Podzimní vánek - 8. noční epizodka

Už jsem se ukládala do své nové měkké postele, když se mě na tváři zaštípal mrazivý proud větru. Odkryla jsem proto opět přikrývku, přehodila nohy přes okraj postele a vplula do velkých chlupatých pantoflí, které mi darovala Kirili. Přešla jsem k oknu a chtěla ho zavřít, aby mi nebyla taková zima, když jsem spatřila před vrátky stát všechny své spolubydlící. Co to tam dělaj? Teď už mi chlad nevadil. Naopak jsem okno s nepatrným skřípotem otevřela a předklonila se. Mé nové oči zamžouraly do dálky a zaostřily obraz právě včas, abych zjistila, co se to tam děje.
Uvědomovala jsem si, že s očima se mi nezměnila pouze barva a velikost, ale také kvalita vnímání obrazu. Dřív jsem musela na některé situace dokonce nosit brýle, ale teď? Viděla jsem lépe, jak kdy předtím. Dokonce mám pocit, že vidím lépe než lidé s normálním zdravým zrakem. Jak jinak byste vysvětlili, že zahlédnu název napsaný na hraně knížky i teď v noci a to takové, která stojí ve stínu na druhém konci pokoje? Je pravda, že když jsem si prohlížela svůj minulý pokoj, nástěnku jsem přečíst nemohla, ale to nejspíš proto, že byla osvícena odrážejícími se slunečními paprsky.
K trojici Tannessů se přibližovali dva L’mäniän. Nevím, kteří to byli. Ale podle barvy jejich vlasů jsem tipovala, že to budou buď mágové (ti nemají žádné specifické znaky, jak jsem zjistila, krom svých schopností) a nebo Myrtlini. Nejprve spolu mluvili pravděpodobně přátelsky, dokud jsem nepostřehla, jak najednou celá pětice znejistěla a zbystřila všechny své smysly. Něco se děje, pomyslela jsem si. Ale bohužel, sluch mám stále stejný. Neslyším vůbec jejich hlasy natožpak nějaká slova či souvislé věty. Pak se ale stalo něco pro mě zcela nečekaného. Jeden ze dvou neznámých se zadíval mým směrem. Nechápala jsem, jak k tomu došlo, bylo to tak rychlé….
Ten, který mě spatřil, ke mně napřáhl dlaň a něco začal, podle pohybujících se úst, mumlat. Druhý se okamžitě zadíval mým směrem. To už jsem však stála schovaná mimo jejich dohled, za stěnou. V okamžiku, kdy jsem opět vystrčila hlavu, Kirili ponořila nůž, jehož čepel jsem viděla až odsud, druhému neznámému do míst, kde je žaludek, zatímco první už dávno ležel na zemi s tupým výrazem ve tváři. Oba byli mrtví.
Kde to proboha jsem? Musím se zase schovat. Nechtěla jsem, aby věděli, že jsem vzhůru a co hůř, že jsem teď znala jejich malé kruté tajemství. Hlavou mi vířilo tolik myšlenek, ale tou hlavní teď bylo zout si pantofle, lehnout si do postele a předstírat, že už jsem dávno v říši snů. Co nevidět určitě přijdou. Nenapadal mě důvod, proč by mě měli v tuto hodinu přijít zkontrolovat, ale měla jsem jisté tušení.
Nemýlila jsem se. Za několik málo okamžiků se ozval stisk kliky a tiché zapraskání dveří při jejich otevírání. Dva kroky směrem k mé osobě a pak ticho. Slyšela jsem jen zrychlený dech, jinak nic. Proč tu jsi tak dlouho? Jdi už pryč. Prosím. Za několik málo vteřin se ozvaly další kroky. Tentokrát ale jiným směrem a dveře se zavřely. Ufff.
Musela jsem si to teď ujasnit. Co jsem to vlastně viděla? Třeba je oba napadli a oni se bránili. Vždyť přece jaký by měli důvod někoho tak bezcitně zabít. Co když to samé čeká mě? Ale! Co to zase blábolíš, Sar? Kdyby tě někdo chtěl zabít, tak teď neležíš v týhle parádní posteli, ale hniješ hluboko pod zemí.
No, hlava se mi mohla rozskočit, jak jsem se snažila pochopit noční událost. Spala jsem tuhle noc celkem málo. Naposledy jsem se probudila v půl šesté a pak už ne a ne zabrat. Vydrápala jsem se proto z postele a zamířila ke své skříni. Bylo mi jasné, že se mi v následujících dnech vyplatí ztišit své pohyby. Stát se téměř neslyšitelnou. Věděla jsem, že to bude těžké, ale co jiného mi zbývá? Budu pak mít obrovskou výhodu.
