Juliin deník - 15. díl

Celkem se mi ulevilo, že jsem zase slyšela jeho hlas. Tedy ne že bych z toho byla nějak extra nadšená – kdo by taky byl, kdyby měl v hlavě kromě mozku ještě dalšího společníka, který se ovšem musí (jo, musí... je to přece jeho práce...) neustále hlasitě projevovat? Jenže podle toho, co říkal Roman, byl ten mentor beze jména pro mě asi fakticky důležitý, takže jsem přece jen musela být alespoň trochu ráda, že mi opět dělá společnost. Co mi ale vrtalo hlavou bylo, proč se ozval zrovna teď? Jasně, logické vysvětlení by se našlo: Prostě nechtěl, abychom zbytečně obtěžovali Romanovu babičku. Měli jsme přece v plánu za ní zajít jen kvůli tomu, že se ten beze jména neozýval, a teď, když už ho slyším, nebylo potřeba jí obtěžovat... Na druhou stranu – on pobýval v MOJÍ hlavě, což taky znamenalo, že ať chtěl nebo ne, věděla jsem, jak se momentálně cítí. Hm, cítí... Možná zní divně, že někdo, koho máte v hlavě, má nárok taky něco cítit, ale bylo tomu tak. Každopádně jsem poznala, že on doopravdy nechce, abych Romanovu babičku navštívila. Jenže proč, sakra??
Uvědomila jsem si, že Roman na mě už zase třeští zrak.
„To nepřichází v úvahu??“ opakoval poněkud zmateně po mentorovi.
„Co... Počkat, tys ho slyšel??“
„To bych řekl, že jsem ho slyšel!“
„Ale... Ale já myslela, že ho může slyšet jen ten, u koho je v hlavě...“
„Jo, taky že jo. No... vlastně pokud on sám chce, aby ho slyšel i někdo jiný, tak ho neuslyšíš pouze ty.“
„Proč by ale chtěl, abys ho slyšel i ty?“
„Spíš by mě zajímalo, proč nechce, abych tě seznámil s mojí babičkou.“
Jo, tak to jsme byli dva! A ten třetí nám hned dal odpověď. Tedy skoro...
„Prostě to nechci a tečka! Mám své důvody. Julie nikam nepůjde. Vlastně půjde – domů. Tety tě budou shánět, je téměř čas k obědu.“
Uznávám, v tomhle měl pravdu. Ani mi nedošlo, že už tu s Romanem sedím takovou dobu... Zvedla jsem se ze země.
„Promiň, ale vážně musím jít...“
„Jo, jasně. Stejně se ještě určitě uvidíme.“
„To doufám.“
Plná spousty nových informací a tisíců dalších myšlenek jsem se vydala ze Sedmikráskového vrchu. Domů jsem dorazila právě včas, tety Helena a Eva zrovna prostíraly.
„Kdepak jsi byla, zlato?“ zaslechla jsem, jen co jsem se ocitla ve dveřích.
„Šla jsem se projít...“
Díkybohu se teď na nic nevyptávaly. Měla jsem hlad jako vlk, a tak jsem usedla ke stolu a hned jak přede mne tety položily oběd, začala jsem ho do sebe házet.
Jak jsem tak jedla, zničehonic se mi zatmělo před očima... Ne, neusnula jsem ani neomdlela. Byla jsem plně při vědomí. Akorát jsem viděla trochu jiný obrázek, než který bych vidět měla (kdybych byla normální). To, co jsem měla před očima, se odehrávalo venku, někde uprostřed města. Spatřila jsem černovlasého kluka, jak bezmyšlenkovitě vstupuje do vozovky... Vždyť to byl Roman! Ne, na tohle jsem se nemohla dívat! Co vám budu povídat, scéna to byla děsivá... Opravdu jsem neměla žaludek na to, abych sledovala, jak do někoho plnou rychlostí najíždí auto. A už vůbec ne, když ten někdo byl Roman!
Bez velkého rozmýšlení jsem s cinkotem upustila příbor, vstala od stolu a aniž bych někomu něco vysvětlovala, jsem se vyřítila ven. Běžela jsem po chodníku a zběsile přemýšlela, jestli mám nějaké další schopnosti, díky kterým dokážu Romana okamžitě najít. Mohl být kdekoliv, město bylo obrovské! Díkybohu, takovou schopnost jsem doopravdy měla... Ve vteřině se se mnou zatočil svět a já se najednou ocitla někde úplně jinde. Snad jsem se... nepřemístila? Ano, přemístila jsem se a to právě včas!
„Romaneee! Nee!“