Podzimní vánek - 13. Hloupé myšlenky!

Neskutečně malounká. Tak jsem si připadala, když jsem se choulila přitisklá na Alexově hrudi. Nemohla jsem stále uvěřit, že jsem naživu. A co víc, že i přese všechny mé hříchy se ke mně Alex neobrátil zády.
Bylo to jako nějaká nadpozemská síla, která mě zcela nelogicky začala navádět. Jako smyslů zbavena, nevěděla jsem, co dělám, jsem pozvedla hlavu a pohlédla mu do těch zase tmavooceánských očí. Zvláštní jak s jeho náladou – nebo čím – vždy pohasnou nebo se rozsvítí do jiného odstínu barvy. Přiblížila jsem se, propast mezi našimi rty se neúprosně zmenšovala. Stačil by jen zlomek vteřiny a ta ústa by se dotkla. Toužila jsem po tom v tu chvíli… – neumím ani popsat jak moc.
Proto mě tak zranilo, když mě jeho pevné paže odtáhly od jeho těla. Nechápavě jsem tam stála a nedokázala pochopit, co se děje. Jaký je důvod? Jasně, on mě přece NEmiluje. Dokonce mě ani NEmá rád. Vždyť ten skutek – to, že mě objal… To udělal pouze z lítosti. Chtěl mě nějak uklidnit a nebýt tohohle, zcela jistě by se mu to podařilo.
Ach Alexi! Proč já jsem tak hloupá? No pověz. Proč slepě doufám, že by tě mohla holka jako já okouzlit? Ano, už jsem pěkná, ale asi tě odhání vzpomínka na mé minulé já. A hlavně, jak každý ví, vzhled není vše. Dozajista mám odporné vlastnosti. Takové, které se mu příčí. Nulový sexappeal – bohužel. Nic, čím bych ho mohla zaujmout i vnitřně.

Sledovala jsem ten kamenný výraz naproti sobě. Rozpačitě mračil obočí. Nakonec se vzpamatoval – narozdíl ode mě – a dal znamení sestrám. Ty vyšly odněkud z lesů a přidaly se k naší skromné sestavě. Seskupili se dokonale. V předu sestry a za mnou Alex. Takový obranný trojúhelník chránící cennost. V tomhle případě spíš ubohou holku, která jen přidělává potíže než bych se mohla nazvat nějakou cenností.

Po hodině vyčerpávající chůze jsem se octla ve své sice ledové, ale za to měkoučké postýlce, kterou jsem si stejně v minutě zahřála. Malinko mě otravovala ta stráž. V jednom z křesel v rohu pokoje se usadila Kirili a se zájmem na mě hleděla. Cítila jsem její pohled až v žaludku. Ale i přesto jsem se během mála okamžiků ocitla v říši snů.
Snů? Co je to sen? Proč se lidem zdávají? Na co mají sny reagovat nebo snad upozornit? Je to jen zbláznění podvědomí a nebo zcela cílené obrázky nutící člověka o nich přemýšlet? Ach jo! Tolik proč, ale žádné proto! Tolik otázek, ale ani jedna odpověď. První sen se splnil. Sice malounko jinak, ale podstata byla stejná.
Pohled na mé zkrvavené ruce byl otřesný. Krev řinoucí se z hlubokých ran na dlaních… Z kapsy jsem vytáhla uzel bílých cárů a rychle si jimi obvázala ruce. Můj pohled se zvedl do výše a před obličej mi spadla trnitá větévka. Pohla jsem se a jiná mě poškrábala na paži. Nebylo pochyb, že jsem ukryta ve křoví.
Strhla jsem větev, přičemž jsem si utvořila na dlani další oděrku, a pohlédla před sebe. Tři muži tu bojovali s mými ochránci. Všechnu mou pozornost ale získal boj mezi Neferit a – nechce se mi tomu věřit! – Dalienem. Proč spolu bojují? Vždyť to nedává smysl. On je na straně těch druhých? Ne, to není možné. Určitě jen neví, že jsou jeho protivníci na mé straně. Co bych měla udělat?
Utéct? Zůstat? Pomoci Dalienovi? Pomoci Neferit? Vyskočit ze křoví a zavolat na něj, že jsou na mé straně? Nechal by ji být? To přece není možné! On by mi nechtěl ublížit. Jsem si tím téměř jistá, ale i přesto je teď proti. Tak co mám udělat? Co?