Plížila jsem se ke skříni jak myška – našlapovala na špičky a dokonce jsem ani nezaslechla skřípot podlahy nebo mlasknutí mé teď bosé nohy. Udivovalo mě, jak je to snadné. Téměř neslyšně jsem otevřela skříň a rozhodla se pro šedé tepláky, černé upnuté tílko, které sice trochu odhalovalo mé špíčky, ale komu by to asi tak mělo vadit (?) a zdá se celkem vytahaný černý svetr. Převlékla jsem se a musela se pochválit. Tohle by určitě člověk na chodbě nezaslechl, ale co člověk stojící v téhle místnosti? Musím se ještě zlepšit mnohem, mnohem víc.
Áááá. Co je? To není dobrý! Vlezla jsem si zpět do postele a než jsem si stihla lehnout, už mnou projela další ostrá bolest. No tak pojď, ať to mám za sebou. Už jsem si na tebe celkem zvykla ty jedna stará zlá kamarádko. Chceš mě soužit? Tak do toho! Nebojím se bolesti. Jakoby se ve mně tuhle noc něco zlomilo. Už jsem se nebála každého stínu, nevadilo mi nepohodlí ani jiné věci. Po tom, co jsem spatřila musí být tohle procházka růžovým sadem. Ty osoby tam venku jistě trpěly víc.
Prohnula jsem se v páteři, zaklonila hlavou, ale nezaúpěla bolestí, jak bych to udělala kdysi, nýbrž jsem jen stiskla zuby a soustředila se. Snažila jsem sebe samu přesvědčit, že se nic neděje. Jakoby se to dělo pořád. Skoro tak běžné jako pouhé čištění zubů. Co je to s tebou? Tak se vzchop, Sáro! Přece tě nesloží ta mstivá mrcha bolest!
Přála jsem si, aby to už skončilo. Uvědomila jsem si, že se mi to možná ještě párkrát stane. Byla jsem dokonce už zvědavá, pro co trpím tentokrát. Třeba by mi nevadilo, kdyby se mi změnil nos. Usmála jsem se v duchu sama pro sebe, nad čím to přemýšlím, a bolest byla o to snesitelnější. Zaťala jsem pěsti a stiskla pevně víčka svých ohromných kulatých očí. Jak asi bolí porod? Zase jsem se pro sebe zasmála.
Ustávalo to. Po několika okamžicích pokoj zase ztichl. Už nebylo slyšet žádné šustění látky, jak jsem sebou trhala ani žádné nebezpečné skřípání zubů. Jen můj zrychlený dech. Tak vidíš, že jsem vyhrála ty mrcho! Už po tobě není ani památky. Bylo to vyčerpávající. Konečně jsem zapomněla na epizodu s vražděním, zatmělo se mi před očima a odevzdala jsem se teď klidnému bezesnému spánku.

Vyskočila jsem o pouhou hodinu později z postele a zamířila ke dveřím. První dva kroky jsem hlučela, než jsem si vzpomněla na své nové předsevzetí. Hned vedle mého pokoje stála druhá koupelna na tomto patře, která byla celá moje. Vešla jsem dovnitř a žasla. Dokonce tu mám i vlastní kartáček na zuby! Musela jsem se usmát sama nad sebou. Žasnu už nad takovými přirozenými věcmi!
Otočila jsem červeným kohoutkem a ze sprchy začala okamžitě tryskat životadárná voda, po které jsem tolik toužila. Svlékla jsem zase to oblečení, které jsem na sebe před hodinou navlékla a dávala si přitom pozor na své hloupé znaky. Nerada bych krvácela i na dalších místech nemluvě o tom štípání. No jo, co udělám s těmi náplastmi? Snad nikomu nebude vadit, když si je sundám. Stáhla jsem nejprve svetr, pak kalhoty a…. No ne! Tohle je lepší jak ten nos, kterej jsem si přála! Prohlédla jsem se v obrovském zrcadle na zdi a s němým úžasem sjížděla celý ten obrázek. Stála tam hubená holka s kaštanovými lokýnkovitými vlasy. Tak hubená, že nebyla ani malounká stopa po těch hrozných špecích nebo celulitidě. Tohle je fakt bomba! Dokonce se mi i zdálo, že jsem se ze svých 160 cenťáků vytáhla alespoň na 170. Ale ten nos se taky splnil jak koukám. Celý můj obličej se uhladil. Po akné ani vzpomínka, rty se trochu víc našpulily, nos se zmenšil a ty ostré hrany se zakulatily. Krk byl vyšší jak dřív a dodával tak mé hlavě na majestátnosti, brada byla jak z obrazů egyptských princezen. Dejte malíři štětec, aby namaloval krásnou princeznu a vylepšil její vady a on z mého starého já vykouzlí přesně takové nové.
