Podzimní vánek - 12. mocný

Prudce jsem oddychovala.Tak moc mě pálily plíce. Jen jsem čekala, kdy jim ulehčím práci a zemřu sama, protože mi určitě co nevidět prasknou. Mé druhé ironické já se mi posmívalo. Ne, neposmívalo. Smálo se tak hlasitě, až mi z toho třeštěla hlava. Ty hrozný narážky co jsem teď slyšela – jak jsem hloupá, jak jsem si mohla kdy myslet, že je přemůžu. Vždyť jsem tušila, že to takhle dopadne, ale já neodejdu sama. Chci vzít ještě někoho sebou. Ale jak to udělat? Jak se jim alespoň malounko pomstít za tu obrovskou křivdu? Vždyť je to přece nefér. Já se nikoho neprosila, aby se ze mě stala tahle.. věc.
V rukách jsem stále svírala zbraně. Mohla bych se jednoduše rozeběhnout za jedním z nich. Nikdy jsem sice nebyla dobrá v míčových hrách, ale co mi šlo určitě bylo vyhýbat se míči. Stejně tak se teď musím vyhýbat těm koulím, kterými nás zasypávají, jako sněhem o vánocích. No, spíš vánocích severnějších zemí, tady je většinou bláto… Na CO to zase myslíš? Musím se soustředit na to, jak si zachránit krk a místo toho myslím na vánoce. Já fakt asi nejsem normální!
Dalienovi už docházely síly. Bylo pro něj těžké se na přímém slunci vyhýbat té smršti. Snažila jsem se mu pomoci seč mi síly stačily, ale že bych jich měla o tolik víc, než on… to se říct nedalo. Kdybych se proti nim doopravdy rozeběhla, jak jsem měla v plánu, zabili by jeho a to jsem nechtěla dopustit. Vrhat noži také neumím. A k čemu funguje ten hák, to nemám ponětí. Vím, že jsem ublížila včera Alexovi, ale netuším, jak jsem to udělala. Kdyby ano, mohla bych to proti nim použít. Jenomže já to neumím. Proč se tyhle věci aktivují, když je to nejméně vhodné a když bych to potřebovala jak sůl, tak prostě dál dřímají někde hluboko v té zrůdě, která se ze mě stala?

„Zklamal jsi mě, Tannessi. Svěřil jsem ten úkol vám, protože jsem se domníval, že jsi ten nejlepší. Že donutíš své sestry povznést se nad svou povrchní vlastnost a sice nesnášet nečisté, ale v jejich srdcích stále dřímá jejich nenávist vůči Nesárah. A co se děje s tvou svěřenkyní? Honí ji v lesa tlupa Wampiros a Lionex s Killidem v čele. Doufal jsem, že ty ji ochráníš! A že vám dvěma malinko spadne nosánek a povznesete se nad to, ale asi jsem myslel špatně. Teď budu muset najít někoho jiného.“
„Ne! Pane, svojí chybu napravím. Prosím dejte mi druhou šanci.“
„Nevím, nejsem si už jist, že to dokážeš.“
„Pane, slibuji vám, že vás nezklamu. Napravím, co jsem pokazil, jen mi ji neberte.“
Zamyslel se. Její matka mu věřila. Slyšel na něj tu nejlepší chválu, ale jak je tedy možné, že ji honí lidé, kteří ani nejsou její nepřátelé? No – nejsou… teď už ano. Ale nakonec se rozhodl vyslyšet jeho prosby.
„Dobrá tedy. Doufám, že toho nebudu litovat. Nedaleko odsud je mýtina. Kolem ní je několik Killidových ozbrojených mužů, Lionex se, až zjistí, že nejsou sami, stáhnou. Teď potřebuji, abyste je odstranili, o zbytek se postarám raději osobně.
„Jistě, pane.“

