Snílci 6

Probudil se do snu, ale nenechal se vést příběhem, dnes chtěl sám tvořit, sám určovat, co se bude dít. Všude kolem černo a nikde nikdo, ani Jana. Dnes v noci ji už asi nenajde. Sakra co se to stalo, že ho nenašla ona sama. Nejspíš má důležitější úkol nebo se zčista jasna objeví až v ten pravý okamžik.

Rozsvítily se lampy všude kolem, přesto pořád nikoho neviděl. To by mu ani tak nevadilo, ale od někoho přece musel začít, aby našel Simonu. Ten kluk v těch brejlích musí určitě vědět, kde je. Proč měl najednou tušení, že brejloun je někde blízko? Jako by ho cítil v zádech. Jenže neviděl nic kromě tmy.

„Stejně je moje a ne tvoje,“ pronesl nahlas, tak aby to neznámý případně musel slyšet. Chtěl ho vyprovokovat, ale on zůstal skryt, jestli tu skutečně někde byl.
„Hahaha,“ zasmál se Tom. „Ona chce mě a ne Tebe.“

Pak se vznesl jako list do vzduchu a vylétl tak vysoko, aby viděl celý kraj. Volně plul vzduchem a sledoval dění pod sebou. Zdálo se mu, že viděl stín, jak se někde v rohu objevil a hned zase zmizel. A vždycky, když se díval na to místo, kde ho viděl, nedělo se nic. Jen však otočil hlavu, zdálo se mu znovu, že viděl stín, jak běží dál.
Střemhlav padal dolů, přímo ke stromu, kde stín naposledy zahlédl. Ještě než stačil přistát, někdo odtamtud vystartoval pryč. Celý v černém, jako by i On sám byl jenom stín. Tom ho v letu pronásledoval, za pár sekund stanul nohama na zemi, což ho trochu zpomalilo, ale nepolevoval.
Byl to ten samý, co mu nedávno vyhrožoval, aby nechal Simonu na pokoji. Proč by taky někdo jiný před ním utíkal? Betonové destičky, po kterých běželi, se nebezpečně viklaly. Jenže na opatrnost nezbýval čas.

„Stůj!“ křičel na Stína. „Chci si s ní jenom promluvit. Musím to udělat, copak nevidíš, co se tu děje.“
Neznámý neodpovídal. Zdrhal dál.
„To já jsem všechno zavinil a musim to napravit. Tohle neni dobrý pro nikoho.“

