Juliin deník - 10. díl

Otočila jsem se.
„Uff, tys mě teda vyděsil.“
„Jo, to koukám. Promiň. Tak co, bude dneska pršet? Bena jsem radši nechal doma. Kdyby něco,“ zubil se na mě Roman.
„Ne, nic o dešti se ke mně nedoneslo. Ale kdyby jo, dám ti vědět.“
„Dík. Napadlo mě, že jsem ti ani nestihl poděkovat za ten pátek. Nebýt tebe, asi... no asi bych o Beníka přišel. Chodím sem teď pořád, kdybych tě tady náhodou potkal. Abych ti mohl poděkovat.“
„Cože, to sem chodíš jen kvůli tomu? Kvůli obyčejnému ,díky‘?“
„Ehm... jo. Takže děkuju. A... víš, zajímalo by mě, jak jsi to věděla. Máš nějaké nadpřirozené schopnosti, nebo co?? A neříkej mi, že nevíš.“
„Popravdě... pořádně to nevím...“
Přemýšlela jsem, jestli mu mám vyprávět o tom všem, co se mi teď děje. Nikomu jsem to zatím neřekla a držet to v sobě se mi už dál nechtělo. Potřebovala jsem se s tím někomu svěřit! Ten beze jména mlčel, z čehož jsem usoudila, že asi nemá nic proti tomu, když to Romanovi celé povím...
Vyprávěla jsem mu tedy o záhadném snu, čtení myšlenek a... no, tak trochu jsem se zmínila i o hlasu v mé hlavě.
Roman trpělivě poslouchal vše, co jsem říkala, a když jsem konečně domluvila, jen na mě ohromeně zíral. A víte, co bylo zvláštní? I přesto, že jsem se ze všech sil snažila zjistit, co se mu momentálně honí hlavou, nešlo to. Jednoduše to nešlo – místo jeho myšlenek jsem slyšela jen jakási nesrozumitelná slova...
„Ty... ty jsi patronka?“
„Cože??“
O čem to ksakru mluvil? To myslí patronka jako jsou třeba patroni české země Václav, Ludmila a tak? Nepřeskočilo mu?
„No ptal jsem se, jestli jsi patronka.“
„Co tím myslíš?“
„Patronka... Copak tys o tom neslyšela? Teda ne že by to bylo nějak obvyklé a známé, to ne. Ale vzhledem k tomu, že na patronku vypadáš, musela jsi o nich přece něco slyšet!“
Teď jsem na něj pro změnu ohromeně zírala já. Patronka... Co?? To ON mi nic neřekl! A zrovna teď, kdy jsem chtěla, aby mi všechno vysvětlil, tak mlčel! Co jsem od něj taky mohla čekat, ne? Aby mi do všeho kecal to jo, ale že by mi třeba pověděl o všech těch věcech, co mi doteďka tajil, to asi nepovažoval za důležité! Snad mi to alespoň Roman osvětlí...
„Ne, fakticky jsem o tom neslyšela! Kdo jsou ti patroni a co dělají a proč se jim tak říká a proč nejsou známí a proč...??“
Byla jsem tak v šoku z toho, že jsem našla člověka, který o mém „problému“ ví víc než já, a měla jsem tolik otázek, že jsem nevěděla, na co se ptát dřív...
„Zadrž! Nechápu, že tyhle věci nevíš. A... jsem já vážně ta správná osoba, která by ti to všechno měla vykládat? Nějak extra hodně toho taky nevím.“
„To je jedno, víš víc než já! Povídej!!“
Bylo vidět, že ho moje dychtivost trochu zaskočila, zároveň však byl možná rád, že je tentokrát on v něčem napřed a může mě poučit.
„No, tak tedy... Existuje určitá skupina lidí, kteří mají, řekněme, zvláštní schopnosti. Jako ty. Říká se jim patroni... ochránci... strážci...“
„Strážci čeho??“