Snílci 7

Nezdálo se mu, že by padal, ale bál se otevřít oči.
„Možná takhle vypadá smrt,“ pomyslel si.
Když znovu viděl svět kolem, bylo to těsně před tím, než se snesl na zem. Byl v šoku, ale motorka sama přidala plyn a on se přibližoval svému bratrovi.
To byl ale mnohem lepší řidič, takže kličkoval mezi auty, házel myšky a zdálo se, že jestli to tak půjde dál, ztratí se za chvíli Tomovi z očí. Ten se však nechtěl nechat zahanbit, a tak za chvíli předváděl stejně nebezpečné kousky.
Světlo bratrovy motorky mu však stále unikalo. Občas se mu na chvíli ztratilo z očí, až pak přestalo utíkat a lehlo si na zem. Tomovým srdcem projela prudká bolest. Jak se blížil, bylo už jasné, že se jeho brácha vyboural. A vedle stálo černé auto, stejné jako tam na přechodu, když zemřela ta dívka. Možná jen znovu čekalo na Toma, aby mohlo zase vyrazit vpřed.
„Tentokrát ne,“ pravil. „Teď mi neujedete!“

Seskočil z motorky a ta se vezla po silnici dál za doprovodu jisker, než narazila do zdi. Letěl přímo na jednoho z mužů a pěstí těsně minul jeho obličej. Nestačil však dopadnout, byl sražen k zemi. Ruce mu chlap držel za zády tak, že se nemohl skoro ani pohnout a hlavou se dotýkal drsné silnice. Nedaleko leželo tělo jeho bratra, nehýbal se.

„Kdo jste?“ zamumlal do země.
Nikdo mu však neodpověděl.
„Zabili jste mi bráchu, tak kurva aspoň řekněte, co jste zač!“
„My jsme ho nezabili,“ zakroutil hlavou jeden z těch dvou mužů. „To ty.“
„Huaghh,“ vzepřel chlapec všechny síly. Podařilo se mu dostat z páky a dokonce i zasadit jednu ránu přímo do obličeje, ale za chvíli ho stejně spoutaného nakládali do auta. Pak si nějakou dobu nic nepamatuje.

Až pak…seděl na židli v nějaké místnosti a kolem něj stáli tři lidé. Muž s dlouhými tmavými vlasy splývajícími přes obličej, druhý s nakrátko zastřiženými a upravenými vlasy, taktéž tmavými, a žena s pěkným poprsím a vlnitými černými vlasy, na tu se soustředil nejvíc.
Na něco se ho vyptávali, ale jakoby se probudil až v půlce filmu…

„Tak proč ho sakra pořád sleduješ?“ křičel na něj ten dlouhovlasej.
„Já…já ho nesleduju, jenom jsem chtěl od něj něco vědět.“
Až teď si všiml, že je k židli připoutaný ocelovými pouty, ale nedal najevo údiv, ani se jich na to nezeptal.

„A co?“ pokračoval ve stejně nepříjemném tónu muž.
„Proč nosí ty brejle.“
„To je sice zajímavá otázka, ale proč ti to vůbec nevěřím?“

Začal se víc soustředit na ty pouta, aniž by se na ně díval, viděl je a cítil, jak slábnou a slábnou, až je dokázal roztrhnout.

„To je váš problém,“ ušklíbl se. Mohl zkusit utéct hned, ale zajímalo ho, co to je za lidi, a tak se rozhodl ještě chvíli počkat.

Podíval se z okna a uviděl tu zlatou kouli, která ho upoutala, když vyšel z metra. Byla tak blízko, že viděl okny dovnitř. Byl to nějaký luxusní palác, ale vevnitř viděl jenom jednu ženu. Chodila tam jenom ve spodním prádle. Neznal její tvář, ale přesto ho polil zvláštní pocit, když se na ni díval. Srdce mu tlouklo rychleji a mozek mu našeptával, ať se na ni nekouká.

