Nový život - 9. kapitola

9. kapitola – Objímání a překvapení

Probudila se kolem desáté ráno s hrozným kručením v břiše. Měla hlad jako vlk. Naštěstí na nočním stolku ležel tác s jídlem – čaj a toasty s máslem. /Moc se teda nepředali,/ odfrkla si Rora. Snídani zhltla rychle, pak si uvědomila, že to byla chyba. V nemocnici se hrozně nudila ani máma za ní nepřišla. Snad to tu ten týden přežije.
Máma za ní nakonec přišla. Sice jen na 10 minut, ale to jí stačilo. Jen jí zapomněla požádat, jestli by jí nesehnala nějakou knihu. Lehla si na posel a přemýšlela. Vydržela to docela dlouho. Vzpomněla si dokonce i na výměnný pobyt, který v Bradavicích má proběhnout. /Zase tam nebudu! Něco tak důležitýho a já si ležím v nemocnici!/ nadávala v duchu. Výměna studentů měla proběhnout v pátek v 8 večer, jak jí napsala Hermiona, ale nenapsala s jakou školou akce probíhá. Možná to taky nevěda, jinak by jí to asi napsala, protože takovou informaci by si Hermiona pro sebe nenechala.
Zbytek týdne probíhal podobně – probuzení, ranní hygiena, snídaně, nuda, oběd, nuda, procházka po oddělení, nuda, večeře, spaní. Naštěstí už byl pátek večer a Rora si balila věci, ne, že by to bylo potřeba, ale neměla nic na práci. Ještě se vysprchovala, vyčistila zuby, učesala a šla spát. Tady v nemocnici chodila spát brzy, ale stejně se probouzela kolem desáté dopoledne.
V sobotu ráno s ní někdo nešetrně zatřásl – byl to ten lékouzelník, který sem Roru dovedl. Asi měl hodně naspěch. Pořád ji popoháněl, div, že za ní nevlezl do koupelny, když se převlékala. Říkala si, že převlékat se do hábitu by byla zbytečnost, stejně ho o víkendu ve škole nosilo jen málo lidí.
„Pohněte si,“ vrčel lékouzelník. Rora neodpovídala, kašlala na něj. Ať si počká, neuškodí mu to. Když už počtvrté netrpělivě zaťukal, Rora vylezla z koupelny. Lékouzelník po ní vrhl zlostný pohled, Rora se na něj jen usmála. Na rozdíl od něho byla v klidu.
Do Bradavic se dostali stejným způsobem jakým odtamtud odcestovali – letaxem.
Brumbál už na ně čekal ve své pracovně. Lékouzelník se s ním jen pozdravil, podal mu nějaké papíry a odcestoval zpět do nemocnice.
„Jak to vypadá, vše by mělo být v naprostém pořádku,“ konstatoval Brumbál, „snad už nás nepřekvapíte nějakou jinou nemocí,“ uchechtl se Brumbál. Rora se tomu taky musela zasmát.
„Můžete jít, chtěl jsem jen vás vidět, než se zase vrátíte do zaběhlých kolejí,“ rozloučil se s ní.
„Na shledanou,“ rozloučila se také a odešla. Na chodbě potkala pár lidí, ale jedno jí vrtalo hlavou. Jedna tvář jí byla povědomá, i když nevěděla odkud. Šla tedy dál až do jejich společenské místnosti, akorát se bála, aby nezměnili heslo. Naštěstí se tak nestalo.
Ve společenské místnosti bylo víc povyku než obvykle a taky míň místa. Rora se snažila v tom davu najít Harryho, Rona a Hermionu, ale nedařilo se jí to. V tom jí někdo zaklepal na rameno, hrozně se lekla a chtěla začít nadávat, ale když viděla, kdo to udělal, ústa se jí roztáhla do velkého úsměvu a dotyčnému skočila kolem krku. Ten dotyčný byl Harry, zaskočila ho Rorina reakce. Nečekal to, ale potěšilo ho to.
„Ahoj Harry,“ pozdravila ho nadšeně Rora a znovu ho objala, hrozně jí chyběl. To se k nim prodrali i Ron s Hermionou. Oba dva měli na tvářích úsměv od ucha k uchu. Postupně se objali.
„Z jaký školy jsou ti lidi?,“ vypálila na ně svou otázku.
„Jsou z Austrálie,“ informovala Roru Hermiona. Té málem spadla čelist. Proto jí ten kluk byl povědomý, musela ho někdy vidět na staré škole. Zajímalo jí jestli tu bude i její (bývalá) nejlepší kamarádka Jesica. Nikde jí ale neviděla.
„Byli roztřízení do kolejí a asi všechny koleje měli takovej menší mejdan, protože lidí u snídaně bylo málo a když jsme šli do kuchyně pro nějaké dobré zákusky, potkali jsme pár opilých lidí a taky tu byl řev. Divím se, že nikdo nezasáhl,“ Harry doplnil Hermionin už načatý proslov, nejspíš se jí to nelíbilo, ale mlčela. Možná se to Roře zdálo, ale když se dívala na Harryho měla dojem, že už je na tom trochu líp, než před jejím odjezdem do nemocnice.
