Juliin deník - 6. díl

Naštěstí už jsem celé dopoledne neslyšela žádné myšlenky tety Heleny, ani svých nevlastních sourozenců, ani nikoho jiného. Jen a jen moje myšlenky. Ty teď byly bohužel ještě zmatenější než předtím. Sice jsem od snídaně byla téměř nonstop pod dohledem tety, ale to, že mě přestal strašit její vnitřní hlas, mě celkem uklidnilo. Alespoň prozatím. Věděla jsem totiž moc dobře, že se moje nechtěné čtení myšlenek může kdykoliv vrátit. Ráno to taky přišlo naprosto nečekaně. No jasně, kdo by taky čekal, že se mu zničehonic odhalí něčí myšlenky, že?
Na odpoledne tetičky vymyslely celkem zábavný program – půjde se do kina. Asi si říkáte, co je na tom tak vzrušujícího, ale přece jenom – když žijete v dětském domově s dalšími třiadvaceti sourozenci, do kina se nepodíváte tak často jako většina vašich vrstevníků...
Za návštěvu kina jsem byla docela vděčná. Alespoň na chvíli jsem mohla přestat myslet na své trochu neobvyklé zážitky z posledních dvou dnů. Tedy... to jsem si původně myslela. Kdybych tušila, co mě čeká, asi bych pro jistotu zůstala doma.
Jestli se ptáte, na co jsme se do kina šli podívat, nečekejte žádný úchvatný velkofilm, horor ani romantickou komedii. Většina mých sourozenců jsou ještě malí prckové, nejstarší z nich je desetiletá Terezka... Tím pádem je jasné, že zvítězila animovaná komedie. Ehm, o klokanech. Uznávám, žádná extra zábava, ale o dost lepší sledovat přihlouplé klokany, kteří se snaží cestovat do Evropy, než se zabývat čtením myšlenek.
Jakmile však kino ztemnělo a na plátně se objevila úvodní scéna filmu, začalo mi hučet v uších. No, vlastně to nebylo jen pouhé hučení. Byly to souvislé věty. Hrozně, hrozně moc vět. Jako by všichni lidé v sále mluvili najednou... Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikdo nevypadal na to, že by slyšel stovky hlasů jako já. Každý měl oči upřené na plátno a pozorně sledoval děj filmu. A do háje! Vždyť ty věty... Bála jsem se na to jen pomyslet... Ty věty přece byly myšlenky lidí v celém kině!! Ááá, já asi vážně nejsem normální! Prosím, buďte zticha! Copak musí ti lidé na něco myslet i při sledování filmu? Ať jsem dělala, co jsem dělala, zastavit se to nedalo. Měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Já se neumím vypořádat se svými vlastními myšlenkami a co mám asi tak dělat, když mi jich přibude dalších tisíc???
„Tobě se ten film nelíbí, zlato?“ naklonila se ke mně teta Hela, až jsem se lekla. Navíc rozpoznat její slova od všech těch myšlenek okolo nebylo právě nejjednodušší.
„Já... mně je asi špatně,“ vypravila jsem ze sebe a už jsem se zvedala ze sedačky. Ani nevíte, jak jsem teď byla šťastná za místo na kraji řady. Vyletěla jsem ze sálu rychlostí blesku a zamířila si to rovnou na toalety. Cestou jsem se málem srazila s uvaděčkou, ale na její „Mohu vám nějak pomoci?“ jsem se vůbec neobtěžovala reagovat. Teprve když jsem za sebou zabouchla dveře dámských záchodků takovou silou, že to museli slyšet všichni v sále, jsem si oddychla. Byla jsem tam sama, což znamenalo jediné – konečně pouze MOJE myšlenky. Dokud jsem slyšela, co si myslí teta Helena, podařilo se mi to ještě zastavit. Ale myšlenky několika stovek lidí? To na mě bylo fakt moc.
Když v tom se odněkud seshora ozval jakýsi hlas...
„Julie, neboj se. Je to úplně normální. Každý se to někdy musí naučit. Brzy se dozvíš víc...“
Je to úplně normální?? A to má být vtip? Tohle že je normální, vidět budoucnost, číst lidem myšlenky a ještě k tomu slyšet hlas, který nevychází odnikud? Všechny kabinky jsem prohlížela dvakrát. Nikde nikdo nebyl – nehledě na to, že neznámý hlas se nezdál být ženský. Teď už je to naprosto jasné. Jsem cvok! Hned dneska to celé vyklopím Helče. Ta mě odvede na psychiatrii a tam si se mnou, doufejme, poradí...
„To nedělej.“
Proboha, už zase! To by mě zajímalo, čeho všeho se ještě dočkám??