Lips(6)

Nik:

Docela dobře jsme si popovídali. Když se všichni začali sbírat a odcházet zase domů, jsem si uvědomil, že se Jenny ještě nevrátila. ,Kde může být?´ přemýšlel jsem. ,No tak šla za velitelem, tak asi bude u něj.´ Vyrazil jsem do jeho pracovny.

Udivilo mě, že tu nebyly stráže. Opatrně jsem vzal za kliku a otevřel dveře. Nakoukl dovnitř a myslel, že se pozvracím. Bylo to děsné. Odporné! Stála tam bedna, kolem ní byl pruh krve, přišel jsem blíž a viděl uřízlou hlavu. Byla to Daisina hlava. A pod ní byli šaty, bílé a krásně lesklé. Teď byly nasáklé krví. Uslyšel jsem vzlyky. ,To musí být Jenny.´ podíval jsem se za bednu a opravdu, krčila se tam, slzy jí tekly proudem po tvářích, oči měla rudé a velké. Přiklekl jsem k ní a ona se mě křečovitě chytla.
„Musím… pryč! Rychle! PRYČ!“ vyrážela mezi vzlyky.
„Pojď odtud, pojď, půjdeme pryč, vzal jsem jí do náručí.“
„NE!“ vykřikla až jsem se lekl.
„Vem ty šaty, vem je prosím!“ řekla zoufale.
„Ale vždyť jsou celé od krve, je na nich…hlava tvé matky…“ zajíkl jsem se.
„Musím je vzít, jsou to její šaty,“ zamumlala, seskočila ze mě, vytáhla hlavu Daisy políbila ji na čelo, zamumlala pár slov, hlava zmizela rychle vzala šaty a utíkala pryč z pracovny.

Dohonil jsem ji. Otočil k sobě a objal. Potřebovala to. Vděčně se na mě podívala.
„Ne, nemluv,“ řekl jsem jí, když otvírala ústa. Zavřela je tedy a opřela si o mě hlavu. Vzal jsem ji kolem ramen a vedl k motorce. Cestou jsme potkali velitele.
„Co se stalo?“ zeptal se vyděšeně, když viděl jak si k sobě Jenny tiskne krvavé šaty. V tom gestu bylo tolik lásky a tolik utrpení, že jsem dojetím skoro brečel.
„Otevřela tu bednu…byla v ní hlava její matky a šaty…ukliďte si to tam…asi odletíme…“ podíval jsem se na něj.
„V tom vám nemůžu bránit, bude to tak lepší. Nechte jí aspoň den prospat. Sbohem,“ popřál nám, byl jsem mu vděčný, že se dál nevyptával.
„Děkujeme,“ řekl jsem pohnutě.
„Děte už.“ Kývl jsem hlavou, posadil ji na motorku přede mě, abych jí držel a jel k ní domů. Nevím, jak jsem věděl, kde bydlí. Najednou jsem stál před jedněmi dveřmi, které se mi otevřeli dokořán. Vešel jsem, položil ji na postel, chtěl jsem jí vzít ty šaty, ale nedovolila mi to. Tak jsem ji nechal ležet jak byla a šel si sednout do kuchyňky.

,A je to, vše je už rozhodnuto,´ pomyslel jsem si. ,Aspoň vím, co teď semnou bude. Poletím s ní hledat druhou Loď,´pousmál jsem se.
„Co se stalo?“ probral mě Aspic.
„Přišel jí balík, z vesmíru.“
„Od jejího otce.“ Dokončil to za mě.
„Ano. Jak to víš?“
„Já jsem Aspic, takže to poznám, když někdo jako Daria byl zabit.“ Po téhle větě zavládlo ticho.

Jenny:

