Temnota-setkání

Je listopad a zima nám klepe na dveře. Proti mě fouká ledoví vítr a metá mi listí a špínu ulic do obličeje. Měla bych už jít domů. Slunce již dávno zapadlo a máma po mě bude chtít abych umyla nádobí po jejich večeři. Je to již dlouhá doba co si musím vařit sama. Vše začalo, když mi umřel táta. Byl to první den mého utrpení, které ještě zdaleka nemělo zkončit. Máma začala být po jeho smrti na mě protivná a často mě mlátila. Nestarala se o dům, ale dala to na starost mě. Neměla jsem ji to za zlé, jelikož jsem věděla čím si prochází. Sama jsem hodně trpěla, tátu jsem velice milovala, víc než matku. Uklízela jsem, prala, vařila a čekala až se máma vzpamatuje a vše se navrátí k normálu... Jak jsem byla naivní! Po třech dnech lenošení začala chodit hned po práci do hospody, kde se opíjela do němoty a já ji pak musela pomoct do postele. Byli to těžké časy. Bylo mi teprve deset a musela jsem se postarat nejen o sebe, ale taky o svou matku a snášet t její výlevy. Někdy mi dala pár facek, ale jindy mi zas brečela na rameno a naříkala si jaká je chudinka. Jako bych já netrpěla! Nezbývalo mi však nic jiného než o ni pečovat a modlit se za to aby se konečně probrala.
Nakonec jsem to ale byla já, kdo se musel probrat. Mezitím co jsem jí dělala služku, ona se začala tahat s nějakým chlapem, kterého poznala v baru. Byl to pro mě šok, když poprvé přišla domů a objímal ji nějaký cizí chlap a oba se hlasitě smáli a po matce, jenž ještě před pár hodinami brečela své dceři na rameno a utápěla se v sebelítosti, nezbylo nic. Ani mi neobtěžovala ho představit. Jeho jméno jsem se dozvěděla až když mu říkala: "Mirečku, miláčku, nedal by sis něco k jídlu?" Načež jsem byla poslána uvařit večeři. Nikdy jsem si nepřipadala tak ponížená!
Za měsíc následovala svatba, na kterou jsem nebyla pozvána a tak jsem seděla doma a bála se až přijdou. Mirkovi jsem nevadila, ba naopak se mu velice zamlouvalo, že má doma služku pracující zadarmo. Několikrát jsem se snažila rezignovat, ale to nebylo možné, jelikož mě vyhodili na ulici a nechali mě tam přes noc, dokud jsem se "nevzpamatovala".
Třešničkou na dortu se pak stala moje nevlastní sestra, která se narodila pět měsíců po svatbě. Ihned mi došlo, že s Mirkem musela mít něco už před tátovou smrtí. Probrečela jsem kvůli němu několik nocí a ptala se co jsem komu udělala, tohle jsem si nezasloužila. Bylo to ale ještě horší. Jakmile se moje sestra Eva narodila, dostala jsem k postu služky ještě úřad hlavní pečovatelky. Nemohla jsem to doma vydržet a ani ve škole jsem neměla klidu. Učitelé do mě pořád hučeli, že jsem lajdák a prolézám s odřenýma ušima. Prostě děs.
Teď je mi sedmnáct a Eva už nepotřebuje aby ji někdo měnil plenky, tak se můžu na chvíli vytratit z domu.
Seděla jsem dál na své oblíbené lavičce v parku skrytá před zraky lidí rouškou tmy. Nechtělo se mi rozjímat o životu, jaký vedu, ale prostě se tomu někdy neubráním.
Za mnou něco prasklo. Vyplašeně jsem se otočila a očima jsem prohledávala křoví jenž bylo za mnou. Nic jsem tam neviděla. Srdce se mi začalo uklidňovat. Sem ale pitomá! Taky se leknu každé prkotiny. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že mě někdo pozoruje. Rozhodla jsem se raději jít domů. Občas sem chodí feťáci a další havěť lidské společnosti. Vstala jsem a spěšnými kroky se vydala po štěrkové cestě, na osvětlenou ulici, do relativního bezpečí. Neubránila jsem se pohledu vzad. Něco černého se mihlo přes lavičku a skočilo mi to na prsa. Náraz mě povalil na zem a vyrazil mi dech. Hlavou mi projela ostrá bolest. Nedokázala jsem zaostřit na to co nade mnou stálo. Jediné co jsem registrovala, byli rudé oči bez panenek a bíle tesáky. Drápy mi zarýval svou vahou do břicha. Nedokázala jsem se nadechnout. Něco za tím monstrem začalo štěkat. Nejspíš pes. Černá obluda se otočila a chňapla po narušovateli, čímž ze mě sundala své obrovské tlapy. Neváhala jsem a vyskočila na nohy. Ani jsem nedokázala postřehnout jak se to rychle otočilo. Najednou mi tekla z ruky krev a červené oči se na mě upírali, přičemž mu z tlamy kapaly sliny a nejen ty. Pravděpodobně byli smíšené s mou krví. Byla jsem tak šokovaná, že jsem si ani nedokázala plně uvědomit bolest a ruce. Konečně jsem uviděla psa, který nás vyrušil. Byl to nějaký malí kříženeček a statečně se zakousl obludě do nohy, i když ona mi byla po prsa a ten raťafák mi sotva dosahoval ke kolenům. Monstrum se rozhodlo zbavit se toho škvrněte a otočil svou pozornost k němu. Jakmile jsem viděla, že se nedívá vzal jsem nohy na ramena. Neodvážila jsem se ani doufat, že se mi podaří doběhnout na ulici. Vlastně jsem nedokázala vůbec myslet. Jediné co jsem byla schopna, bylo běžet. Ozvalo se bolestné zavití. Neotáčela jsem se. Doběhla jsem na ulici a konečně jsem se odvážila obrátit. Bylo mi divné, že mě to stvoření nepronásledovalo, neslyšela jsem žádné kroky, ale přesto, když jsem se otočila, viděla jsem jak stojí pár kroků ode mě na hranici světla lamp, schovaný ve stínu. Díval se na mě. Jako by věděl něco co já ne. Vypadal jako něco mezi vlkem, kočkou a medvěde, neslučitelná kombinace, ale přece tomu tak bylo. Elegantně se otočil a rychleji než gepard odběhl do temnoty parku, bez jediného slyšitelného zavrzání štěrku. Omámeně jsem stála a zírala za ním do tmy a až bolest mě probudila z transu a já jsem se vydala domů.