Juliin deník - 8. díl

Vrátila jsem se do potemnělého sálu. Jen co jsem dosedla na své sedadlo, začalo mi v hlavě opět hučet tisíc různých myšlenek – které nepatřily mně. Pokusila jsem se nepanikařit jako předtím a opakovala jsem si, co mi právě říkal ten divný hlas. Prý mám do své hlavy vpouštět jen svoje myšlenky... Připadalo mi to sice jako naprostá pitomost, ale i přesto jsem se tenhle „výmysl“ snažila zrealizovat. Tak fajn, od teďka chci mít v hlavě jen svoje myšlenky! Žádné jiné tam nepouštím...
Nemohla jsem tvrdit, že se mi to povedlo přesně tak, jak by mělo, nebo spíš tak, jak bych potřebovala. Každopádně to otřesné hučení se rázem změnilo v tiché šumění, což už se celkem dalo přežít.
„Pro začátek to docela ujde,“ pronesl hlas někde v mé hlavě.
Ujde? Vždyť jsem to zkoušela poprvé v životě! No vlastně mi bylo jasné, že zrovna od NĚJ se žádné pochvaly nedočkám. Je tu přece jen od toho, aby mi rozkazoval, co jak mám dělat, nebo ne?
„No to si piš. Potřebuješ tvrdý výcvik.“
Co? Já že potřebuju „tvrdý výcvik“? Představila jsem si sama sebe, jak ve vojenském obleku běhám na Sedmikráskovém vrchu nahoru a dolů a ON mě buzeruje, abych nasadila rychlejší tempo. Směšná představa... Takhle ten jeho tvrdý výcvik vypadat nebude... že ne??
Ehm, prozradí mi někdo to sladké tajemství, proč se na mě celé kino otáčí? A jo, já jsem vlastně v kině! Sakra, tohle nebylo dobrý. Přiznávám, že jsem si ten výbuch smíchu tak trochu špatně načasovala. Na plátně se totiž zrovna odehrával pohřeb jednoho klokana, který při cestování do Evropy zahynul... Několik dětí okolo mě mělo v očích slzy a já se tu směju. Julie, styď se! Dobře, omlouvám se vám, doopravdy jsem neměla v úmyslu kazit vám dojemnou scénu. Doufám, že jsem do té měkké sedačky zajela fakticky, fakticky hodně hluboko...
Po skončení filmu – modlila jsem se, aby všichni na můj bezvadný trapas zapomněli – jsem se ze všech sil pokoušela vyhýbat pohledu tety Heleny. Nebyla jsem moc úspěšná.
„No tak, broučku, povíš mi už konečně, co tě trápí? Přece tě znám. A tohle, to nejsi ty.“
To jsi uhodla, tohle vážně nejsem já. To je nějaká „výjimečná“ holka s hlasem v hlavě, co na ní má dávat pozor.
Možná bych tetě řekla alespoň část z toho, co se mi momentálně děje, jenže jsem zaslechla rázné „Ne!“. Hádejte třikrát od koho.
„Hmm... no... abych řekla pravdu, tak vlastně sama nevím, co se mnou teď je.“
Vida a ani jsem nelhala!
Teta se ale zamračila.
„Myslíš, že bychom měli navštívit doktora?“
To zrovna! Když už, tak bych šla rovnou ke cvokaři.
„Ne, to je v pohodě! Tak vážný to se mnou zase není.“
Naštěstí jsme právě došli domů, což byla moje jediná záchrana před tetinými otázkami. Ještě že se takhle o mě zajímá jen ona. Kdyby se k ní přidali ještě tety Eva a Dana a strejda Petr, asi by mě neuchránil ani hlas v hlavě.
„Mám dojem, že mě podceňuješ.“
Uáá, kdyby se mnou alespoň pořád nekomunikoval!
„To bohužel musím. Je to moje práce.“
Tak práce! Ale vsadila bych se o cokoliv, že pěkně mizerně placená práce. Koho by vůbec bavilo přebývat v něčí hlavě a neustále mu cpát, co má a nemá dělat? Nejspíš jen jeho...
„Ty... jak se vlastně jmenuješ? Přece musíš mít nějaké jméno.“
„Ne, nemám jméno. Říkej mi, jak chceš.“
„Oukej. Takže ty beze jména... Už, prosím tě, sklapni. Tvoje řeči mě vytáčí.“