„Ššš, to bude dobré. Byl to jen sen. Vymyslíme, jak tě jich zbavit.“ Uklidňoval mě Alex, který asi vystřídal Kirili na stráži, když jsem celá zmatená otevřela oči.
„Ne, to ne.“ Zamračil se. Zřejmě vůbec nechápal mou reakci. Vždyť proč bych chtěla mít noční můry, no ne? „Já si myslím, že mě ty sny mají na něco upozornit. Víš, ten jeden sen, co se mi zdál byl o dnešním ránu. Zdálo se mi o té louce a o tom, jak jsem obklíčená. Jen někým jiným, ale bylo to dost podobné. Takže jestli mi ty sny mají něco říct, nechci jim v tom bránit.“
„No jak myslíš.“ Usmál se a zaváhal. Vztáhl ke mně ruku – myslím, že mě chtěl pohladit – ale pak si to rozmyslel, vstal ode mě a posadil se zpět do křesla ke svým myšlenkám. Já se otočila na druhý bok a téměř hned usnula.

Probudila jsem se až brzy ráno dalšího dne. Fuj, musím se okamžitě osprchovat. Teď mi teprve došlo, že stále ležím v zabahněném oblečení, mám slepený prach ve vlasech. Až jsem se nad sebou styděla, jak jsem byla schopná ulehnout do postele. Na stráži byla opět Kirili. Střídali se tu všichni? Nevím, ale je mi to víceméně jedno. Kirili teď spinkala jako miminko. Tichounce jsem se proplížila do koupelny a doopravdy se mi podařilo nechat ji spát. Určitě byla chudinka stejně znavená, jako já.
V celém domě ještě vládla tma, když jsem scházela dolů a hledala televizi. Už jsem ztrácela naději, ale pak jsem konečně našla obývák. Jedním slovem – luxus. Nemohu pochopit, kde na tohle sebrali peníze. Zvlášť, jestli jsou stejně vybaveny i ty další sídla, kam bychom se mohli ukrýt. Měla by mamka tolik peněz, kdyby si nevzala tátu? Taky by žila v takovém luxusu jako pravá královna? To mi ale může být jedno, protože kdyby si nevzala tátu, tak tu nejsem já.
Přepínala jsem z kanálu na kanál, ale nic zajímavého jsem nenašla. Nakonec jsem to nechala běžet na kanále o zvířatech a pozorovala stepi v Africe. Moc jsem to nevnímala. Hlavou mi přece svištělo tolik otázek. Škoda, že nevím, jak ten můj sen dopadl. Ráda bych věděla, jak bych dopadla kdybych se rozhodla tak či onak. Ale nemohu se spoléhat na sny. Vždyť ty nemusí vždy představovat budoucnost. A když ano, nikdy ne úplně správně.
Knihy, televize, notebook. To vše mi bylo k dispozici. Dokonce tam bylo nainstalovaných i pár her, kdybych chtěla, ale já na nic z toho neměla náladu. Hrozně jsem se nudila, ale nenacházela nápad, jak se nudy zbavit. Nakonec jsem si všimla otevřeného šuplete pod televizí. Byla tam řada cédéček. Projela jsem názvy a nakonec skončila u klasiky. Teda ne doslova. Spíš u mé klasiky a to u Guano apes. Vložila jsem ho do věže a pustila. První dvě jsem jen poslouchala, ale u dalších jsem si začala prozpěvovat známá slova. Nakonec jsem se přehoupla až do fáze, kdy jsem otočila volume na maximum a zpívala z plných plic. Nějak jsem zapomněla, že je pět hodin ráno a celý dům spí. Uvědomila jsem si to teprve, když jsem otevřela oči po dozpívání jedné sloky a přichystala se k otočce na refrén. Otočila jsem se o kousíček, další, další, až se v mém zorném poli objevily tři osoby. Dvě rozespalé slečny s rozcuchanými vlasy a přimhouřenýma očima – evidentně spaly ještě teď, když na mě zíraly a pobavený Alex opřený o futro dveří s rukama křížem složené na hrudi.
