Juliin deník - 1. díl

23. června, čtvrtek

Jo, vím, že téměř každý deník začíná slovy „Milý deníčku“. Jenže to je právě ten problém – začíná jimi každý, tak proč by měl i ten můj? Trocha originality neuškodí, takže snad nebude vadit, když to hloupé oslovení raději vynechám.
Je mi šestnáct a jmenuju se Julie. Děsné jméno. Vsadila bych se, že první, co vás napadlo bylo „Romeo a Julie“, nemám pravdu? Napadne to vždycky každého. Tak dejme tomu, že jsem Julie bez Romea. Nemůžu za to, že moji drazí rodičové měli příliš bujnou fantazii a pojmenovali mě zrovna takhle. Bohužel (nebo možná naštěstí?) jsem nikdy neměla příležitost jim to vyčíst. Kromě toho, že mě poctili jménem Julie, se mí rodiče provinili také tím, že mě hned po mém narození přenechali dětskému domovu. Jo, slyšíte dobře, buď jsem nebyla tak rozkošný mimčo, jak si rodiče přáli, nebo si mě nepřáli vůbec, ale prostě a jednoduše jsem holka z děcáku.
Jsem sice z děcáku, ale jinak žiju prakticky úplně normálním životem jako všichni ostatní. Mám svou nevlastní rodinku, která zahrnuje 23 sourozenců, 4 tety a jednoho strejdu. Dobrá, uznávám, že to asi není tak úplně normální... Jinak ale chodím do školy a nebaví mě to jako snad každého. No a kromě toho řeším úplně stejné problémy jako všichni mí vrstevníci...
Jsem hezká a oblíbená. Mám ve škole spoustu kámošek. Všechny holky chtějí být jako já a každý kluk je ze mě paf. Denně se chodím bavit do klubů a vždycky celou noc protančím s těma nejhezčíma klukama... Proboha, nevěřte mi všechno! Nebo jste snad viděli, aby si nejoblíbenější holka na škole psala deník? Já tedy ne. Popravdě, z toho, co jsem před chvílí napsala, není pravda vůbec nic. Asi vás zklamu, ale fakt nemám hromadu kamarádek, na diskotéce jsem byla jednou v životě a celou jsem ji proseděla v koutě, a aby se za mnou otočil nějaký pěkný kluk? To sotva.
Myslím, že je čas uvést věci na pravou míru. Počet mých kámošek by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Tedy chci říct... na jednom prstu. No jo, nedělám si srandu, doopravdy mám na celé planetě – vlastně v celém vesmíru – jenom jednu jedinou kámošku. Nelu.
Abych řekla pravdu, v poslední době Nela jako kamarádka absolutně selhává. Našla si totiž kluka a tráví mnohem víc času s ním než se mnou. Ne že bych jí to nepřála... Jsem ráda, že alespoň ona je konečně šťastná, ale taky by se čas od času mohla vrátit z toho svého nebe lásky zpět na zem a vzpomenout si, že existuje někdo jako já, její nejlepší kámoška... Nebo toho po ní chci až příliš??
Ona je vlastně ten důvod, proč jsem si začala psát deník. Já a Nela jsme odmala naprosto nerozlučná dvojka. Vždycky jsme si říkaly úplně všechno, neexistovalo nic, co by jedná o druhé nevěděla... Teď je to ale jinak. Od té doby, co má Nela kluka, nemluví o ničem jiném než o něm. Na nic jiného v podstatě nemyslí, tím pádem jí už vůbec nezajímají ty každodenní maličkosti, o kterých jsme dřív tlachaly celé hodiny. Vlastně už neposlouchá vůbec nic z toho, co jí říkám. Proto jsem taky dávno vzdala snahu jí něco svěřovat. Je zamilovaná a nic okolo sebe není schopná vnímat... Není tedy lepší vypsat se papíru, který alespoň nezapomene, co jste mu před vteřinou říkali?