Podlomila se mu noha a tvrdě dopadl na zem. Když zvedl hlavu, Stín už byl dávno pryč. Přímo před sebou ale uviděl schody do metra. Jinam určitě neutíkal. Dole pod schodama problikávalo světlo a posprejované zdi dodávaly podzemí nebezpečnou atmosféru.
Zpočátku to vypadalo, že metro je stejně opuštěné jako všechno kolem, ale jak scházel po schodech, pomalu se mu odkrýval pohled na masu lidí. Všichni s jiným obličejem, ale přitom každý s tím samým výrazem, prázdným a přitom zlým. Jako by Toma nenáviděli za to, že se jim kouká do očí.
Byli jako rozbouřená řeka a každého se snažili smést s sebou. Naráželi do sebe jako vlny. Chlapec se však držel v proudu a ani se nehnul. Prohlížel si všechny ty obličeje a hledal jen jediný, který vlastně ani neznal. Nějak ale tušil, že Stín si své brýle nesundá.
Každou chvíli přijelo metro a dav lidí v něm zmizel, další se zde objevil. Zaměřil se na nastupující lidi, aby mu brejloun neujel pryč, jestli to už dávno neudělal. Dámy, páni, ožralové, děvky, kluci, hopeři, šampóni, punkerky, barbíny, matky s dětmi…na konci uviděl sám sebe. Až ho ten pohled zamrazil. V odlesku brýlí stál on sám. Neviděl co je za nimi, ale věděl, že Stín o něm ví a hledí mu teď přímo do očí. To byla jeho výhoda. Četl si v lidech, zatímco sám svou tvář schovával za černými skly. Tom ho sice vůbec neznal, ale takhle mu to připadalo.
Než se stihl vzpamatovat, Stín už byl dávno pryč a dveře metra se zavíraly. Byl až příliš daleko, aby stihl naskočit. Polil ho ale zvláštní pocit klidu. Cítil se být silnější než kdokoliv jiný. Stál na místě, věděl, že se metro nerozjede. Obě půlky dveří se s odporem ploužily k sobě a on mezi nimi stačil proklouznout.
Zavřely se a zvláštní úsměv mu zamrznul na rtech. Došlo mu, že za to zpomalení času možná vůbec nemůže on ale jeho soupeř. Metra měl sice odmalička rád, ale vždycky se jich tak trochu bál. Vůbec se v nich totiž nevyznal. Všechny ty zdi tady pod zemí mu přišly úplně stejné. Není to jako venku, kde vidíte stromy, domy a louky, tady se člověk nemá o co opřít. A tunely vás můžou dovézt kamkoliv.
Vlak jako had zmizel v tunelu, zdi za okny se rychlostí rozmazávaly. Najednou měl zase ten pocit, že brejloun je někde blízko. Zdálo se mu, že ho sleduje, že se mu směje, jak je nejistý. Díval se kolem, ale žádný z těch nepřítomných obličejů mu nepatřil.
Dal se do pohybu a začal se prodírat lidmi vpřed. Doufal, že brejloun se dá taky do pohybu a pak už nebude tak těžké ho najít. Lidi se tvářili nevrle, když si kolem nich razil cestu. Často zachytil jejich nechápavé pohledy.
Blížil se k čelu vlaku. Jestli nenechal nepřítele za zády, tak teď už mu nemohl snadno proklouznout. Postupoval opatrně, aby nikoho nepřehlédl. Začínal věřit tomu, že když si ten týpek sundá brejle, není k poznání.
Stál na konci. Už žádný další vagón, jenom mašina. Otočil se nazpět, ale neměl v úmyslu už dál nahánět neznámého. Stín se totiž nedá chytit, ba ani najít, když není světlo.
Naivně se otočil k sedadlům, chtěl ulevit bolavým nohám. Překvapivě však nikde nebylo volno. Kousek opodál však seděl někdo, kdo přitáhl jeho pozornost. Hlavu skloněnou, přikrytou kapucí.
Přistoupil k němu blíž. Nějaká zvláštní obava mu však zabránila, aby ho rovnou chytil pod krkem.
Vzápětí na něj mladík obrátil pohled. Černé brýle se zaleskly a jeho ruka byla rychlejší než Tomova. Vystřelila po jeho obličeji a chlapec ucukl. Ten okamžik málem stačil k tomu, aby mu zase zmizel v davu. Tom ho však viděl a nehodlal z něj spustit oči.
„Co to má jako bejt, vole,“ zazněl chraplavý vychlastaný hlas, ale to už byl Tom napláclý na skle dveří.
„Co jako?“ sotva dokázal mluvit, jak veliká ruka svírala jeho hrdlo.
„Ty si ze mě budeš dělat prdel nebo co?“ naštval se muž. Plešatá hlava propůjčovala jeho obličeji ještě drsnější výraz. „Kolem mě budeš furt lízt nebo co. Si kurva někde sednu a sedim, né?!“
Najednou se dveře otevřely a Tom společně s mužem vylétl ven. Oba dva se svalili na zem, ale muž už nevstal. Na nástupišti nikdo nebyl, jenom brejloun utíkal pryč.
„Počkéj,“ volal za ním Tom. „Proč si to udělal?“
Kluk se zastavil a pomalu otočil: „Mám se rád.“
„Jak to myslíš: mám se rád?“
Ale on už neodpověděl. Odešel pryč.
„Kde jí najdu?“ křičel Tom. „Řekni mi to…Prosím.“

