Juliin deník - 16. díl

Sotva jsem se přemístila, spatřila jsem to, čeho jsem se bála. Dobře, ne tak docela. Nejvíc ze všeho jsem se v tu chvíli bála, že přijdu pozdě. Pozdě jsem naštěstí nepřišla. Přišla jsem přesně na poslední chvíli... Uviděla jsem ale Romana, jak v zamyšlení vstupuje do silnice, stejně jako jsem to viděla před malou chvílí. Naštěstí jsem se přemístila poměrně blízko k němu, takže jsem se ihned rozběhla se snahou zachránit mu život. Byl to pro mě sice pořád skoro cizí člověk – vždyť jsem ho znala sotva dva dny – jenže vidět ho mrtvého bylo skutečně to poslední, co bych si teď přála zažít! Musel mi toho ještě tolik vysvětlit! Měl k patronům tak blízko... A vůbec, kde je celá jeho rodina? Jsou to patroni a mnohem zkušenější než já! Mají ochraňovat duše, včetně té jeho! Tak proč tu nejsou, zrovna teď, když je v ohrožení života? Přece to nenechají všechno na mně! Na mně... Na holce, která o patronech ví teprve několik málo hodin!
„Je to na tobě, Julie! Jsi jediná, kdo mu může pomoci. A ty to dokážeš!“
Tak když to říká ON...
Dostala jsem se na dosah k Romanovi právě v momentě, kdy se k němu zprava nebezpečně přiblížilo auto. Aniž jsem přemýšlela nad tím, co dělám nebo co všechno se mi může stát, popadla jsem Romana za ramena a v rychlosti ho strhla k sobě na chodník. Jen o vlásek jsme unikli projíždějícímu automobilu. Dopad na tvrdou zem sice nebyl nejpříjemnější, přistála jsem přímo na své pravé ruce tak nešikovně, že jsem počítala nejméně s jejím rozdrcením, když jsem si ji ovšem prohlédla, vypadala naprosto stejně jako předtím. Ani škrábnutí, žádný náznak bolesti, vůbec nic. Copak... copak jsou patroni nezranitelní??
„Pokud zachraňují něčí život, tak ano... většinou,“ vysvětlil mi mentor.
Vážně?? Téda, to se mi začíná líbit...
Pohlédla jsem na Romana. No, nebyl patron, takže dopadl podstatně hůř než já. Po tváři mu stékal pramínek krve, ruce měl odřené a držel se za záda. Obličej měl zakřivený do bolestivé grimasy. Vypadal sice děsně a zranění zad mohlo být opravdu vážné, já jsem ale cítila, že se mu nic hrozného nestalo. Bude v pořádku. Měla jsem takový pocit jistoty, že bych za to klidně dala ruku do ohně...
„Neboj se. Ta záda máš jenom naražená,“ uklidňovala jsem ho.
„Jak to můžeš vědět??“
„Jsem přece patronka,“ odvětila jsem s úsměvem.
„Děkuju ti,“ vypravil ze sebe.
„Neděkuj. Je to vlastně moje práce, zachraňovat lidi. Ale teď pojď, musíš k doktorovi.“
„Říkala jsi přeci, že ta záda – že to nic není...“
„To je pravda, ale nebuď jako malý. Vypadáš příšerně a do nemocnice pojedeš.“
Musel do nemocnice, ať chtěl nebo ne. Celou situaci totiž pozorovalo několik kolemjdoucích, z nichž někdo dávno zavolal sanitku. Ta přijela téměř okamžitě. Naložili Romana a kývli na mě, ať také nastoupím. Na chvilku jsem zaváhala. Vždyť nejsem žádná jeho příbuzná! Nakonec jsem si však přece jenom do sanitky vlezla.
„Vy jste jeho... sestra?“ zeptal se mě saniťák, sedící naproti mně.
Cože?! Jak na tohle proboha přišel?
„Ne, to fakt nejsem.“
„Aha a já myslel, že jo. Jste si celkem podobní.“
„Podobní? Tak to máte zřejmě hodně velkou představivost...“
„Myslíte?“ zasmál se saniťák a po zbytek cesty už raději nic neříkal.
Snažila jsem se zachytit Romanův pohled, ten však jen mlčky civěl do stropu. My dva a podobní?? Taková blbost! Vysoký, černovlasý kluk s hubeným obličejem a zakrslá bruneta s dolíčky ve tvářích... Snad jenom ty velké modré oči jsme měli stejné.