Juliin deník - 13. díl

„No... je to trochu složité. Rodiče mají, řekněme, moc práce, takže by na mě stejně kašlali.“
„Moc práce s čím?“
Měla jsem pocit, že malinko zaváhal, než se odhodlal k odpovědi. Možná mi na to odpovídat vůbec nechtěl.
„Hm, s patronstvím. Být patronem je fakt ,práce na plný úvazek’, dá to zabrat. Ochraňovat duše není jen tak...“
Něco mi říkalo, že to, co mi právě pověděl, není úplně celá pravda. Raději jsem se ale neptala. Nemusím vědět všechno – už takhle bylo těch informací na mě ažaž.
„Aha. Ale co sestra? Jestli rodiče nemají čas, aby se starali o tebe, kdo se stará o ní?“
„Já vlastně nevím.“
„Nevíš??“
„Ne. Když se narodila, zjistilo se, že má tak trochu víc nadpřirozených schopností, než je obvyklé. Mohlo by to být nebezpečné pro celou rodinu, a tak ji nechali vyrůstat mimo svět patronů. Dodneška nevím, kde žije... Neřekli mi to – nikdo jí nikdy nesměl a nesmí navštívit.“
„A proč by to bylo nebezpečné?“
„To časem sama poznáš.“
„Ale copak se tvoje sestra nikdy nedozví, že je patronka?“
„Samozřejmě že dozví. Jednou se to musí projevit. Dříve či později – u každého patrona je to jiné. Ale já věřím, že to všechno zvládne. Pomůže jí její mentor.“
„Její men... co? Mentál??“
„Mentor. Takový rádce. Pokud se u nějakého patrona poprvé objeví schopnosti a začne si lámat hlavu, co se to s ním děje, usoudí jeho mentor, že je na čase, aby se o sobě dozvěděl pravdu a postupně ho učí všechny věci, které musejí patroni ovládat.“
„Aha!“
No jasně, to znám – ten beze jména... A co s ním teď je?? Je sice pravda, že mě jeho řeči vytáčeli, ale když najednou neříká absolutně nic, je to víc než podezřelé. Urazil se snad? A proč by měl?? Nebo... může se těm mentorům, nebo jak je pojmenoval Roman, třeba něco stát? To je přece blbost. Je uvnitř mé hlavy... Nebo ne? Jestli bude ale dál mlčet, kdo mě potom naučí všechny ty věci? Neměla jsem ponětí, co za „věci“ to je, každopádně sama se s nimi asi těžko vypořádám. A že mi má prozradit, co jsem zač a všechno o patronech? Zatím mi o tom neřekl ani ň! Nebýt Romana, nevím vůbec nic.
„Takže ty bydlíš sám? Když ne s rodiči...“
„Ne. Bydlím s babičkou.“
„Aha a ona je...?“
„Patronka? Už ne. Kdysi byla, ale většinou člověk není patronem celý život. Je to unavující...“
Unavující?? Proboha, co mě to čeká? Na nějakou extrémně náročnou práci nejsem stavěná.
„No a co děda?“
„O něm nechci mluvit. Víš... Nechal se přetáhnout k temným. S největší pravděpodobností dobrovolně... Netuším proč, každopádně po tom, co to udělal, se k němu otočila celá rodina zády. Nezajímám se o něj. Myslím ale, že mu to moc nevadí...“
„Proč?“
Zeptala jsem se ho na to, byla jsem si ovšem téměř jistá, že mi to nepoví.
„Nezlob se... Nemusíš to vědět.“
„Jasně, chápu.“
„Není to moc pěkný příběh, věř mi.“