„Kdo to sakra byl, Ikre?“
„Ššš! Kirili, neptej se ho teď. Ať je to, kdo chce, bratříček mu podléhá. Jestli mu chceš teda pomoct, dělej, co ten L’mäniän řekl.“
Kirili si z něj nic nedělala, ale Neferit cítila, že má ohromnou moc. Větší, než kdy z koho cítila. Trošičku se o svého bratra bála. Kdo ví, co se stane, když selže! Ne, nechtěla to teď řešit. Má teď jiný úkol, ale vzpomínky na něj a jeho slova se už nikdy nezbaví.
Chudák Ikralex! Cítil se tak ponížený. Ještě nikdy neudělal jedinou chybu. A teď? Horší to už snad být ani nemohlo. Ale on to dokáže. Udělá, co se po něm chce. Je to pro dobro celého jeho světa. Nebyl si už jist, kdo mluví pravdu. Kdo je dobrý a kdo ne, ale tomuhle L‘mäniän bezmezně důvěřoval.
Už zbývá jen zabít Killidovy stoupence. Cítil se vždy tak malý, když musel někoho zabít, ale jiné cesty nebylo. Nechtěl ji ztratit. Nesměl ji ztratit!

Samozřejmě! Dlouho jsem nechápala, na co čekají. Stáli jsme tam oba a čekali jako dobytek na porážku. Ale ta se nedostavila. Aspoň ne do té doby, než přišel jiný muž. Z dálky jsem mu neviděla do tváře, ale jeho oblečení bylo krásnější a dokonalejší, než jiných. Jeho hruď byla pěkně urostlá. Dlouhé hebké vlasy odráželi sluneční třpyt. Zkráceně tu stál jeden z těch dokonalých mužů. Z těch, kvůli kterým se holkám lámou kolena a rudnou tváře.
„Daliene.“ Ozval se lesem jeho šeptavý hrubý hlas. Mluvil jemně, poklidně – co nejpříjemněji, i když mi ten zvuk stejně trhal uši. „Trvalo to dlouho, než jsme tě našli, ale za tu dobu ses jistě umoudřil, nemýlím se?“
„Tss. To určitě.“
„Ale no tak, neměl bys s námi takhle mluvit. Moc dobře víš, že to není slušné. Nebo snad potřebuješ, abychom tě slušnosti naučili?“ Pohnul se a došel až k nám. „Hmm. Máš pěknou přítelkyni. Sice je na můj vkus trochu – no, jak bych to řekl – á, už vím… špi-na-vá. Ale to ti hádám moc nevadí.“ Fuj! Naskákala mi husí kůže, když mi ten člověk pohlédl do obličeje a následně si mě prohlédl od shora až dolů.
„Co tím chceš říct?“ zařval Dalien hystericky. Musel se chudák bát. Třásl se jak osika, ale přemáhal se, aby na něm nebylo nic poznat – ačkoliv zbytečně.
„Ano… To je dobrá otázka.“ Zasmál se. Ten jeho hlas mě děsil a slizký vzhled naháněl hrůzu. Vždy, když zabloudil očima mým směrem, zvedal se mi žaludek, jak jsem se bála, a cítila jsem nepopsatelný chlad – mráz na zádech. „Co já tím chci vlastně říct. Tak třeba to, můj milý, že bych byl nerad, kdybych musel jednomu z vás ublížit, abych tě přesvědčil.“
„Killide? Zdravím tě, příteli. Co ty tu u všech mocných děláš?“
„Taky tě rád vidím, Lakosi.“ Oba muži se objali. Nemohla jsem tomu uvěřit. Oba se očividně nesnášeli, ale tvářili se, jako dlouholetí přátelé. Nechápu proč, vždyť jejich opovrhující pošklebky, nenávistné pohledy či ironický tón hlasu se nedaly přehlédnout ani přeslechnout. Ten první se až neskutečně podobal Dalienovi. Takže o příslušnosti k Wampiros nebylo pochyb. Ale ten druhý. Netušila jsem, co je zač. Žádné typické znaky neměl. Nebo je jen neumím rozpoznat.
„Neodpověděls.“
„Hlídám tě tu.“
„Heleďme se.“ Rozesmál se jeho nepříjemný hlas na celé kolo. „Ty doby, kdy jsi nade mnou měl moc, jsou už dávno pryč, to přece oba víme.“
„Nechci, abys ublížil tomu dítěti.“ Dořekl a kývl mým směrem. Přitom na mě ani nepohlédl. Kdo si sakra myslí, že je? Já a dítě? Není mi přece pět!
„No tebe se určitě zaleknu. Úúú, pomoc. Zlý Lakos mi chce ublížit.“ Jak ohavné! Kroutil se tu a zesměšňoval se. „Ta holka patří mně, já ji našel.“
„Ty moc dobře víš, že ti ji nenechám.“
„A jak mi v tom asi zabráníš?“
„Ptal bych se spíš jinak. Jak je oba donutíš, aby šli s tebou? Nějak sis zapomněl hlídat armádu. Asi jim málo platíš, když se na tebe vykašlali.“ Zmatený Wampiros se rozhlížel kolem sebe, ale ztráta armády ho nedonutila začít panikařit. Usmál se a chytil Daliena za tričko. „Víš moc dobře, že jsme spolu neskončili, Lakosi. T’mére.“

