Enolla Forse 12.

I když si slíbila, že si nejprve vypracuje úkoly, neučinila tak, neboť její myšlenky se stáčely stále jiným směrem. Musela si neustále dokola opakovat jednu otázku, jedno slovo: Proč?
Snow spal poklidným spánkem a spokojeně předl. Jemu nic nevadí. Vždyť se má skvěle.
Rozhodla se, že půjde. Vždyť za to nic nedá.
Zvedla se, což se kocourovi moc nelíbilo a vyprskl na protest.
„Ale no tak.“ Podrbala ho za uchem, čímž si ho udobřila.
Prodejný kocour. Zasmála se v duchu.
Ve společenské místnosti bylo plno. Většina studentů, zavalena hromadou knih, se snažila dělat domácí úkoly. Ačkoliv byl teprve začátek roku, profesoři je vůbec nešetřili.
Odnesla si všechny knihy a i prázdné pergamenty. Snow v závěsu za ní. Neustále se jí otíral o nohy a všelijak se jí pletl.
„Ale no tak, to nemůžu jít ani do ložnice?“
Kocour zamňoukal v odpověď a vyskočil na její postel. Jediná, která se v tomto pokoji používala. Byla ráda za to, že má klid, ale někdy jí chyběl někdo, s kým by si mohla večer před spaním povídat. Musela si vystačit s jejím mazlíčkem. Snow.
Ten se rozvalil na zádech a nastavil břicho, které chtěl podrbat.
„Ty jeden chlupáči rozmazlený.“ Rozesmále se Enolla, ale i tak šla k němu a začala ho drbat. Kocourek spokojeně začal příst a nastavovat se na drbání. Tu bradu, tu za uchem či na bříšku.
Až spokojeně usnul.
Měla nejvyšší čas, blížila se sedmá hodiny…
Mířila si to chodbou směrem k velké síni. Zamyšlená s hlavou sklopenou. Občas kývla na pozdrav, ale jinak okolí nevnímala. Její dlouhé černé vlasy ji halily zamyšlenou tvář. Vypadala jako duchem nepřítomna a vlastně v takovém stavu i byla. Přesto všechno ji na tváři hrál úsměv. Snad si ho ani neuvědomovala.
Cesta netrvala dlouho, ale jí to připadalo jako celou věčnost.
Už na ni čekal. Enollu překvapilo, že zde nebylo nikoho jiného. Vždyť se tu předtím hemžilo tolik studentů.
Postával u dveří, na sobě měl dlouhý černý kabát se stříbrným vyšíváním. Vypadalo to, že byl venku, nebo se tam teprve chystá… Enollu trochu zamrazilo při tom pomyšlení, že by s ním měla jít ven.
„Naše spanilá kráska nám přišla.“ Uvítal ji s ironií v hlase.
„Čemu vděčím za pozvání ctěný pane?“ neodpustila si štiplavou poznámku.
„Nechtěla by ses jí projít?“
„Nechtěla. To jsi uhádl.“ Odsekla mu.
Opravdu nechápala, co po ní může chtít. Instinktivně ustoupila krok dozadu právě ve chvíli, kdy ji chtěl chytnout za ruku.
„Nezapomeň, co jsem ti řekla na ošetřovně.“ Ozval se jedovatým tónem a stejně ji chytl za ruku. Držel ji pevně, až to bolelo, snažila se mu nenápadně se sevření vymanit, ale nebylo to nic platné.
„Pusť mě!“ snažila se mluvit odvážně, ale v tu chvíli v ní byla malá dušička.
„Nepustím.“ Pobaveně se zasmál.
„Co jsi myslel tím, že víš, kdo jsem?“ přistoupila na jeho hru.
„Pojď se projít.“
„Dobrá, půjdu.“ Hlesla rezignovaně.
Povolil sevření, ale nepustil jí.
Jen co vyšli ze dveří ven, Enolla ucítila chladný skoro podzimní větřík. Celá se roztřásla. Tom ji nabídl svůj plášť. Zmijozelu. Vzpomněla si na okamžik, kdy seděla s moudrým kloboukem na hlavě a on ji řekl, že by se hodila do každé koleje. Vůbec se jí nelíbilo pomyšlení, že by s Tomem měla být ve stejné koleji. To by bylo strašné. Už takhle to je zvláštní. Vůbec nechápala, oč tady jde.
Došli až k famfrpálovému hřišti, kdy Tom zastavil.
„Potlouk. Díval jsem se na vás z knihovny.“ Dodal prostě na vysvětlenou. Více ani nebylo třeba, Enolla věděla, co tím myslím a to bylo hlavní.
„Stále jsi mi ovšem nevysvětlil, co jsi tím myslel a proč jsi se chtěl se mnou sejít.“
„Proč jsem se s tebou chtěl sejít? Zítra to poznáš.“ Ledově se zasmál, až z toho Enolle přeběhl mráz po zádech.
Jak to sakra myslel? Zítra to poznáš. To zní nebezpečně, co zase chystá?
„Vím, kdo jsi… Zní to zle, nevyzpytatelně, že? To jsem také chtěl. Někdy neznáme vlastní osud, ale jen ten cizí. Ty ten vlastní asi neznáš, ale když jsem tě viděl, došlo mi to, co jsem kdysi slyšel. Jednou za několik let se objeví mocná dívka s černými vlasy plné smutku a pohledem barvy pomněnek. Trochu ledový, ale jinak přátelský. Jejím hlavním poznávacím znamení je ovšem černý kocour. Není to jen tak ledajaký tvor. Sám si svého pána vybírá a pozná, kdo jsi.“
Enolla nevěřícně poslouchala slova. Nemohla tomu uvěřit. Zněly jako nějaká hloupá vymyšlená pohádka.
„Ale to vše nevysvětluje, že? Vysvětlení se dostaví časem…“ řekl záhadně a usmál se. Ne škodolibě nebo výsměšně, ale byl to milý úsměv. Nedokázala si jeho chování vysvětlit. Na jednu stranu byl nepříjemný, podlízavý a vychytralý, ale na druhou stranu se uměl chovat přátelsky.
Zmijozel. Jediné slovo, které vysvětli vše.
„Sbohem.“ Zasmál se opět jako pravý student Zmijozelu. Vzal si plášť a zmizel. Nechal ji tu samotnou.
Chvíli setrvala na místě, ale nakonec se vydala zpět k hradu. Bylo zde opět živo. Ale ne tak jako před tím. Stál zde velký hlouček studentů. Zmijzelských.
Netušila proč zde jsou a snažila se kolem nich projít bez povšimnutí. Opíralo se na ni několik desítek očí. Plné nenávisti, pohrdání a zlosti. Především z řad mladých studentek. Šuškaly si mezi sebou. Ačkoliv Enolla neslyšela ani jedno slovo, jejich obsah jí brzy došel.
Ten prašivý pes. Zmijozelák jeden. Co si o sobě myslí? Prohnanec.
Zrychlila, aby byla co nejdříve pryč od nich. Sklopila pohled a dlouhými kroky zmizela směr společenská místnost. Doléhal za ní jejich hlasitý smích.
Chce boj, má jo mít. Slíbila si pro sebe. V duchu si nadávala, proč jen na tu zatracenou schůzku chodila. Byla to past pro jeho hloupý žert a to, co říkal byla jistě jenom jeho hloupá část. Jestli chtěl, aby mu alespoň na chvíli uvěřila, mohl si zatleskat. Povedlo se mu to. Opravdu si chvíli myslela, že tomu tak je, i kdy to znělo naprosto nemožně.
Ale to ovšem ještě nevěděla, co ji čeká teprve zítra…
Pravé peklo.