“
„No to bych řekla, že jsi a jakej!“ usmála se zase. „Tak já radši přestanu mluvit, Ikr ti to určitě řekne pak sám. Až na to bude vhodná doba.“
„Kirili, proč mě nemá tvá sestra tak ráda? Vždyť jsem jí nic neprovedla.“
„Je jen podezíravá. Ono jí to přejde. Ale má to co dělat s tvou rodinou.“
„A co?“
„Nebuď tak zvědavá!“
Strávily jsme spolu celé odpoledne a vrátily se až kolem třetí. Oběd na nás čekal na plotně. Stačilo si ho jen ohřát. Chtěla jsem to udělat, ale Kirli mi to zakázala a nařídila mi se posadit ke stolu. Poslechla jsem jí tedy, ale bylo mi líto, že tam jen tak sedím. Připadala jsem si hloupě, že nechce pomoct.
„Jaký je vlastně tvoje lidský jméno?“
„Karolína. Je mu nejvíc podobný.“
Jasně, jak jinak. Ikralex je Alex, Ikrissis je Kristýna, já jsem Sára… Po obědě jsme šly najít zbytek rodinky. Oba se hrabali zase v knížkách. To toho nemáte dost? Co je na tom sakra pořád baví?
„Našli jste něco zajímavého, Ikre?“
„Ani ne, ale jestli se ti chce nám pomoct.“
„No jasně, tak kde mám začít?“
„Zkus erko.“
„A co já?“ zeptala jsem se váhavě. „Můžu taky nějak pomoct?“ Všichni ke mně zvedli oči a třeštili je tak dlouho, jak to šlo. Pak se dívky otočily na Alexe a čekali, co odpoví.
„Ty chceš pomoct?“ Zase ten odpornej kousavej tón. Ale spíš chce jen zjistit, co všechno jsem schopná od něj snýst.“
„Jo, to bych ráda.“
„Je to nudný. Co když to naší panenku přestane bavit?“ Postřehla jsem vyděšenej výraz na Kiriliině tváři. Asi jí překvapil jeho tón.“
„Já to nějak vydržím.“
„Tak pomož Neferit.“ Proboha! To jsem se zase do něčeho namočila, ale musím mezi ně alespoň trochu zapadnout, budu-li tu žít další týdny. Přisedla jsem si k ní a čekala, co mi poručí. Vložila mi do ruky jednu z knížek a ponořila se do listování tý svý.
„Ehm, a co mám vlastně hledat?“
„Cokoliv o tvé maličkosti.“

Unavená jsem do sebe v deset večer hodila něco k snědku a šla si lehnout. Strávila jsem tam tolik hodin a nenašla nic o mně ani o mé rodině. Nic o znacích, nic o míšencích, prostě vůbec nic. Kdybych tak věděla, co je má rodina zač. Vytáhla jsem z pod trika ten řetízek a prohlížela ho ve svém novém krásném velkém pokoji. Bylo vidět, že má Kirili fakt cit pro estetiku. Pokoj na mě působil pozitivním hřejivým dojmem. Aspoň trocha světla v týhle proklatý díře. Pomyslného samozřejmě. V deset hodin večer na podzim… těžko bystě v tuhle hodinu v Čechách hledali denní světlo. Nebo, jsem vlastně v Čechách?
Ozval se klepot. Schovala jsem řetízek zpět do bezpečí pod triko a otevřela dveře. Vyrazilo mi to dech. Stála tam Neferit. Pokynula jsem jí ať jde dál a naznačila, aby se posadila. Usadila jsem se naproti ní do druhého ze tří křesel rozestavených kolem konferenčního stolu v rohu místnosti. Pozorovala jsem jí a vyčkávala, kdy začne.
„Omlouvám se ti Nesárah.“ Wow, tomu ale říkám obrat. Měla jsem sto chutí si rejpnout, ale namísto toho jsem jí dál naoko nezaujatě pozorovala s kamenným výrazem ve tváři.
„Já… přecenila jsem své nadání. Víš, já prostě nějak cítím… Neber si to špatně, ale v tu chvíli jsi pro nás představovala hrozbu. Alespoň podle těch mých pocitů ano, ale možná jsem to jen špatně odhadla. Teď, teda od snídaně, už je to jinak. Nevím, ale už mi nepřipadáš tak nebezpečná jako tu noc. Tak mi to prosím promiň a za tohle“ kývla směrem k náplasti na krku „se moc omlouvám.“
Stále jsem nemohla uvěřit tomu, co mi právě řekla. Chovala se celkem mile. Ale své překvapení jsem jí v žádném případě nechtěla ukázat. Kdepak. Stále jsem jen seděla a hleděla na ní. Když viděla, že váhám s odpovědí, vstala „Doufám, že si má slova vezmeš k srdci, doopravdy mě to mrzí. Dobrou noc, Nesárah.“ a odešla.