,Co se to stalo?´ přemýšlela jsem ještě se zavřenýma očima, když jsem se probrala. Bylo mi jako každé ráno, když jsem přišla unavená. Náhle jako blesk u foťáku mi proběhlo všechno co se včera stalo. Celá jsem ztuhla. Opravdu bych vám to nepřála prožít. Začala jsem se třást a nemohla si zavolat ani o pomoc. Bylo to, jako bych čekala na rozsudek a nemohla ho nějak ovlivnit, prostě jen sedět a hloupě čekat co se stane. Někdo přišel a mluvil na mě. Pomalu jsem se uklidňovala. Po nějaké době, jsem dokonce dokázala i otevřít oči.
„Niku? Di pryč.“ Řekla jsem mu a otočila se k němu zády.
„Nemůžu,“ řekl jediný slovo, který mě strašně rozčílilo, že jsem se skoro neovládla a skočila na něj.
„Nemůžeš? Omyl, ty musíš,“ řekla jsem klidně.
„Musim jít s tebou. Nic víc nemusim,“ odporoval mi.
„Nechci aby si letěl s námi. Jane by kvůli tobě zase vyváděla a to já nemám zapotřebí,“ vyhrkla jsem první důvod co mě napadl. Jak se ukázala namířila jsem na jeho slabou stránku.
„Jane ani letět nemusí, ne?“ řekl podrážděně.
„Musí. Patří ke mně. Takže pojede,“ odpověděla jsem až moc rychle, že se na mě zkoumavě podíval. ,Kdo ví, co si teď myslí,´ pomyslela jsem si. ,Ale co, semnou prostě nepoletí.´ umínila jsem si a bláhově tomu věřila, že to splním.
„Jenn, je ti líp?“ ozval se Aspic.
„Jo, je,“ usmála jsem se a nastavila k němu ruku, aby si ke mně mohl vlézt.
„Musí s námi letět. Potřebuješ ho,“ řekl to co jsem očekávala, jen to opravdu nemusel říkat před ním.
„Takže letím taky. Jenny,“ usmál se na mě. Měla jsem sto chutí na něj vypláznout jazyk a schovat se pod peřinu. Jenže to by mi asi nepomohlo, tak jsem se jen zamračila, stiskla rty a mlčela.
Pořád tam stál a díval se na mě. ,To sem tak zajímavá? Mi asi roste na hlavě strom, že tak čučí,´ rozptylovala jsem se aspoň myšlenkami.
„To tu zapustíš kořeny? Chci se převléknout a pak vyrazíme. Tak di radši domů, a co nejdřív přijď na Základnu.“ Vybafla jsem na něj. Udělal něco, co mě totálně dostalo.
„Rozkaz, pane,“ zasalutoval, otočil se na patě a odešel. Dlouho jsem zírala na dveře, než mi došlo, že za námi udělal tlustou černou čáru, a že tím důvodem, proč tam je a proč se stále jen zvětšuje jsem já… jen já… a moje poťapaný myšlenky…
„Víš, Jenn, měla by si vstát a začít něco dělat,“ upozornil mě opatrně můj Aspic.
„Máš pravdu,“ zvedla jsem se rychle z postele a šla si dát sprchu.

Nik:

Zavřel sem dveře, aby nevydaly ani hlásku. Přitom jsem s nimi chtěl prásknout, až by se rozletěly na malý kousky. Chtěl sem křičet, zatřást s ní, aby se vzpamatovala a přestala mi to dělat. Místo toho jsem naštvaně kopl do výtahu. Jo, zase sem do něj vlez. Neměl sem náladu na procházky ve strouze.
„Sakra! To snad není možný!“ zaskučel jsem, když se ten debilní výtah zasek.
„Zase já?! To mi to dělá naschvál!“ začal jsem kopat do stran výtahu. Což sem asi fakt neměl dělat. Sice se dal do pohybu, ale ne nahoru, nýbrž dolů.
„Ty si takovej sráč!“ zařval sem nasraně a kop do něj nejvíc jak sem mohl. S trhnutím se zastavil a dal se pomalou rychlostí nahoru.
„Aspoň že tak,“ zabručel sem. Ani nevíte, jak strašně rád sem viděl náš dům. Hned jak sem vešel mi do náručí skočila Lucka.
„Niku, co to bylo? Hlásili poplach! Bojoval si? Povídej přece!“ mluvila páté přes deváté a chtěla vědět všechno.
„Zlato,“ zaskuhral jsem.
„Nechceš mě nechat vydechnout?“ Koukl jsem na ní a už předem věděl, jaká bude odpověď.
„No tak povídej!“ Uhádl jsem to.
„Nebojoval jsem Luci. Přiletěl dost důležitý balík ze Vesmíru. Odletím. Možná už se nevrátím,“ podíval jsem se smutně.
„Ale, ale,“ nevěděla jak dál. Za to její oči říkaly vše.
„To přece nejde,“ řekla se skelnýma očima.
„Neplakej, Luci. Já ti něco přivezu, jo?“ snažil jsem se zabránit jejímu pláči.
„Vždyť si říkal, že nevíš, jestli se vrátíš!“ začala se jí třepat brada.
„A nesmíš mě tu nechat! Já chci jít s tebou! A Jenny taky poletí?“ zeptala se na ní. Zaskočilo mě to.
„No, víš, zlato. Jenny je kapitán Lipse. Ona musí,“ řekl jsem spíš pro sebe. Ještě dlouho mi v hlavě znělo to poslední slovo, co jsem Lucce řekl a poslal jí dolů. ´Musí, musí, musí, musí… zemřít?! Co to zas plácáš! Jenn se nic nestane,´ snažil jsem se uklidnit aspoň v duchu. ´Ach jo, měl bych se umýt a připravit na cestu,´ povzdechl jsem si a šel do koupelny.