Prsty jsem nahmatala náplast a strhla jí tak rychle, jak to šlo. To samé jsem pak udělala i s tou na zádech. Ještě že jsem na ní dosáhla. V zrcadle se ukázaly jen rudé stopy po krvi, ale samotná rána ne. Už tam nebyla. Udělala to ta přeměna nebo ten odpornej smrad, co mi tam včera lil Alex?
Voda tryskala dál a dál. Nevnímala jsem ji a stále jen postávala teď už nahá v němém úžasu před zrcadlem. Eargh! Seber se Sáro! Buď ráda a doufej, že nesníš. Štípla jsem se do ruky, abych začala reagovat a poodešla jsem o pár kroků. Nechala jsem vodu smočit mou pokožku. Sáhla jsem po šampónu a mýdlu, obojím s jogurtovo-medovou příměsí. Vetřela jsem šampón do vlastních krásných trochu už mastných vlasů a nechala je smáčet. Pak jsem si tekutým mýdlem na žínce omyla tělo a jako znovuzrozená vylezla z koutu k ručníku.
Nevím, co s takovými vlasy mám dělat. Najednou se z plavých rovných vyklubaly kaštanové vlnité. Ne vlnité, ale lokýnkovité. Smí se takové vlasy vlastně foukat? Raději jsem vlasy jen vysušila a smotala do ručníku. Nakonec jsem se zase nasoukala zpět do svého oblečení, které mi teď perfektně padlo. Odepnula jsem spínací špendlíky a povolila založení tak, aby mi teď kalhoty byly. Tílko skvěle opisovalo křivky mého hubeného těla. Nemohla jsem se vynadívat na to ploché bříško s podélným pupíkem. Díkybohu za tu zlou bolest, za tohle to fakt stálo! Ale kde jsou nějaké schopnosti? Zatím se pořád mění jen mé tělo! No doufejme, že nějaké mít budu, už se těším.
Oblečená s vlasy smotanými do ručníku jsem vyšla z koupelny a udělala si dole v patře snídani. Posadila se ke stolu, když přišel další obyvatel tohoto směšného baráčku.
„Dobré ráno.“
„Dobré.“
„Co že jsi tak brzy vzhůru? Včera jsme tě museli budit.“
„A co že ty jsi dneska vzhůru tak pozdě?“
„Měl jsem špatnou noc.“ Pche, se ani nedivím. Mám se ho na to zeptat? Přímo asi ne.
„Jakto?“
„Ale to je jedno. Mrzí mě, že už sis udělala jídlo, bych připravil snídani pro nás pro oba.“ No jasně, jak jinak. Co nejlépe se odpovědi vyhnout a změnit téma. Ale zase je teď milej, musím si tu chvíli vychutnat.
„Vážně? Díky, ale už je pozdě. A co by sis dal? Já ti to udělám.“ Nabídla jsem se dobrovolně. Copak si vážně ničeho nevšiml?
„Kafeee!“ Málem jsem se lekla, jak to zavrčel. Přikývla jsem, nechala jsem tmavý rohlík rohlíkem a šla hledat hrníček.
„Ale ne, já si ho uděl…“ Zmlkl ve chvíli, kdy jsem se postavila. V duchu jsem se usmála, musel si všimnout. Otevírala jsem tedy skříňku za skříňkou, dokud jsem ho nenašla. Fajn, teď kde je – támhle. Popadla jsem z kuchyňské linky kafe a otočila se k němu.
„Jak silné ho chceš? Chceš přesně jednu lžičku nebo víc?“ Áááá, musela jsem se pořád pro sebe smát. Koutky mi začaly cukat, když jsem viděla, jak na mě zírá a nevnímá mou otázku.
„No tak já ti dám jednu lžičku, jo?“ Sepnula jsem vodu v konvici, nasypala kávu do hrníčku a přešla zase do jídelny ke svému rohlíku. Přežvykovala jsem ho a čekala, kdy něco řekne. No konečně!
