Juliin deník - 12. díl

Neodpověděl ihned. Na okamžik na mě jen zíral a nic neříkal. Možná to byla tak trochu otázka na tělo, jenže já jsem se musela zeptat! To, jestli je Roman taky patron nebo ne, mi připadalo docela zásadní. A jak jinak by toho vůbec o patronech věděl tolik? Na druhou stranu – já jsem patronka byla a o patronech jsem až dodneška neměla žádné ponětí.
„Tak jsi nebo nejsi?“
Copak bylo tak těžké odpovědět? Byla to přece naprosto jednoduchá otázka, takže jsem čekala i jednoduchou odpověď. A on mi ji musel dát! Vždyť on o mně taky věděl, že jsem patronka... Jo, uznávám, asi to byla trochu jiná situace – on toho o nich věděl tolik a já absolutně nic. Třeba kdybych znala všechno, co patroni umějí a dělají, nechtěla bych přiznat, že patronka jsem... Jestli víte, jak to myslím. Je snad něco, kvůli čemu bych se měla stydět za to, co jsem? Něco, co mi neřekl? Doufejme, že ne.
„Ne, já nejsem patron. Ne tak úplně.“
„Ne tak úplně? Jak to myslíš??“
To jím snad byl a potom svoje schopnosti ztratil? Nebo jím byl, ale ze všech sil se snažil být zase „normální“, až mu to vyšlo? A to jde? Jestli jo, taky se toho všeho klidně vzdávám! A nebo je to snad naopak? Není patronem, ale chce jím být a možná je teď na dobré cestě se jím stát... A to taky jde, najednou se stát patronem? Myslela jsem, že s patronstvím v krvi se člověk musí narodit. Třeba ne...
„Moji rodiče byli patroni.“
„A ty nejsi? Copak to není dědičné?“
„Je.“
„Je? Tak proč teda patron nejsi? Adoptovali tě, nebo co?“
„Neadoptovali. Abys tomu rozuměla... Jak jsem již říkal, patronů není tolik. A aby se zkrátka ,nepřemnožili’, můžou mít rodiče jen jedno dítě, které bude mít nárok na patronství.“
„Aha. To znamená, že máš staršího sourozence, který je patronem, protože se narodil první?“
„Ne...“
„Ne?? Tak teď už to fakt nechápu.“
„Vysvětlím ti to. Když jsem se narodil, rodiče počítali s tím, že se stanu patronem. Jenže po dvou letech se narodila moje sestra a máma s tátou se dohodli, že bude lepší, když přenechají patronství jí.“
„Proč?“
„Víš, poslední dobou se začíná rozmáhat moc temných. Dá se říct, že přetahují světlé na svojí stranu a z těch jsou potom temní. A u patronů hrozí mnohem větší riziko, že se stanou temnými, než u patronek. A rodiče se zkrátka rozhodli, že bude bezpečnější, pokud bude patronkou moje setra, nikoliv já.“
„Nevěděla jsem, že to jde, aby se světlí změnili v temné...“
„Ano, jde to. Ale neměj strach, většinou jsou tou obětí právě mužští patroni.“
„Proč?“
„Nevím, jsou prostě silnější a nejsou tak zranitelní jako ženy. To temným víc vyhovuje, tím pádem se o patronky tolik nezajímají...“
„Rozumím. Takže tě rodiče chtěli před temnými uchránit...“
„Dá se to tak říct.“
„Ale není to divné žít mezi třemi patrony a sám patronem nebýt?“
„Divné? Vlastně nevím. Nevídám se s nimi.“
„Nevídáš? To nechodí domů, nebo co??“
„Tak jsem to nemyslel. Nebydlím s nimi. Ani s jedním z nich.“
„Jak to?“