Enolla Forse 10.

K večeru seděla v pohodlném křesle u krbu a pročítala si dopis, který napsala pro maminku, když k ní přišel Justin s Peterem. Za nimi stálo několik studentů, které zatím neznala.
„Překvapení.“ Zavolal Peter.
„Řekli jsme si, že se na famfrpál vrhneme už dnes. Máme to dokonce i povoleno.“ Mrkl na ni. „Kdyby nebylo, stejně bychom si poradili, že?“ otočil se na skupinku za ním, která se smíchem přikývla.
„Doufám, že máš čas a žádné výmluvy nebereme.“
„No...“ začala schválně natahovat, ale když viděla, jak se ji chystají zlechtat, rychle pokračovala. „Nejdříve pošlu dopis a pak můžu.“
„Víš, kde je Sovinec?“ optal se jí Peter.
„To je malý háček, nevím.“ Povzdychla si Enolla.
„Já ti snad nakreslím mapu.“ Zasmál se Peter.
„Náhodou, dejme ti týden a pak tu budu moct dělat průvodce.“
„Jasně, tak mi půjdeme s tebou a pak rovnou na hřiště. A ještě ti nejdříve představím naše famfrpálové družstvo. Chybí nám sice chytač, vloni dostudoval. Byl opravdu výborný, doufám, že na náboru najdeme někoho stejně dobrého.
Tak tedy. Já jsem kapitán a brankář. Peter je náš nebezpečný odražeč. Jeho parťákem je tady Erik Ollane ze čtvrtého ročníku.“
Enolla kývla na pozdrav. Erik ji s úsměvem odpověděl. Byl to vysoký a dobře stavěný chlapec s úsměvem na rtech a zářivě rudými vlasy.
„No, teď ti představím naši skvělou střelkyni Vivian Raynerovou. Ačkoliv na to nevypadá, famfrpál hraje výborně. Škoda jen, že příští rok zde nebude, je totiž v sedmém ročníku.“
A opravdu. Vivian byla dívka s velice jemnými rysy. Usměvavá blondýnka s ruměncem na tváři a krásným pomněnkovým pohledem.
„Jako další střelce máme dvojčata Boba a Teda Crusovi. Jsou to celkem mláďata, teprve třetí ročník, ale tak hbití a sehraní, že jsou důležitou součástí týmu.“
Bylo těžké oba chlapce od sebe rozeznat. Vypadali úplně stejně – vysocí a hubení. Černé delší vlasy, velké hnědé oči a nezvyklý orlí nos, který je činil výjimečnými.
„Takže seznamovací ceremoniál skončil.“ Zasmál se Peter.
„A teď hurá do sovince.“

Několik minut na to stála ohromená Enolla uprostřed famfrpálového hřiště.
„Sice pro tebe ještě nemáme koště, ale zatím se tím nebudeme trápit. Nejdříve ti vysvětlíme základní pravidla famrpálu, ukážeme nějakou tu akci. Koště přijde na řadu jindy, tedy pokud si budeš přát.“
„Doufám, že ošetřovna je blízko.“ Nejistě se zasměje Enolla.
„Neboj se.“ Nevinně se zazubí Justin.
Během následující hodiny byly Enolle vysvětleny všechny pravidla a základy o famfrpálu. Ještě před tím, než se rozhodlo famfrpálové družstvo nasednout na košťata a předvést jí několik triků, Erik si vydobyl, že si ji přezkouší. Prý aby bylo poznat, jak dávala pozor.
Ji samotnou překvapilo, kolik si toho pamatuje.
Lákalo ji sednout si na koště a zkusit si to s nimi, ale nakonec si řekla, že raději ne. Měla strach, že by si ublížila. Raději zůstala pevně dole a pozorovala, jak předvádějí pěkné kousky.
Ve vzduchu spolu s hráči byl camrál, dva potlouky. Zlatonku nevypouštěli, protože ji bylo těžké chytit a stejně neměli chytače.
Byli naprosto úžasní. Co předváděli. Rychlé otočky, let obráceně na koštěti, prudké brždění na místě – až to vypadalo, že Bob spadne.
„Výborně.“ Zakřičela Enolla a s nadšením je dál pozorovala.
Takhle to umět. Posteskla si v duchu.
Uslyšela podivní šum za ní. Otočila se a…
Náraz.
Bolest.
Tma…

