Juliin deník - 7. díl

Stála jsem tam na dámských toaletách, pořád ještě celá v šoku z toho, že kromě myšlenek lidí slyším i nějaký hlas, který se mi ani za mák nelíbil. Nebo se mi spíš nelíbilo to, co mi právě říkal. Tomu, že moje čerstvé „zážitky“ jsou normální, jsem uvěřit odmítala. Ale co to žvanil o tom, že se to „každý někdy musí naučit“?? Ať se mi nesnaží namluvit, že všichni okolo mě si taky někdy prošli tím, co se teď děje mně! A CO se to mám vlastně naučit? Číst lidem myšlenky? A k čemu mi to jako bude? Netoužím po tom!
„Nikdo se tě neptal, jestli po tom toužíš nebo ne. Prostě se to budeš muset naučit. Budeš to potřebovat.“
Tak to je vrchol! A jak vůbec ví, na co myslím? Pravda, zrovna já jsem měla co říkat...
„Potřebovat?! A k čemu asi?“
„Jak už jsem řekl, všechno se dozvíš.“
„Skvělý! A kdy to asi tak bude??“
„Až přijde čas.“
„A proč mi to neřekneš teď?“
„Ještě není ten správný čas.“
Aaaagrrrr.
„Fajn. A uráčil by ses mi aspoň říct, kdo vlastně jsi? Nebo jsi jenom... halucinace? Mám vážné podezření, že jsem se zbláznila a mluvím tu sama se sebou.“
„Buď v klidu, halucinace nejsem.“
Jasně, jsem úplně v klidu! Ani náhodou.
„Tak kdo teda jsi?“
„No řekněme, že to teď není důležité. Prostě na tebe musím dohlížet. Abys třeba neudělala nějakou... blbost.“
Tak to vidíte, tohle je důkaz, že jsem blázen! Potřebuju dozor!
„Jo, tak to jsem štěstím bez sebe, že mě někdo bude hlídat. To jako budeš pořád u mě a rozkazovat mi, co mám dělat?“
„To úplně ne... I když v podstatě máš pravdu.“
Tak teď jsi mě fakt uklidnil!
„Abys věděla, tak tohle vidím docela často. Každý se zezačátku trochu vzteká, že na něj má někdo dávat pozor. Ale je to nutné opatření. Brzy si zvykneš.“
No to určitě!
„Promiň, že se tak ptám... To takhle všem strašíš v hlavě??“
„Všem samozřejmě ne. Jen... někomu. Výjimečným lidem. Jako jsi ty.“
„Já že jsem výjimečná? A odkdy??“
„Od narození. Akorát jsi o tom nevěděla.“
Abych řekla pravdu, zamlouvalo se mi to čím dál míň. Já nechci být výjimečná! A co to vůbec obnáší? Co všechno si ještě budu muset prožít?
„Bude toho určitě hodně, to se neboj.“
„Právě toho se bojím.“
„Není čeho se bát. Jsi vyvolená a zvládneš to.“
„Tak hlavně že ty mi věříš... Ale já už bych se teď pro jistotu vrátila zpátky do sálu, teta by si mohla dělat starosti. A když už tě tady mám, udělal bys pro mě laskavost? Docela by se mi hodilo, kdybych neslyšela myšlenky všech těch lidí.“
„Dobrá. Ale dělat to za tebe nebudu. Závisí to totiž jen na tobě. Musíš tam jít a jakmile uslyšíš, co nechceš, pořádně se soustřeď na to, že do své hlavy vpouštíš pouze tvoje myšlenky a nikoho jiného.“
Bezva. Ať to znělo jakkoliv podivně, nezbývalo mi nic jiného, než tam jít a vyzkoušet tuhle radu v praxi...