Lekla jsem se, že jsem vyjekla a nadskočila, jak je mým zvykem. Lekám se pořád a všeho. Je to už trochu trapný. To však Alexe rozesmálo ještě víc. Cítila jsem, jak mi do hlavy stoupá krev a rudnou mi tváře. Okamžitě jsem ztlumila muziku a opatrně se na ně podívala. Bylo mi tak strašně hloupě! Vůbec mi to v tu chvíli nedocházelo. A navíc kdo ví, jak moc byl slyšet můj řev. Nemám ponětí, jestli se mi povedlo zpívat čistě a nebo mi občas sjel falešný tón, ale tak nějak jsem se modlila, aby se to dalo alespoň trochu poslouchat když přejdu tu o malinko větší hlasitost.
Kdybych jen tak věděla, co si o mně teď Alex myslí! Začínalo mi docházet, že mi na něm záleží víc, jak na nich. Že mi na jeho názoru na mě záleží mnohem víc, jak na jejich…
‚Chudák. Úplně rudne. Ale musím uznat, že je roztomilá, když se takhle odváže. Panebože! U všech mocných jak já to zase přemýšlím? Ne, není roztomilá, takhle o ní nesmím přemýšlet. Vždyť za ní mám zodpovědnost! Sakra, co se děje?‘
„Sáro? Co je ti?“
‚No tak, holčičko, teď mi musíš odpovědět! Že by to byla další přeměna? Proč já jsem tak strašně neinformovaný! Tohle mě ubíjí. Vždy to přijde jen tak zčistajasna.
„Co je ti Sáro?“
Proboha! Co řekl? A co si jen myslel?
‚Když mi neřekneš, co se děje, nemůžu ti pomoct‘ Přiběhl ke mně a jedním, dvěma pohyby mě usadil na sedačku. Mé myšlenky se prolínaly s jeho. Nerozuměla jsem ani jednomu z nás.
„Alexi! To je dobré, nic se neděje.“
„Tomu nevěřím!“ ‚Áááá! Nesnáším, když si vždy hrají na hrdiny, že jim nic není a já je pak sbírám ze země. Vždyť já ti chci jen pomoc a ne..‘
„Já vím, že mi chceš jen pomoc, ale doopravdy mi není špatně.“
„Dobrá, ale tak mi slib, že mi dovolíš se o tebe teď postarat.“
Postarat? Jak to jako myslí?
‚Fajn, co teď? Můžu ji uspat a přenést k sobě do pokoje. Taky jsem sebou měl hodit, když jsem věděl, že se probrala a převléct ty peřiny. Nebo jí prostě zakážu teď se moc hýbat, donutím ji jen sedět třeba u televize a budu ji kontrolovat. Ano, to bude lepší a když mě neposlechne, tak si vymyslím něco jiného.‘
Doopravdy jsem chtěla o své nové schopnosti pomlčet, mohla by se mi hodit a dověděla bych se tolik věcí. Přitom on by vůbec nevěděl, že mu prolézám hlavu, ale tohle mě trochu zaskočilo.
„Uspat? To ty mě můžeš jako – uspat?“
‚Sakra, já to řekl nahlas? Co já to vyvádím? Čím jsem starší, jsem méně opatrný – měl bych si dávat větší pozor!‘
„No… ne, to přece nejde“
‚Fajn, nahodím úsměv, aby mi věřila. Měl bych se stydět! Já jí nechci pořád jen lhát. Ani v jednom ani v druhém ani v ničem, ale copak mám na výběr?‘
„Buďmě k sobě upřímní. Ty mi klidně nahlas řekni pravdu. Samozřejmě, že mě můžeš uspat, jinak by sis to nemyslel. A já ti zase klidně nahlas řeknu, proč jsem si tím tak jistá a proč jsem před minutkou asi trochu pobledla.“ Pane jo, jde to říct snadněji, než jsem si myslela. „Já ti nějakým omylem začala číst myšlenky.“
‚Myšlenky? Tak fajn, to zvládneme. Ale kde vzala schopnost mága? Vždyť v rodině nikdo takový není. Snad mi nic neuniklo. Ale musím říct, že je to jedna z těch vyšších dovedností. Vždyť ještě ani neovládá základní. Moment.‘ Pohlédl mi do očí. ‚Ty mi vlastně čteš myšlenky i teď.‘
No co mi zbývalo? Nemohla jsem jinak. Jen jsem sklopila zrak k zemi a přikývla. „Nevím, jak to zastavit.“
„To je pochopitelné. Stalo se ti to teď poprvé.“
„Kdepak, podruhé. Ještě na louce s tím mužem.“
‚Tak proto ta slova nedávala smysl. Lakos je také mág. Takže ona je částečně mág a on je mág na vyšší úrovni. Proboha, musím se v tom zorientovat. Mluvili spolu v myšlenkách!‘ Přikývla jsem zase.
