Juliin deník - 17. díl

Seděla jsem na nemocniční chodbě a přemýšlela. Dneska jsem zase viděla budoucnost. Podruhé během tří dnů! To se mi teď tohle bude stávat často?? Co všechno ještě uvidím? Radši na to nemyslet... Co bylo v tuhle chvíli důležitější, bylo to, proč tu jsem na té chodbě sama?? Je to už přes hodinu, co sem Romana přivezli. Copak je to všem jedno? Musí to přeci vědět. Jeho babička, rodiče... Jsou to jeho příbuzní a já si byla jistá, že patroni vycítí, když jsou jejich blízcí v nebezpečí. Měli tu dávno být! Mají snad na práci něco neodkladného, co je důležitější než jejich Roman?? Nebo tu nejsou jednoduše proto, že vědí, že Romanovo zranění není tak vážné? Jenže já to věděla taky a byla jsem tu s ním! A to do jeho rodiny nepatřím, dokonce to není ani můj blízký kamarád... Jo, a i přesto jsem tu čekala.
Konečně se otevřely dveře a vyšel doktor. Ptáte se, proč jsem chtěla od doktora slyšet, co je s Romanem, i když jsem to věděla? Já jsem to totiž nevěděla úplně přesně. Tušila jsem, že Roman má naražená záda a zřejmě se při pádu na chodník trochu praštil do hlavy, ale nic vážného by s ním podle všeho být nemělo. Jenže klidně jsem se mohla splést – bylo proto jistější počkat si na výsledky doktorů.
„Dobrý den, vy jste asi přijela s Romanem Doskočilem, že? Jste jeho...?“
Odmlčel se a tázavě se na mě podíval.
„Já jsem jeho... no... hm, známá.“
„Aha.“
Zkoumavě si mě přeměřil od hlavy až k patě. Proboha, na co myslel?? Vsadila bych se, že mě teď považuje za Romanovu... milenku? Aaah, to je trapas. To se radši budu vydávat za jeho sestru než tohle. Ale co, vždyť je to vlastně jedno. Jsem tu stejně jen kvůli tomu, abych se dozvěděla, jestli moje domněnky o Romanově zdravotním stavu byly správné nebo ne. Tak na mě přestaň civět a řekni mi, co s ním je!
„Budu doufat, že jste si blízcí, protože správně bych vám o jeho stavu neměl říkat vůbec nic. Jelikož tu však kromě vás nikdo není... Můžete být klidná. Roman měl obrovské štěstí, vyváznul jen s lehkým otřesem mozku – nebojte, to opravdu nic není, mohl dopadnout mnohem hůř. Jinak má naražená záda a pár modřin, ale to je zanedbatelné.“
To jsou mi ale novinky! Jasně, až na to, že jsem všechny ty „novinky“ věděla dřív, než otevřel pusu. Musela jsem se ale tvářit překvapeně – asi by vypadalo hodně divně, kdybych na něj vybafla: „To je skvělý, dědo, až na ten nepodstatný detail, že to všechno dávno vím...“
„Vážně? Tak to jsem ráda. Bála jsem se, že to s ním bude horší.“
„Skutečně to není nic vážného. Jestli chcete, můžete se za ním jít podívat. Určitě ho to potěší,“ mrkl na mě a pokývl hlavou ke dveřím, ze kterých před chvilkou vyšel.
To sotva, ušklíbla jsem se pro sebe. I přesto jsem ale doktora následovala do Romanova pokoje. Jakmile jsem vstoupila dovnitř, musela jsem přivřít oči. Místnost byla oproti chodbě celá ozářená slunečními paprsky.
Jen co jsem si na světlo zvykla, spatřila jsem Romana. Byl na pokoji sám. Ležel v posteli u okna, kolem hlavy měl omotaný obvaz a zubil se na mě od ucha k uchu.
„Vidím, že se usmíváte... Myslel jsem si, že budete rád, když vám přivedu tady slečnu. Prý je to vaše známá...“
Protočila jsem oči v sloup. Proboha, proč tak zdůraznil slovo známá?!
„Nikoho jiného tu zatím nemáte. Rodiče se nejspíš někde zdrželi...“
„Rodiče nepřijdou,“ přerušil ho Roman.
„Ne? Aha, ani jiní příbuzní? Babička, děda, teta..?“
„Ne, nikdo nepřijde.“
Střelila jsem po Romanovi nechápavým pohledem. Jak to myslel, že nepřijdou? Ani babička?
Roman se na mě upřeně zadíval. Vysvětlím ti to potom, hlavně se na nic neptej.
Tohle neřekl. Přečetla jsem mu myšlenky. Jenže já jsem nechtěla... To on chtěl, abych je slyšela. Jak to sakra udělal? Ráno se mi přece nepodařilo číst mu myšlenky...