Juliin deník - 5. díl

Ani nevím, jak dlouho jsem v kuchyni seděla a přemýšlela o všem možném – no dobře, v mém případě spíš nemožném, každopádně ze zamyšlení mě vytrhlo až jedno hlasité zívnutí. Samozřejmě že ne moje. Zvedla jsem hlavu a spatřila značně nevyspalou tetu Helenu, která právě vstoupila do kuchyně. Bezva, alespoň nejsem sama, kdo měl neklidnou noc...
„Dobré ráno,“ uvítala jsem jí.
Leknutím nadskočila. Zřejmě si mé přítomnosti dosud nevšimla.
„Jéminkote... Dobré rááááno, zlatíčko,“ zívla. „Zrovna tebe bych tu takhle brzo vážně nečekala. Proč ještě nejsi v pelechu? Je přece sobota.“
„Vždyť já vím. Nemohla jsem spát...“
„Ale copak? Ty a nemůžeš spát? To se mi nějak nezdá,“ zasmála se.
„Hmmm,“ rozhodla jsem se, že jí o svém včerejším dobrodružství raději nepovím. Má svých starostí ažaž. Přece jenom bydlí v domě se čtyřiadvaceti dětmi...
„Hmmm? To není žádná odpověď. Jestli tě něco trápí, jsem jedno velké ucho. Víš snad, že mně můžeš věřit.“
To jsem věděla moc dobře, teta vždycky mlčela jako hrob, když to bylo zapotřebí. Ale na druhou stranu – nemusí vědět všechno...
„Neboj, nic mě netrápí. Jsem úplně v pohodě,“ pokusila jsem se o úsměv.
„Tak když to říkáš...“
A pak se stalo něco, oproti čemu by včerejší sen skoro tak obyčejný jako třeba čištění zubů.
„Ta holka je teď nějaká divná,“ uslyšela jsem hlas tety Heleny. Možná nic zvláštního, jenže v době, kdy jsem hlas slyšela, si teta v tichosti nalévala čaj... A její rty se ani nepohnuly.
„Eh... říkala jsi něco, teto?“
Udiveně se na mě podívala.
„Já? Teď? Vůbec nic.“
A sakra. Buď mám halucinace nebo... čtu myšlenky!
„Vážně jsi nic neříkala? Ani úplně potichu??“ ptala jsem se jí zoufale. Copak jsem blázen?
„Ne, neříkala jsem nic, miláčku. Je ti dobře? Nějak jsi zbledla.“
To víš, že jsem zbledla! Kdo by taky nezblednul, kdyby slyšel cizí myšlenky?!
„No já... vlastně mi nic není, neměj obavy.“
„To teda mám obavy! Měla bych na ní dávat větší pozor...“ A jéje, už zase! Tohle teta fakticky neřekla nahlas. Mluvila by snad o mně ve třetí osobě, když sedím přímo před jejíma očima? Místo toho si mě jen mlčky zkoumavě prohlížela.
Měla jsem pocit, že už doopravdy blázním. Tety hlas opět začínal mluvit. Jo, tety hlas, ne teta! Sakra, sakra, sakra! Nechci poslouchat její myšlenky! Áááááá, sklapni!!!
A jako zázrakem bylo ticho. Ticho, přerušované jen cinkáním lžičky, kterou teta Helča míchala svůj čaj. Její oči se však neustále starostlivě upíraly na mě. Alespoň že už jsem neslyšela její myšlenky. Dřív mě sice párkrát napadlo, jako snad každého, že by nebylo špatné vědět, co si lidé skutečně myslí. Ale jestli to má vypadat takhle... Díky, nechci!
„Víš co, pomůžeš mi teď udělat snídani. Děcka se za chvíli probudí.“
Díkybohu! Všechno bylo příjemnější než jen sedět, cítit na sobě její pohled a poslouchat její myšlenky...