Juliin deník - 9. díl

26. června, neděle

Jestli jsem minulou noc nemohla spát, tak dneska to s mým spaním byla naprostá katastrofa. Vždyť včera se stalo tolik věcí – zjistila jsem, že umím občas číst lidem myšlenky a že mám v hlavě někoho beze jména, kdo mi teď zřejmě bude neustále kecat do toho, co smím a nesmím dělat. A že jsem výjimečná. Vyvolená, nebo co to žvanil.
„Ano, Julie, jsi vyvolená.“
Proboha, musíš mi na všechno odpovídat?! Nikdo se tě o to přeci neprosil – zejména já ne. Ačkoliv jsem ho již včera žádala, aby byl zticha, neposlouchal mě. Vlastně si v mé hlavě dělal, co se mu zachtělo.
„Taky bys mi mohl radit ve škole při zkoušení, ne? Abys mi byl alespoň k něčemu užitečný,“ ušklíbla jsem se.
„Promiň, ale ty výmysly, co se učíte ve škole, já vážně neovládám. Nejsou důležité, v budoucnu se ti hodit nebudou...“
To je fuk, teď v červnu se už stejně nezkouší. A co sakra on ví o mojí budoucnosti?
„Mnohem víc než ty. Ale všechno se to jednoho dne dozvíš.“
Tímhle mě vytáčel vyloženě nejvíc. Jednou se to dozvíš, brzy ti všechno řeknu... Začínala jsem pochybovat, že se někdy doopravdy dovím celou pravdu o tom, co se se mnou děje a proč jsem ta vyvolená. Hlavně že on to ví...
„Buď trpělivá. Času je dost.“
Jo, jasně. Jak jinak.
Ráno u snídaně jsem objevila další novou schopnost. Dobře, nebyla tak úplně nová. Přišla jsem ale na to, že kromě toho, že občas nechtěně čtu myšlenky ostatním, dokážu je číst i pokud si to sama přeju. Stačilo, abych se jen soustředila na otázku, co si určitý člověk myslí a hned jsem slyšela odpověď. Ne, nechtěla jsem být potvora a vědět, co se honí mým sourozencům a tetám v hlavě. Naštěstí jsem zjistila, že zastavit myšlenky, jenž jsem sama vyvolala, je mnohem jednodušší než umlčet ty nechtěně vyslyšené.
„No konečně ti to došlo,“ cpal mi zase svoje rozumy ten beze jména.
A kdy mi to podle něj mělo dojít?? Číst myšlenky jsem uměla sotva jeden den. Stejně je zvláštní, že to přišlo tak ze dne na den. Za celých dlouhých šestnáct let mého života se mi nikdy nepodařilo přesně uhodnout, na co někdo v mém okolí myslí, natož abych jeho myšlenky přímo slyšela...
„A co bys chtěla? Číst a psát člověk taky neumí od narození.“
Jo, jasně... Ale lezeš mi na nervy.
Potřebovala jsem si provětrat hlavu. No, v mém případě to asi zní trochu směšně. Když mám v hlavě toho beze jména, co si chce pořád povídat, těžko si jí provětrám. Ale nebylo by od věci, udělat si v hlavě tak trochu vítr a JEHO prostě vyhodit... Třeba jen na chvilku. Kéž by to bylo tak jednoduché.
„Bohužel.“
Ty aby ses neozval!
Jak už jsem řekla, musela jsem na vzduch. Hned po snídani jsem vyšla ven do sluncem ozářeného dne a vydala se, kam jinam, než na Sedmikráskový vrch. Moje oblíbené místečko bylo jako obvykle prázdné, takže jsem se spokojeně usadila do trávy a relaxovala. Přála jsem si alespoň na chvíli vypnout a přestat myslet na všechny ty zvláštní příhody, které mi posledních pár dnů zatěžkávaly hlavu. Jenže na to, abych mohla opravdu vypnout, jsem musela být sama. Sama, to znamená bez něj. Bez toho beze jména. Než ale začal zase blábolit, zaslechla jsem za sebou kroky. Leknutím jsem nadskočila.
„Ahoj, Julie.“