Za vysokými schody se rozkládalo město přikryté pod rouškou noci, osvícené všemožnými neony. Ani jeden z těch nápisů nedokázal přečíst, ale vůbec se nad tím nepozastavil.
Nechtěl být nápadný a tak pomalu vykročil směrem k obří zlaté kouli, která se rýsovala nedaleko za řadami domů. Přímo kolem něj projížděla auta a jen těsně ho míjela, ale byl úplně klidný. Všichni lidé tak chodily, jako by tu ani neznali chodníky.
Najednou však na jednom stál a čekal než na přechodu skočí zelená. Přišla nějaká dívka a postavila se kousek vedle něj. Podíval se na ní. Usmála se. Byla to špinavá blondýnka menší postavy a na hlavě měla pletenou čepici. Vůbec si neuvědomil, že už je zima.
Otočil se zpátky k semaforu, jestli už neskočila zelená, ale červený panáček projel skrz jeho oči až do hlavy. Vybavila se mu chaotická změť vzpomínek. Už tohle dejavu jednou měl, ale teď bylo akutnější. Viděl budoucnost pár okamžiků po současné přítomnosti: auta se řítí k přechodu, ale ta dívka je vůbec nevidí a vběhne do silnice…
Znovu se na ní otočil, ale tentokrát si ho už vůbec nevšimla. V jejích očích viděl netrpělivost. Najednou věděl, že to všechno, co před chvílí viděl, se za okamžik stane.
Než se stačil rozmyslet, dívka vběhla do silnice. Skočil za ní. Dva páry světel se blížily. Chtěl jí zachránit, ale nedosáhl na ni. Brzdy zaskřípaly, auta jela smykem. Teď už proti vůli svých řidičů. Ta dutá rána se rozléhala všude kolem.
Dívka ležela o kus dál. Nehýbala se a pod ní se tvořila kaluž krve. Byla mrtvá. Stál nad ní a ptal se sám sebe, proč ji nezastavil dřív, když přece věděl, co se stane. Pak pohlédl na ty dvě auta, zatím tam pořád stály, ale řidiči se ani neobtěžovali vylézt ven.
Jako by je jeho pohled měl znovu odstartovat. Hned poté vyrazily dál. Bezpečně ho objely a zmizely ve svitu neonových nápisů. Přemýšlel, co dál. Jí už život nevrátí.
Za chvíli se nad mrtvým tělem vznášel zkroucený žlutý list a nějaká zvláštní síla ho nesla rychle do výše. Snad se držel za ruku dívčiny duše.
Pak pod sebou uviděl dva rychle se pohybující body. „Zjistím, proč jsi zemřela,“ slíbil a padal zase dolů.
Dosedl na zem a vzápětí ti dva prolétli kolem něj. Tak tak se stačil za nimi alespoň otočit.
„Svezu tě, kámo,“ řekl někdo.
Stálo tam nějaký černý fáro a z okýnka koukal svalnatej chlápek.
„Ty vado brácho, kde se tady bereš?“ zeptal se a už lezl do auta.
„Máma mi volala, že prej potřebuješ pomoc nebo co.“ Kola na zemi párkrát podhrábla, jak se rozjel, a ručička na tachometru spěchala zpátky k nejvyšším číslům.
„Sakra, jak to ví?“ divil se.
„Že prej tě viděla v televizi nebo co.“
Tom se na chvíli odmlčel.
„Myslíš, že je dojedeš?“ zeptal se pak.
„Jasan, brácho,“ přikývl bratr a plně se soustředil na řízení. „Tohle žihadlo jede víc než ty jejich popelnice.“
Zdálo se, že ještě přidal, což se ještě před chvílí zdálo nemožné. Hrací kostky pověšené pro štěstí na předním skle už se ani nehoupaly, jenom vlály. Voňavky a všechny možný spreje, co byly na zadním platě, se už dávno schovávaly pod sedačkami nebo se tam rychle snažily odkutálet.
„Na motorce bysme je možná dojeli líp,“ poznamenal Tom.
„To je fakt,“ uznal. „Počkej.“ Změnil trasu a zabočil do podzemní garáže.
Projížděli kolem mnoha nádherných aut, ale to nebyl ten důvod, proč sem přijeli. Ať by bylo auto sebelepší, v ulicích velkoměsta je motorka stejně vždycky ještě rychlejší.
Vyjeli až na střechu. Byl tu klid a stálo tu jenom pár aut.
„Pojď se mnou,“ pobídl brácha Toma, zatímco vylézal z auta.
„Říkal si, že na motorkách je doženeme,“ ukázal na dvě mašiny, které byly předtím skryty za auty, a Tomovi se na chvíli zastavil dech. Zelenočerná silnička byla jako stvořená pro něj. Jenom doufal, že si ji nevezme brácha, protože pak by na něj zbyla ta odstrojená vedle.
„Já si beru toho streeta,“ upozornil ho naštěstí brácha. „Ten je na tebe až moc silnej, ještě by ses vysekal.“
Zasmál se, nastartoval a chvíli potom už bylo slyšet jenom dunění výfuku v nižších patrech.
Tom opatrně přidával. Koneckonců řídil motorku poprvé. Cukaný pohyb stroje to dokazoval.
Pohnul pravým zápěstím trochu víc a motorka se rozjela, až to s ním cuklo dozadu. Chtěl zatočit, ale nešlo to, jel pořád rovně. Rychle se blížil k okraji střechy. Snažil se ubrat plyn, ale motorka ho vůbec neposlouchala.
Dal nohy na zem, ale tak sotva mohl motorku zastavit. Byl už příliš blízko, aby udělal cokoliv. Zavřel oči, přidal plyn a v hlavě měl jenom jedno přání.
„Prosím, ať to přežiju,“ opakoval pořád.