Juliin deník - 2. díl

24. června, pátek

No neříkala jsem to? Mít zamilovanou kámošku je fakt nanic. Dříve jsme měly s Nelou takový zvyk... Každý pátek po škole jsme se společně vypravily na Sedmikráskový vrch, lehly si do trávy a jen tak si užívaly sluníčka a relaxovaly. To, že v poslední době jen básní o Jirkovi a skoro na mě nemá čas, bych ještě nějak zkousla, ale že se kvůli němu vykašlala i na naší páteční tradici... Přiznávám, že to mě fakt naštvalo. Minulý pátek se musela jít podívat na Jirkův fotbalový zápas, týden předtím šli společně vybrat dárek k narozeninám pro jeho maminku... A dneska?
„Víš, promiň, ale dneska s tebou na Sedmikráskový vrch jít nemůžu. Musím jít s Jirkou na párty jednoho jeho kámoše,“ omlouvala se mi hned ráno. Aha, tak ona tam MUSÍ... Sice mi to její věčný „já musím jít někam s Jirkou“ začalo lézt krkem, ale radši jsem byla zticha. Nebudu jí přece kazit radost.
Když mě tedy Nela nechala na holičkách, rozhodla jsem se jít na naše místo sama. Stejnak jsem neměla nic jiného na práci. Pátek po škole, žádné učení... Navíc známky jsou dávno uzavřené, takže jsem si mohla úplně bezstarostně vykračovat po dobře známé cestě k Sedmikráskovému vrchu. Možná se ptáte, co to vlastně ten Sedmikráskový vrch je. Podle názvu je asi jasné, že jde o kopec. Není to nějaký vysoký kopec, prostě kopeček na okraji města. A je pravda, že na něm v létě roste spoustu... no jo, sedmikrásek. Sedmikráskový vrch jsem si zamilovala už jako malá. Téměř na jeho vrcholu je nádherná louka, ze které je výhled na celé město. A právě na té louce jsme se vždy s Nelou natáhly a slunily se. I dnes, ačkoliv jsem tu byla sama, jsem se usadila na naše místo. Byl vážně povedený letní den, a tak jsem zavřela oči a nechala si na tvář dopadat sluneční paprsky.
A potom jsem měla pocit, že jsem na chvíli usnula... Před očima jsem najednou neměla to azurově modré nebe a příjemně hřející slunce. Místo toho se na nebi křižovaly blesky a pořádně lilo. A já tam stále jen seděla v trávě, jakoby mi vůbec nevadilo, že jsem promoklá na kost. A pak jsem v dálce zahlédla malou postavu, zřejmě psa. I z místa, kde jsem byla usazená, jsem poznala, jak je z bouřky vyplašený. Neváhala jsem ani minutu a rozběhla se za ním. Byla jsem však asi v půli cesty, když se zčistajasna z nebe snesl blesk... A udeřil přímo do místa, kde jsem předtím spatřila onoho psa... Zůstala jsem polekaně stát a ještě dalších pár minut nevěřícně zírala na místo, kde teď nehybně ležela malá postavička...
Najednou všechno zmizelo. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nebe bylo bez mráčků a do očí mi opět svítily sluneční paprsky. Nikde nebylo ani stopy po kapkách deště. Byl to jen sen... Jenže něco mi říkalo, že tohle nebyl jen tak obyčejný sen. Začne pršet a to hodně brzo. Neměla jsem ponětí, jak si tím můžu být tak stoprocentně jistá, ale věděla jsem, že ten sen byl něco jako znamení. Proto jsem se dlouho nerozmýšlela a zvedla jsem se z trávy. Než jsem ale stačila udělat první krok, zarazila jsem se. Nedaleko ode mě jsem spatřila černovlasého kluka. Mohl být tak o dva roky starší než já... To, co mě však zaujalo, nebyl ten kluk. Byl to malý pes, který mu radostně poskakoval u nohou. Ano, přesně ten pes, kterého jsem před chvílí viděla umírat...
„Hej, stůj!“ zavolala jsem na toho kluka a bezmyšlenkovitě se k němu rozběhla. Zastavil se a zkoumavě si mě prohlížel.
„Co je?“
„No, já jen že... za chvíli začne pršet... Měl bys jít s tím psem domů...“
„Děláš si ze mě legraci?“ uchechtl se a pohodil hlavou směrem k nebi. „Na nebi není jediný mrak, tak proč by mělo najednou pršet??“
„Jo, já vím, že to zní divně... Ale tvůj pes se bojí bouřky... Jestli o něj nechceš přijít, tak mě poslechni a jdi domů.“
„A proč bych ti jako měl věřit?“
„Prostě... mi věř.“