„Jak to, že jsem nic neslyšel?“
„Jak to myslíš, neslyšel?“
„Vždycky tě to bolí. I u tvé druhé proměny s tím světlem jsi zanaříkala bolestí. Jsem vytrénovaný, protože jsem měl před tebou už mnoho T’Mé. Vždycky jakmile zaslechnu sténání, tak přiběhnu. Když ho neslyším, tak ho slyší alespoň něco ve mně a přiběhnu stejnak, ale… Jak se to stalo?“
„Nejsem si tak úplně jistá, jestli ti rozumím, Alexi. Na co se mě vlastně ptáš?“
„Jsi teď moc… krásná. To není tím, že bych si sundal nějaký brýle a spatřil tě náhle v jiném světle, ale proto, že ses proměnila. Tebe to… nebolelo?“ Co na to odpovědět? Měla jsem chuť vše zapřít, ale přece jen, raději ne. Kdo ví, co on ví a já ne. Kdybych mu něco zamlčela, mohlo by se mi to vymstít.
„Bolelo.“
„Tomu nerozumím. Přece mé schopnosti.. neslábnou?!?“
„To asi ne, já jsem u toho neřvala.“
„Počkej, tomu moc nerozumím.“
„Snažila jsem se být tiše, aby jste o tom nevěděli.“
„C cože? A jak sis mohla myslet, že si tohohle nevšimneme? Uvědomuješ si, jak jsi LEHKOMYSLNÁ? Mohlo se ti při tom něco stát. Jak bych ti mohl pomoct? Měla jsi naopak začít volat ze všech sil mé jméno. Já o tom MUSÍM vědět, až se něco takového stane. Klid, musím se uklidnit, ta holka mi za ten vztek nestojí.“ Mumlal poslední slova bezděčně pro sebe aniž by si uvědomil, že ho slyším. „Slib mi, Slib mi, Sáro, že příště mě zavoláš.“
„Hm.“
„Slib mi to.“
„No jo, slibuju.“ Sklopila jsem oči. Dvakrát se mi do toho teda nechtělo, ale co mi zbývalo. Ozvalo se tiché cvaknutí konvice. Vyskočila jsem, abych mohla zalít kávu a v tom mě pozdravily obě sestry. Neferit mě překvapila. Sáhla po konvici dříve něž-li já a kývla na mě s úsměvem na tváři, abych si šla sednout, když mě také začala zkoumavě prohlížet stejně jako Kirili. Ta se dotkla mého ramene, aby si mě mohla otočit a prohlédnout, ale – jak už jsem jednu napsala, jsem šíleně lekavá – nadskočila jsem a při tom mi upadl ručník doposud obtočen kolem vlasů.
Zdálo se mi to, nebo jsem zaslechla jejich úžas? Přiznávám, ty vlasy jsou fakt super, ale to plochý bříško tolik neobdivovali. Vždy, když jsem zabloudila pohledem jednomu z nich do tváře, okamžitě se stočil a choval se, jakoby mě vůbec nepozoroval. Nasadili nevinný výraz „Já se celou dobu zajímám jen o své jídlo či pití.“ A doufali, že si nemyslím něco jiného.

Chvíli trvalo, než si na to zvykli, ale já nechtěla čekat a stále jim být na očích. Vrátila jsem se do pokoje a přešla k oknu. Zase jsem měla před očima ten obrázek, jak tam oba leží. Kde jsou teď? Pohřbili je? Měla bych se na to zeptat, ale bylo mi jasné, že čím více toho podle nich budu vědět, tím méně mi toho budou říkat a to jsem doopravdy neměla v plánu.
Přešlapovala jsem tam chvíli a nakonec skončila v tureckém sedu na podlaze zasypaná mnoha knížkami z různými tituly. Našla jsem tu jak romány, tak i naučné knížky. Různé tipy na přežití, jak zacházet se zbraněmi, červenou knihovnu a dokonce i knížku, kde radili čerstvě proměněným, jak co nejlépe využívat své schopnosti. Našla jsem základní druhy a pak i různé křížence – nazývali je špinavými rasami, což neznělo zrovna nejlépe, ale jak koukám, rasová diskriminace se netýká jen lidí.
Bohužel rady pro L’mäniän se zelenýma očima, kaštanovýma vlasama, znakama po celé levé části těla a nádhernou postavou tady fakt nebyly. Tak jsem si alespoň pročítala rady pro jiné. Třeba se mi to jednou bude hodit? Tss, a proč asi? To je jedno, jestli bude či ne! Stejnak nemám co na práci.

Už jsem zhltla skoro celou devadesátilistovou knížku, když se prudce rozrazily dveře a v nich stál Alex.