Kam zmizli? Najednou jsem tu zůstala já sama s tím – někým. Konečně se na mě podíval. Kupodivu ne jako ostatní. V jeho tváři netkvěla ta nenávist. Možná je taky nějaký míšenec a proto ho neumím rozeznat a nestrefuje se do mě. Napřáhl ke mně ruku, ale uhnula jsem a zmateně poodstoupila o několik kroků. Kupodivu se nerozzlobil. Dokonce se usmál. Myslela jsem, že už to nevydržím a zhroutím se, ale zakázala jsem si to. Chci být silná. Musím se naučit vzdorovat takovýmhle útokům. Jak jinak bych pak mohla pomstít rodinu?
„Neboj se mě, já ti neublížím.“
Prohlédla jsem si ho. Byl mi doopravdy sympatický. Jemné pohyby, slušné chování. Ale to přece jen neznamená, že mu mohu věřit. Jak poznám, kdo je se mnou a kdo stojí proti?
„Neboj se, já nejsem proti tobě.“
Vylekaně jsem mu pohlédla do očí. Copak ví, co si myslím?
„Ano.“
„Vy my čtete myšlenky?“
„Ano.“
„Tak s tím přestaňte.“
„Chci, abys mi věřila. Mohl jsem vše popřít, ale neudělal jsem to. Doopravdy ti nechci nic udělat. Naopak tě chráním.“
Tak mi přestaň číst myšlenky.
„Proč? Vždyť ty mi je čteš taky.“
„Cože?“
„Jak jsem řekl. Podívej se na má ústa. Já nic neříkám.“
„Proboha!“

„Co to tam dělají? Ikre? Ty to chápeš?“
„Já nevím.“
„Proč na sebe tak dlouho koukaj a čas od času jeden nebo druhej něco vysloví. Přitom spolu ta slova vůbec nesouvisí.“
„Jak jsem řekl, Neferit. Já to nevím.“
„A co teď máme dělat?“
„Počkáme, on nám dá vědět.“

