Juliin deník - 4. díl

25. června, sobota

Nejsem zrovna ranní ptáče a pokud můžu, tak spím co nejdéle – obzvlášť o víkendu. Jenže dnes jsem celou noc nespala a ráno už mě válení se v posteli vyloženě nebavilo (u mě hodně neobvyklá věc), takže jsem se v půl šesté vyhrabala z peřiny a šla si udělat šálek horkého kakaa. Zážitek z předchozího dne byl přece jen moc silný na to, abych v noci byla schopná zavřít oči a klidně usnout. A zuřící bouřka venku mi usínání taky zrovna dvakrát neusnadnila. Neustále jsem se jen převalovala a přemýšlela o snu, který se mi zdál na Sedmikráskovém vrchu, o černovlasém klukovi a o psu Benovi... Celé to bylo tak zvláštní.
Posadila jsem se ke stolu s kouřícím hrnkem kakaa, zahalená v županu a svůj zrak jsem tiše upírala na okno, za kterým se právě probouzelo slunce. Zato všichni mí sourozenci i tety, jak se zdálo, ještě spali. Pozorovala jsem velkou žlutou kouli za oknem, ale hlavou mi mezitím vířilo tisíce myšlenek. Naprosto stejných myšlenek, jaké mě strašily celou noc.
Jak je vůbec možné, že se obyčejný sen stal skutečností? Tedy skoro... Když nepočítám, že do Bena neuhodil blesk, jako tomu bylo v tom snu. Ale možná by do něj uhodil – kdoví, co by se stalo, kdyby mě Roman neposlechl a zůstal se psem venku... Co mi ovšem vrtalo hlavou úplně nejvíc, bylo to, proč jsem si byla tak stoprocentně jistá, že skutečně bude pršet. Jak jsem proboha věděla, že se ten sen vyplní? Vždyť to byl jen SEN!
Popravdě, nebylo to tak docela poprvé, co se mi něco podobného stalo. Právě jsem si totiž vzpomněla na jednu příhodu z dětství...
Mohlo mi být asi pět let. Ten den jsem měla jet na výlet se školkou... Zdál se mi ale stejně divný sen jako včera. Byla jsem z toho trochu vyplašená a za žádnou cenu jsem na výlet nechtěla jet. Naštěstí se mi podařilo přesvědčit tetu Evu, abych zůstala doma. Ulevilo se mi, ale když jsem se tehdy dozvěděla, že autobus s dětmi, které na výlet jely, se po cestě srazil s náklaďákem, pořádně ve mě zatrnulo... Jako zázrakem se však nikomu nic nestalo.
Nebo co tenkrát ve škole, když jsem usnula při matice (jo, to se mi doopravdy povedlo) a zdálo se mi, jak Nela ztratila mobil? Hned po probuzení jsem se jí ptala, kde má mobil a věřte nebo ne, válel se pod lavicí. Nebýt toho snu, nejspíš bychom si toho ani jedna nevšimly...
Přemýšlela jsem nad tím čím dál víc a došlo mi, že vlastně čas od času vidím budoucnost. Nestávalo se to často, ale když už, tak to za to stálo. Je to ale normální vědět dopředu, co se stane?? Nikdy jsem na tyhle věci moc nevěřila... Sice jsem párkrát četla v různých časopisech o lidech, kteří vidí do budoucnosti, ovládají telepatii nebo rozumí řeči zvířat, ale vždycky jsem je považovala spíš za blázny, kteří se jen chtějí dělat před ostatními zajímavější... Ale že by já? Sakra, jsem snad blázen?? Popravdě, tuhle teorii bych taky dvakrát nevylučovala... Pár lidí ve škole už mě totiž bláznem nazvalo. Nebylo to tedy proto, že bych jim předpovídala budoucnost nebo tak něco, spíš... jsem jim vždycky připadala divná. Aniž bych se kdy dozvěděla pravý důvod.
Nebo to snad na mně bylo vidět odjakživa, že sem tam vidím, co se stane v budoucnu? To je přece blbost! A navíc – stalo se mi to jen několikrát, tak co tady vůbec řeším? Nemusí to znamenat absolutně nic. Prostě jen... náhoda. Náhoda?? Pěkně divná náhoda. No tak se mi asi podobné náhody stávají trochu častěji... Navíc bych měla být spíš ráda, že se mi tohle děje. Protože jinak by Nela ztratila mobil (který mimochodem miluje nade všechno), do Bena by uhodil blesk a já bych jako malá seděla v autobuse, který měl nehodu – a kdoví, jestli bych to přežila... Jenomže co když někdy uvidím něco vážně úděsného, čemu nebudu moct zabránit???