Juliin deník - 14. díl

Celkem jsem chápala, že o svém dědovi nechce mluvit. Nevěděla jsem sice, o co v tom „nepěkném příběhu“ jde, bylo mi ale jasné, že mu děda asi nic moc dobrého neudělal. Nechala jsem to být, koneckonců – jeho děda mě nezajímal tolik jako jeho sestra. Uvědomila jsem si totiž, že ta dívka má podobný osud jako já... To, co jsem teď potřebovala, byl někdo, kdo zažívá stejné věci... Někdo, kdo nezná své pravé rodiče. Někdo, kdo zjistil, že má nadpřirozené schopnosti a jediný, kdo mu může pomoci to všechno zvládnout, je hlas v hlavě.
„Víš, co mě mrzí?“ povzdychla jsem si.
„Co?“
„Že se nevídáš se sestrou. Strašně ráda bych ji poznala. Mám pocit, že toho máme hodně společného.“
„Jako třeba co?“
„Třeba to, že jsme obě vyrůstaly bez svých rodičů. A o patronech nám měl říct ten mentor...“
„Ty taky nežiješ se svými rodiči??“
„Vždyť to říkám. Nikdy jsem je nepoznala, od narození žiju v děcáku.“
„Aha, promiň, to jsem nevěděl...“
„To je mi jasný, jak bys to taky mohl vědět? Ale mně to ani nevadí, zvykla jsem si. Mám svojí rodinu.“
„Tak teď už chápu, proč jsi nikdy neslyšela o patronech. Kdybys žila s vlastními rodiči, určitě by ti všechno řekli. Víš, hlavně jim nevyčítej, že tě dali do děcáku. Dělá to celkem dost patronů. Někdy jsou tak zaneprázdnění, že jim na dítě prostě nezbývá čas...“
„Fajn. Proč si to dítě teda pořizují?“
„Na to se mě neptej. Možná si uvědomí až příliš pozdě, co dítě obnáší. Nebo jen po sobě chtějí zanechat potomka – jsou pyšní, že mohou dát život novému patronovi.“
„Jo... To zní docela logicky...“
„Víš, hned jak jsi mi začala vyprávět o tom, že slyšíš hlas, který ti pořád nakazuje, co máš dělat, bylo mi jasné, že se ozval tvůj mentor. Což znamená jediné a to to, že jsi patronka. Takže buď v klidu a ve všem ho poslouchej. To je to nejlepší, co můžeš udělat.“
„Hm... Já to chápu, jenže mám teď takový problém...“
„Jaký problém? Snad ne s mentorem?“
„No... jo. Přestal mluvit. Je najednou úplně zticha.“
„Cože?? Jak to myslíš, že přestal mluvit?“
Zatvářil se fakt hodně vyděšeně, což pěkně vyděsilo i mě. To je to vážně tak strašně důležité, aby se mnou neustále komunikoval?
„Jak to myslím? Tak jak to říkám. Přestal mluvit.“
„Kdy? Julie, jak dlouho už nemluví??“
„Já nevím... Není to zas tak dlouho. Naposledy se ozval, než jsem se vydala sem na Sedmikráskový vrch... Je něco špatně?“
„Ano, to si piš, že je něco špatně! Správně by měl s tebou mluvit pokud možno pořád! Je to jeho práce... Nesmí přestat.“
Jo, něco takového žvanil, že je to jeho práce. Takže je to pravda? Sakra...
„Musíme něco udělat,“ zavelel Roman. „Nejlepší asi bude, když tě vezmu domů k mojí babičce. Byla taky patronkou a má zkušenosti – narozdíl ode mě. Doufejme, že nám pomůže.“
Vypadalo to, že jsem pomoc vážně potřebovala, soudě podle Romanova vyplašeného výrazu ve tváři. Sice to byl pro mě doposud téměř cizí člověk a já neměla jediný důvod mu důvěřovat a jít s ním k němu domů, ale něco mi říkalo, že mu věřit můžu. A já mu věřila.
Užuž jsem se chystala odpovědět „tak jo“, jenže než jsem stačila otevřít ústa, něco odpovědělo za mě. A to něco čistě náhodou pocházelo z mé vlastní hlavy...
„To nepřichází v úvahu.“