„To nic. Naučím tě to zastavit. Vlastně je to víc, než jednoduché. Když už schopnost máš, naučit se ji ovládat není tak těžké. Stačí, když si prostě budeš z celého srdce upřímně přát, abys už tomu druhému ty myšlenky neslyšela.“
„Dobrá.“ Díkybohu byl Alex tak milý, že na nic zrovna myslel a já se mohla soustředit.
‚tak co?‘ zaslechla jsem za chvíli. Zvedla jsem hlavu.
‚Takže nic,když jsi zareagovala.‘
„Když já nevím, já si to doopravdy přála.“
„Dobrá, věřím ti. Ale jak jsi mi začala číst myšlenky? Určitě jsi mě viděla, jak se směju a pouze sis v ten okamžik přála vědět, co si myslím. Nemám pravdu?“
„To máš. Ale na té louce to tak nebylo. To jsem je prostě slyšela.“
„Ano, to je jasné. Jakmile se v tvé přítomnosti objeví L’mäniän, který také umí číst myšlenky – jindy bych řekl mág,na vyšší nebo nejvyšší úrovni a nebo mocný. Teď však vidím, že to zvládají i jiní. – slyšíš je automaticky, dokud si je“ ‚jaké je to spravné slovo‘ „neztlumíš.“ ‚Co když to u ní funguje malounko jinak? Přece jenom jedna z mocných to není. Nyní je obsazená celá rada. A mág to také není.‘ „Spíš bych řekl, že si to doopravdy nepřeješ. Nějaká část z tebe si stále přeje ty myšlenky slyšet a tak ti to nejde.“
„Možná máš pravdu. Víš, malounká část ze mě by strašně moc chtěla vědět, jestli mě nesnášíš a nebo mě přece jen máš alespoň malounko rád.“
‚U všech mocných. Ta je ale mazaná. Ví vše, co mi teď koluje hlavou a nebo znáš jen mé…‘
Tohle nechci slyšet. Na co jsem se to jen zeptala? Ne, tohle je ode mě dost hnusný!
„Promiň. To byla fakt nediplomatická otázka. Mrzí mě, že jsem tě přivedla do rozpaků. Prosím tě, nemysli si o mně nic špatného. Nevím, proč jsem to řekla. Ale neboj. Poslední co jsem slyšela bylo o tom, že vím, co se ti honí hlavou a nebo něco znám.. ale už nevím co. To už jsem se vzpamatovala a blokla to.“
Ticho dlouhé ticho. Snažil se mi něco říct v myšlenkách a nachytat mě tak? Jak mu dokázat, že jsem nic neslyšela? Už vím. Otočila jsem se zády k němu a odcházela z místnosti. Já přece nerozeznám, jestli na mě zavolá v myšlenkách nebo ve skutečnosti. Pokud je chytrý, využije příležitosti a zavolá na mě v myšlenkách. Já to prostě neuslyším, tím pádem se neotočím a on mi bude věřit.
Vyšla jsem na chodbu a omylem vrazila do Kirili.
„Ale ne!“ Povzdechla si, když jsem shodila skleněnou lahvičku, která se roztříštila o zem. Pěkně to zapáchalo, tak jsem netušila, jestli jí vadí ten smrad a nebo to, že jsem ji rozbila.
„Promiň, pomohu ti to uklidit.“
„Ne to ne…“ snažila se mě zastavit, ale já přece nemůžu něco rozbít a jen tak tu nechat ten chlívek.. Sehnula jsem se ke sklu. Už už jsem vzala prsty první střípek, když mi Alex pevně zarazil ruku.
„To není ten nejlepší nápad, Sáro. Chápu, že je to z tvého pohledu hloupé nechat to ležet na zemi, ale z toho mého pohledu je mnohem hloupější si s tvým štěstím pořezat o sklo ruku, aby se ti pak mohl dostat tenhle jed do krve.“
„Jed? K čemu jed?“
„Je to jedovaté, ale pomůže to ochránit spolu s dalšími přísadami tenhle dům. Tak, aby ho pro jistotu nemohli Wampiros najít.“
„Wampiros? Proč Wampiros, copak po mně nejdou Myrtlini a Lionex?“