„Enollo, probuď se.“ Volal na ni známý hlas jakoby v dáli.
Chtěla otevřít oči, ale nešlo to. Cítila hroznou bolest ve spáncích.
„Bolí.“ Zašeptala a opět se ponořila hloub do sebe, kde ji nic netrápilo. Žádná bolest, nepříjemný pocit. Nic.
Až na ten hlas, který ji volal.
Kdo si myslíš, že sakra jsi? Není mi dobře, chci spát.
Ten někdo byl ovšem stále dotěrnější, až nakonec otevřela oči. Jestli to je nějaká reklama, budete toho litovat.
„Justine.“ Vydechla překvapeně. Vedle něj stál i zbytek famfrpálového družstva. Ale nebyli na hřišti. Vypadalo to zde jako ošetřovna.
„Uff… konečně. Já už myslel, že ty oči neotevřeš.“
Vydechl si úlevně Peter.
„Bolí mě hlava.“
„To bude v pořádku. Paní Pomfreyová je velice šikovná.“ Uklidňovala ji Vivian.
„A co.. co se stalo?“ Chytla se s námahou za hlavu. Třeštila ji. Jako kdyby do ní bodalo tisíce jehel a tloukli ji tupým předmětem.
Ted si nervózně odkašlal a upřel pohled na Petera.
„Tak co se stalo?“
Vivian sklopila oči dolů a mlčela.
„Řekni to.“ Dloubl do Petera Erik.
„No..Enollo. Odpaloval jsem potlouk, mířil jsem nahoru. No vážně. A on najednou.. Letěl za tebou. Snažil..Snažil jsem se dohnat, ale na to nemám rychlé koště a on byl podivně až moc rychlý…“ zarazil se a kousl se do rtu.
„Byl jak pominutý. Mířil jen a jen na tebe.“ Pokračoval Justin.
„Ty jsi byla jeho cíl.“ Vzlykla Vivian.
„Já?“ nevěřícně kroutila hlavou. „Ale proč?“
„Á, koukám, slečna Forse se už probrala. Prosím nechte nás teď o samotě. Můžete přijít zítra.“ Utnula jejich rozhovor ošetřovatelka.
Byla to milá starší dáma s vřelým úsměvem pro každého. Když mluvila, její hlas uklidňoval a dodával pocit bezpečí.
„Dám ti jeden lektvar, který ti pomůže znovu usnout a ztlumí tu strašlivou bolest. Byla to ošklivá rána, jen mi je záhadou, jak se to mohlo stát. Vždyť pan White má velice dobrou mušku a přece by nemířil na vás.“ Přemýšlela nahlas ošetřovatelka.
„Napijte se… Zatáhnu vám závěs a v klidu se vyspěte. Kdyby za vámi někdo přišel, stejně nebude moci reagovat. Budete jen spát a léčit se.“
Enolla se podívala na svítivě modrý roztok.
Ten má ale jedlou barvu. Zasmála se v duchu.
Znovu se podívala na roztok a s nechutí se ho rozhodla vypít. Jaké pro ni bylo překvapení, když pocítila příjemné nasládlou chuť.
Lektvar začal účinkovat okamžitě. Hlava ji přestávala bolet a cítila, jak se oči pomalu zavírají. Byly čím dál těžší a těžší…

Smích… ledový chladný smích.
Ďábelský chechot.
„To jsem už v pekle?“ ozval se hlas uvnitř její hlavy. Byla to ona sama!
„Co by jsi tady dělala?“ promluvil jiný hlas, ale přeci její.
Opět ten smích.
Zlý. Ledový. Zlomyslný.
A tak dobře známý.
Otevře s námahou oči. Z úst se ji vydere přidušený překvapený výkřik.
Co tu dělá?