„Co je ten zlatej dům zač?“ zeptal se pak.
„Nedělej, že to nevíš!“ vyjel na něj zase ten samý muž.
„Počkej,“ zastavila ho žena a přistoupila k Tomovi blíž. „To je příčina všeho špatného, co se tu děje. Kdyby nebylo jí, tak se nikdy nepotkáme. Kruté časy s sebou holt nesou i trochu tvrdší jednání.“

„Ať nedělá blbýho, moc dobře jí zná,“ rozkřičel se znovu muž a chtěl Toma chytit pod krkem. Ten mu však odrazil ruce a vyrazil k oknu. Bez rozmýšlení skočil do prázdna. Sklo se roztříštilo.

Cukl hlavou i rukama, v uleknutí vytřeštil oči. Všude kolem bílo. Zachvátil ho strach, že zemřel.

„Moc se omlouvám,“ ozval se ženský hlas.

Pod takovým tím pojízdným stolkem, tam klečela sestřička a zametala střepy.

„Děkuju,“ řekl Tom.
„Za co?“ podivila se.
„Za probuzení.“

Až teď začal přemýšlet nad tím, proč je vlastně v nemocnici. Nenapadal ho žádný rozumný důvod. Včera přece normálně ulehl do své postele. Bylo to vlastně včera? Vytáhl mobil. 4:28 ráno.

Vstal, protáhl se a zamířil chodbou doleva, chtěl se dostat ven. Všechno bylo ztichlé, nikde ani človíček. Podvědomě ho něco přinutilo vrátit se k jedněm dveřím, nutilo ho to otevřít je. Nedokázal odporovat a tak šáhl na kliku, potichu otevřel dveře a nakoukl dovnitř.
Zůstal stát s otevřenou pusou. Ležela tam Jana, napojená na nejrůznější přístroje. Pomalu došel až k ní a chytl jí za ruku, byla tak studená. Přisunul si židli a sedl si. A tak tam zůstal celé hodiny a nepřestával jí jemně hladit…

Zůstávají spolu, ale sedí už úplně někde jinde, na studené kovové lavičce natřené na modro. Tom pořád hladí její ruku.

„Mě je s tebou tady tak krásně,“ praví zasněným hlasem Jana.
„Mě s tebou taky,“ ujistí ji Tom a pohlédne jí hluboce do očí. Nepotřebuje souhlas, nemusí se ptát. Jejich rty se přiblíží a poprvé nesměle dotknou. Je to jenom chvíle a přece to trvá věčnost.
Pak se Jana odtrhne: „Škoda, že musím odjet.“
„Odjet?“ diví se v duchu Tom. Až teď mu začíná docházet, že celou tu dobu jsou na nádraží.
„Nejradši bych tu zůstala s tebou.“
„Tak zůstaň,“ přesvědčuje ji Tom a koutkem oka vidí, jak někdo přichází k nim na perón.
„To nejde,“ rozbrečí se.
Ten muž nejdřív projde okolo, ale pak se zarazí, popadne Toma a začne s ním lomcovat. Nejde se bránit, chlapec se jen snaží podívat na světelnou tabuli, kdy její vlak odjíždí. Svítí tam, že má 15 minut zpoždění.

„Pane, pane,“ lomcuje s ním sestra. „Tady nemáte co dělat.“
Zoufale se na ni podívá a utíká pryč.
Probíhá bludištěm a snaží se co nejrychleji dostat ven, i když vlastně neví proč. Jana je totiž někde úplně jinde a jeho teď nenapadá, jak se za ní dostat. Teď nemůže lehnout a spát, ač by nic nechtěl víc.
Běží městem a ani na okamžik nezpomaluje, ba naopak. Snaží se utéct sám před sebou, ale ponuré myšlenky se ho stále drží. To on za to všechno může. Jana teď umírá a on s tím nic neudělá. Je to stejné jako s tím malým klukem. Za pár hodin konstatují její smrt, ale ona přitom může žít. Ten příběh je úplně jiný, než jak ho vidíme tady. Může si zvolit, ale odolat té touze nastoupit a jet, je tak neskutečně těžké.
Tom se snaží duchem dostat na druhou stranu, ale nedokáže se plně odpoutat a tak zůstává někde na hranici. Vidí určitý děj, ale pořád ho dokáže ovládat sám pomocí vůle. Jakoby tam byla průhledná blána, kterou nemohl projít. Motá se mu hlava a těžko se mu dýchá, ale on ještě zrychluje.
„15 minut,“ svítí mu v hlavě zelený nápis. Kdo ví, jak tam plyne čas. Může být už mnoho let potom a nebo třeba neuplynula ani minuta.
Zavírá oči a padá vyčerpáním na zem, ta chvíle jako by nebyla. Když je znovu otevře, vidí nebe plné černých mraků a všude kolem trávu ohýbající se ve větru. Vstane a není si jistý, zda se mu to povedlo. Rozhlíží se všude kolem, ale jak to má poznat, a jak se dostane na nádraží? Napadne ho starý známý trik, který ve snu nikdy nepomyslíte, štípnout se do ruky. Ani neví, jestli bolest vlastně cítí, ale uznává, že mírnou asi ano. Původně si myslel, že je někde na opuštěné louce, ale ve skutečnosti ležel n trávníku někde ve městě.

