Juliin deník - 11. díl

„Strážci duší.“
„Duší? A to jako...?“
„Živých i... mrtvých. Patroni se dělí na dvě skupiny – na temné a světlé. Temní ochraňují mrtvé duše a světlí živé.“
„Eh... A jak se to pozná, kdo je temný a kdo světlý?“
Teda jestli jsem doopravdy ta patronka a budu muset ochraňovat nějaké duše, tak ať jsou proboha živé! Při představě, že bych se měla starat o mrtvoly, se mi dělá malinko nevolno... Proč sakra nemůžu být normální? Řešit, jestli budu ochraňovat živé nebo mrtvé, mi moc normální nepřipadalo. Ještě před týdnem jsem se ničím takovým vůbec zabývat nemusela! Co bych teď dala za to, kdyby všechny moje starosti byly, jak dopadne písemka z matiky, jestli někdy dodělám školu a jestli budu schopná si najít kluka!
„Vlastně se to zas tak dobře poznat nedá. Snad podle povahy... Světlí mají čistou duši a jsou prostě, no zkrátka takoví andílci, nikomu by neublížili. Zatímco temní, jak už si asi domyslíš, jsou zlí, lstiví, nenávistní... Naštěstí nejsou lidem tolik na očích, pohybují se spíš v ústraní.“
Opovažte se mi někdo tvrdit, že já jsem temná! Já, která bych neublížila ani mouše...
„Takže... světlí jsou běžnější?“
„Běžnější? Copak je na světě víc dobra než zla? A je snad víc živých než mrtvých?“ povzdechl si.
Jo, uznávám, byla to trochu naivní představa.
„Když jsou ale ti temní skrytí, kde...?“
„Tak na to se mě neptej. Víš, o temných se toho moc neví. Nikdo se o ně moc nezajímá, mohou být totiž nebezpeční. Takže buď ráda, že se skrývají.“
Stále ještě jsem byla ohromená. Patroni... tmaví... světlí... Proč já??
„Je jich, hm, je jich hodně?“
„Tmavých?“
„Ne. Patronů, všech.“
„To netuším. Myslím, že jsou docela vzácní. Ale abych ti nekecal... Od normálních lidí je na první pohled vůbec nerozeznáš, nehledě na to, že většina lidí nemá ponětí, že nějací patroni existují.“
Vzácní? To znamená, že já jsem jedna z těch vzácných? Co se o sobě ještě dozvím?? Jsem výjimečná, vyvolená, patronka, vzácná... Ach jo, je to čím dál složitější...
„Co to vůbec obnáší, být patronem? Chráníš duše, ale jak??“
„Jak? Prostě je chráníš před nebezpečím, aby se jim nic nestalo... Vidíš třeba dopředu nebezpečí, které jim hrozí a můžeš tomu zabránit.“
Jo, to sedělo, soudě podle těch několika snů o budoucnosti, co se mi v minulosti zdály. Skoro vždy se mi díky nim povedlo zachránit něčí život.
„Počkej, a to ti jako někdo určí, čí duši máš ochraňovat?“
„Ano... dá se to tak říct. Jsi pak se svým ,svěřencem’ jakoby spojena... On o tobě neví, ale ty o něm ano. Vycítíš, kdy je v nebezpečí, jaký je jeho psychický stav nebo třeba když se zraní. A to může být od tebe na míle daleko.“
„No a co ty mrtvé duše? Proč se někdo musí starat o mrtvé? Tomu nerozumím.“
„Jo, je pravda, že u mrtvých se nemusíš starat, jestli jsou ohroženi na životě nebo se necítí dobře. Jenže mrtví potřebují klid. Zní to asi šíleně, ale někdo musí dbát na to, aby mrtvá duše byla pokojná a vyrovnaná a... aby jednoduše nestrašila lidi. Možná na duchy nevěříš, ale je to tak. Radši se o to moc nezajímej. Temní byli a vždycky budou záhadou. Pro všechny.“
Fajn. Ještě jedna věc – tak jo, bylo jich víc, ale tahle byla docela podstatná – mě ale fakt zajímala.
„Romane? A ty... ty jsi patron??“