Jak je tohle možné?
To netuším, neměla bys mít tuhle schopnost, ale… pokud se nemýlím, tak ty budeš ovládat ještě mnoho schopností, jenž ti nepřísluší.
Jak to myslíte?
Všechno se dovíš časem.
Řekněte mi to teď.
Promiň, ale to nemůžu.
To umím číst myšlenky každému?
To musíš zjistit ty sama.
Ale jak?
Však ty víš.
Ne, nevím. Nevím, jak dělám ty nadpřirozené věci, co dělám. Prostě to někdy samo od sebe přijde.
O tom si promluv se svým Kré. On ti vše vysvětlí.
Tím bych si nebyla tak jistá.
Proč ne?
Zatím není na nic ta vhodná chvíle.
Já mu důvěřuji. Pokud si to myslí, má k tomu důvod. Ale neboj, všechno se naučíš v ten správný okamžik.
Fakt? Potřebovala jsem to ovládat před chvílí! Nebýt vás, je po mně, protože já to ovládat neumím. Jo a… díky.
Vždyť k čemu by ti bylo znát Killidovy myšlenky?
Teď nemyslím myšlenky, ale to, co se mi stalo včera.
Nevím, co se ti stalo včera, ale raději se do toho nebudu zbytečně plést. Teď mi slib, že už nikdy neuděláš takovou hloupost. Tvůj kré za tebe má plnou zodpovědnost. On ti má pomáhat. Nikdy mu nesmíš přestat věřit. Slibuješ?
„No jo.“
Dobrá.
Usmál se a kývl někam k lesu. Za pár vteřin se tu objevily tři siluety, ve kterých jsem poznala mé povedené spolubydlící.
„T’mére Tannessi.“
„T’mére, pane.“

Hleděl na mě a já na něj. Nevěděla jsem, jestli ho nesnáším, či ho mám ráda. Bylo mi tak líto, co všechno jsem provedla. Zranila jsem ho – kupodivu jsou rány pryč - , utekla jsem a oni mě jistě hledali.
„Já… promiň.“
Nereaguje. Proč? Proč pořád jen stojíš a koukáš na mě? Já se přece omluvila, tak taky něco řekni.
Uf, má ale pěvný stisk. Jeho sestry se někam vytratily a my tu zůstaly samy – v pevném objetí. Chtěla jsem začít plakat. Štěstím? Utrpením? Nevím. Měla jsem co dělat, abych to zarazila. Zdvihla jsem ruce, položila je na ramena a kývala se společně s ním ze strany na stranu. Ten pocit byl mnohem krásnější, než jakákoliv slova, která mohl říct.

Co jí mám říct? Ona se mi omlouvá? Vždyť to všechno byla moje chyba. To já jí nic nevysvětlil. Byl jsem zaslepen hněvem. Vždyť mi přidělili nějakou nafoukanou nevýznamnou holku. Na tohle jsem nebyl zvyklý. Když jsem se pak dozvěděl, co bude nejspíš zač, začal jsem jí nesnášet ještě víc. Ona že má být tou vyvolenou? Ale přitom ona za to nemůže. Ona si nemohla vybírat.
Dívá se na mě těma nádhernýma očima. Do nich se jí tlačí slzy, ale snaží se je zarazit. Co jí mám odpovědět? Já…
Nevydržel jsem to a pevně ji sevřel v objetí. Pohladil jsem ji po vlasech a lehounce se kýval ze strany na stranu. Cítil jsem, jak se klepe. Musí jí být zima. Nebo se tolik bála? Co já vím, ale musím ji odsud okamžitě dostat domů. Kéž bych byl Wampiros nebo mág na vysoké úrovni. Ti se prostě bez problému přenesou. Já ji musím dopravit domů pěšky, ale už to nebude dlouho trvat a bude zase v relativním bezpečí.
Její ruce mi dosáhly přes lopatky na ramena a její krásná hlavinka se bezvládně svěsila na její ruku, mé rameno. Vyčítal jsem si, že bych tohle dělat neměl, ale chudinka, když si vezmu, čím prošla. Nemá rodinu, celou noc byla někde v lese a šli po ní L’mäniän… Nikdo mi nemůže mít za zlé, když jí chci dát najevo, že mi na ní záleží.
Opět jsem ji pohladil a ona se napřímila. Malinká dívenka v mých rukách a tak blízko… Hleděla mi upřeně do očí a přiblížila se na vzdálenost jen několika centimetrů, možná ani to ne.