„A teď ty. Povídej všechno cos tam dělala, jak ses měla atd,“ zajímal se Ron.
„Hned první den mě operovali, ale to jsem vám napsala. Pak už jsem se jenom nudila a přemýšlela.“
„Lepší než hodiny s Binnsem, nemyslíš?“ zajímal Rona Rořin názor.
„To teda ne, radši bych měla celej den Binnse než zažít zase takovou nudu jako tam! U Binnse můžeš aspoň spát,“ odporovala mu.
„Nedá se tu dýchat, jdu se projít,“ oznámila jim Rora a odešla. Po cestě nikoho nepotkala. Na pozemcích taky nikdo nebyl. Rora se šla posadit pod strom, který stál blízko Černého jezera. Rora dostala nutkavý nápad skočit do vody a ´rozbít´ tak tu klidnou a nehybnou hladinu jezera, která ji teď uklidňovala, ale taky jí někdy štvala.
Opřela si hlavu o kmen stromu a vzpomínala na Jesicu, Isabell, Sašu a spoustu jiných lidí, které měla moc ráda, ale už dva měsíce o nich nic nevěděla. Na její dopisy jí neodpovídali, jen přátelé mudlové jí napsali.
Najednou uslyšela známý smích. Patřil určitě nějakým dívkám a klukům. Rora vykoukla zpoza stromu a uviděla pár holek a kluků, jak se spolu zvesela baví. Mezi nimi poznala Blaise, Crabbeho, Goyla, Draca, Pansy, Jesicu a Isabell. Mírně to jí to šokovalo. Netušila, že tu holky jsou. Viděla, jak se Jesica lepí na Draca a on jí v klidu nechá a ještě se u toho blbě směje. Pořádně to Roru naštvalo. Tak tohle byla rána podpás, myslela, že má Draca zmáknutého.
Nehodlala to takhle nechat, odhodlaně vykročila směrem k nim.
„Ahooooj,“ volala na ně už z dálky a mávala jim.
Draco i ostatní mírně zesinali. Nečekali tu Roru.
„A-a-a-hoj Roro,“ blekotal Draco, „myslel jsem, že se vrátíš až odpoledne,“ vymlouval se, protože si uvědomil, že nepůsobí zrovna věrohodně, když má na sobě nalepenou Pansy s Jesicou.
„Nechci vás rušit, klidně pokračujte. Jen jsem vás chtěla jít pozdravit, když jsem vás slyšela,“ nikomu nevěnovala ani jeden pohled, dívala se někam na neurčitý bod v korunách okolních stromů které lemovaly školní pozemky.
„Já tě vlastně ani nepřestavil. Tohle jsou Jesica a Isabell, jsou tu na tom výměnném pobytu. Holky byly zařazené do Zmijozelu. Všichni přijeli včera večer a v osum bylo normální zařazování. Škoda, žes tu nebyla, holky jsou fajn,“ podal ji informace, které už dávno měla.
„Já vím, Harry s Hermionou a Ronem už mi všechno řekli,“ viditelně to Draca zamrzelo.
„Ahoj holky, jak se pořád máte? Jak je Sašovi? Proč jste mi neodpovídaly na dopisy?“ vyzvídala Rora schválně trochu hlasitěji než bylo třeba.
„Neměly jsme čas,“ ujala se toho Jesica, „a Saša? Ten byl zařazen do Nebelvíru. Popravdě ho lituju, vlastně všech co tam jsou. Většinou jsou to idioti a Saša k nim pomalu začíná taky patřit. Doufám, že se zlepší, jinak se na něj vykašleme.“
Ta mrcha! A to jí Rora říkala nejlepší kamarádka! A o Sašovi říkala, že je to idiot!
„Díky za přiznání. Ale musím ti odporovat! V Nebelvíru jsou úžasní lidi – sama tam chodím a jsem tam maximálně spokojená!“ vmetla jí to všechno do tváře. Už se s ní nechtěla bavit a otočila se, aby mohla jít.
„Klesla si docela hluboko, Roro,“ ozvala se Isabell, „myslela jsem, že takhle klesnout nemůžeš. Pletla jsem se.“
„Já taky, jste obě dvě naprostý kozy!“ otočila se na podpatku a odešla. Když dorazila do společenské místnosti, našla trio bez problému. Tentokrát tam s nimi byl i Saša. Ten, když ji viděl se jen usmál a objal ji.
„Potkala jsem ty blbečky ze Zmijozelu a docela mě přešla i nálada.“
„Potkala jsi tam i holky? Jestli jo, tak ti musím říct, že se dost změnily už o prázdninách. Vůbec jsem je nepoznával. A promiň, že jsem ti nenapsal,“ bylo to Sašovi zřejmě líto.
„To je v pohodě,“ usmála se na ně a dál se bavili už bez zábran a na Jesicu s Izabell ani nepomysleli.