„Nedokázal jsem to. Já prostě nevím, jak tě zachránit. Umřeš a to jen kvůli mně. Nenastupuj tam prosím. Můžu to říkat, jak chci, stejně mě neuslyšíš. Kdybych tam byl, tak bych tě chytil za ruku a do vlaku bych tě nepustil. Ty si ještě mladá holka, nemáš umřít, ale žít a to ještě dlouho. Ty přece za nic nemůžeš, to já slíbil život za jeden polibek. Za pusu ženy, která za to nestála…nejspíš. To já mam umřít, ne Ty! Pokud to bude potřeba. Já musím splatit dluh.“

Oči má zalité slzami a na chvíli je schová pod víčky a omlouvá se. Pohled má zamlžený slzami a skrz ně uvidí zářící červený neonový nápis LuckySeven – nonstop herna. Na nic nečeká a zapadne dovnitř. Tohle je jeho poslední šance.

Sedne si na barovou židličku, div, že nespadne, a hned se ptá: „Máte absintha?“
„Jistě,“ odpovídá mu mladá servírka.
„Dejte mi dva.“
„Copak?“ prohlédne si ho ta slečna. „Zapíjíte žal?“
„Snad ne,“ vzdychne ztrápeně Tom.
Vzápětí dostává dvě skleničky zelenomodré tekutiny. Kopne je do sebe a až chvíli potom ho začne pálit celé hrdlo a rozkašle se.
„Síla, co?“ ušklíbne se dívka.
„Jo to jo,“ kucká Tom. „Můžete mi prodat celou flašku?“
„Neblázni. Ta holka za to nestojí, a jestli se chceš opít, tak si zajdi radši pro něco do krámu, tady to bude mnohem dražší.“
„Ta holka za to stojí,“ nesouhlasí Tom. „Tak flašku vodky.“
Podá mu průhlednou flašku: „Tři stovky.“
„Hele, ale fakt to nepřeháněj,“ řekne starostlivě s obavami v hlase.
„Já musím,“ vzdychne Tom.
„Nashle,“ mizí ven.

Na nic nečeká a otvírá flašku. Na jeden zátah pije a pije, až pak se zarazí a mále se poblije. Znechuceně se na ni podívá a vyklopí do sebe i ten zbytek. Točí se mu hlava, ale pořád to je málo. Běží, aby se mu alkohol rychle dostal do krve. Obraz světa se mu rozpíjí, jako inkoustová skvrna na pijáku.

Najednou před sebou uvidí nádraží. Nevidí však žádný vlak. Brečí, ale nepřestává doufat, že třeba ještě nepřijel.
V podchodu vedoucímu na nástupiště nepotká ani živáčka. Vyběhne po schodech nahoru, ale tam je také prázdno. Jenom světla němě přihlížejí a táhnou se do dálek společně s tratí. Jenže nic nepoví.

„Nééééé,“ řve Tom a ozvěna to po něm opakuje pořád dokola.

Utíká z nádraží zase ven a naplno propadá své beznaději. Kope do odpadkových košů a vybíjí si na nich zlost.

„Jak mam zachránit sny, když tu nemůžu být pořád? Každou noc začínám od začátku, jako Sisyfos, kterej pořád dokola valí kámen do kopce. Umírá mi kámoška a já se sem nedokážu dostat, abych jí zachránil, copak je nějaký větší důvod?“

Zahlédne svůj odraz ve výloze. Sebere kámen a s rozzlobeným výkřikem výlohu prohodí. Pak padne na zem a rozbrečí se…