Juliin deník - 3. díl

Jo, uznávám, že jsem na toho kluka musela působit asi fakticky divně. Vám by snad připadalo normální, kdyby vás jednoho krásného slunečného dne bez mraků – což bylo mimochodem právě dneska, přesvědčovala holka jako já o tom, že se žene příšerná bouřka a že se máte urychleně vydat domů? Přiznávám, že být v kůži toho kluka, asi bych byla stejně zmatená jako právě vypadal on. Jenže to, že začne pršet, byla pravda a já jsem ho musela co nejrychleji přesvědčit, aby mi věřil. S mými naprosto „skvělými“ přesvědčovacími schopnostmi to ovšem nebyla žádná hračka...
„Prosím... musíš mi věřit!“
Tak teď už na mě koukal vážně jako na mimozemšťana. Vlastně jsem se mu moc nedivila...
„Hele, nezlob se, ale já fakt nemám důvod ti věřit. Vůbec tě neznám... A pršet dneska nebude.“
„No aby ses nedivil... Pochop už konečně, že ti chci pomoct!“
„Spíš pochop ty mě – jak by ti asi bylo, kdyby ti někdo naprosto cizí začal vykládat, že přijde bouřka, když...“
„Jenže já tě chápu! Chápu, že je to dost... hm, neobvyklý, ale já ti chci pomoct!“
„Pomoct? A proč bys to dělala? Proč bys měla pomáhat cizímu člověku?“
„Jo, tak to sama netuším. Asi mě baví dělat dobrý skutky,“ ušklíbla jsem se. „Navíc mi jde hlavně o toho psa. Musíš ho mít hodně rád, viď?“
„To si piš, že mám! Je to můj nejlepší přítel... Ale trochu nechápu, jak to souvisí s tou tvojí bouřkou.“
Pomalu mi docházela trpělivost. Zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se mu zpříma do očí.
„Koukni, mně je úplně jasný, že ti musím připadat jako cvok, když ti tohle říkám. Ale tvůj pes má strach z bouřek, takže bude nejlepší, když ho teď vezmeš hezky do bezpečí... Jednou mi možná poděkuješ.“
Chvíli sklouzával pohledem ode mě ke svému psovi a zase zpátky. Vypadalo to, že si konečně vzal moje slova k srdci a vážně o nich uvažuje.
„No... tak jo,“ řekl nakonec. „Asi jsem blázen, ale budu ti věřit. Ale jak vlastně víš, že Ben nemá rád bouřky? Vždycky, když se venku blýská a hřmí, zaleze si pod polštář...“
„Tak vidíš. Není důležité, jak to vím, hlavně už, prosím tě, pojď.“
Docela se mi ulevilo, když zapískal na svého psa – Bena, který okamžitě přiběhl, a všichni společně jsme se vydali ze Sedmikráskového vrchu. Šli jsme mlčky, já jsem přemýšlela, jestli doopravdy začne pršet a on měl nejspíš plnou hlavu toho, co jsem vlastně zač a proč mě vůbec poslouchal.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ prolomil ticho.
„Julie... A ty?“
„Hm, Romeo,“ zasmál se. „Ne, promiň, jsem jenom Roman.“
Najednou kdesi za námi zahřmělo. Oba jsme vzhlédli a upřeně pozorovali, jak se až do teď naprosto modré nebe začíná rychle zatahovat.
„Musíme si pospíšit,“ upozornila jsem ho celkem zbytečně a přidala do kroku. Konečně jsem měla jistotu, že mi uvěřil. A byla jsem neskutečně ráda, že jsem ho nezklamala.
Jen co jsme se dostali do města, ucítili jsme na tvářích první kapky deště. Blížila se pořádná bouřka.
„Jak jsi to věděla?? Jsi nějaká jasnovidkyně, nebo co?“ ptal se zmateně, když jsme se měli loučit.
„Ne, to nejsem. Prostě jsem to věděla,“ usmála jsem se tajemně. Potom jsem se otočila na podpatku a beze slova se rozběhla domů.