Enolla Forse 13.

Následující den byl pro Enollu naprosto strašlivý. Nejenže na ni Zmijozelští dělali různé obličeje, ale i zbylé koleje se k nim přidaly. I Havraspár. Při ní stálo pouze famfrpálové družstvo. To jediné ji věřilo. I Miriam pomluvám podlehla. Za tu krátkou dobu, co se rozdělily, se jejich vztah naplno změnil. Miriam si ji přestala všímat, jako kdyby se vůbec neznaly. Tahle rána bolela nejvíc.
Jestli ji chtěl znemožnit. Jestli chtěl, aby se všichni od ní odvrátili, povedlo se mu. Nevěděla, jak to dokázal. Snad jen tušila.
Včerejší schůzka.
Bylo ji divné, kde se najednou téměř celá jeho kolej vzala, vždyť tam před tím nikdo nebyl.
Udělal to schválně. Ten vypočítavý prašivý pes.
Stále tu však byla ta otázka.
...Proč?...
Šla sama dlouhou chodbou do knihovny. Dnešní hodiny měla za sebou a teď musela udělat hromadu úkolů. Justin se jí nabídl, že jí pomůže. Bylo mu jí tak trochu líto, když viděl, že se trápí. Ona však odmítla. Chtěla být sama. Nerušena. Snad při práci zapomene.
Zaslechla z otevřených dveří jedné učebny své jméno a škodolibý smích.
Zapíchalo ji u srdce. Bolelo to. Moc.
Poznala ji už jen podle zvonivého smíchu. Miriam.
Rozeběhla se. Její dlouhé černé vlasy za ní vlály, po tváři ji tekly slané slzy. Nesnažila se přestat plakat. Stejně by její snaha byla marná. Přála by si mít u sebe svého mazlíčka. Zbořit se do jeho hebké srsti, ale měla jednoduše smůlu. V tuhle chvíli spal na její posteli.
Ten jediný věděl, jak jí je. Včera, když přišla z té tragické schůzky, se z ní začala mazlit. Jako kdyby ji uklidňoval.
Zlatíčko…Snow.
Vrazila do knihovny. Trochu neomaleně, ale naštěstí byla prázdná, takže nikdo za ní nepřišel, vynadat ji.
Usadila se u okna v pohodlném křesle. Bylo z masivního dubového dřeva tmavé barvy s modro-stříbrným polstrováním. Barvy Havraspáru. Pohlédla ven z okna a krásně viděla celé famfrpálové hřiště.
Třeba tady seděl, když…
Slyšela kroky. Někdo k ní šel. Otevřela učebnice a rozložila si pergamenty. Doufala, že ten někdo, jakmile uvidí, jak je zahloubána do učení, odejde. Naivní přání a těžko reálné, když dotyčný šel přímo za ní.
Byl to Brumbál se svým přívětivým úsměvem a moudrým pohledem přes půlměsíčité brýle.
„Dobré odpoledne, slečno Forse.“ Pozdravil ji a pokynul hlavou směrem ven. „Je opravdu krásně.“
„Dobré odpoledne pane profesore.“ Pokusila se o úsměve, ale Brumbál věděl mnohem víc, než mohla tušit.
„Slyšel jsem,“ na chvíli se odmlčel, přemýšlejíc nad správným slovem, „různé věci, které mezi studenty kolují.“
Takže to ví. Teď mě také odsoudí?
„Vím, že si o mně šeptají.“ Smutně přiznala. „Ale nevím proč, nemají důvod.“
„Studentům stačí málo. Třeba jeden moc vychytralý mladý muž, který umí využít přátelskou povahu jedné slečny.“ Posadil se na židli vedle ní.
Její modré oči se vpíjely do těch jeho. Seděli mlčky několik vteřin, možná minut. Enolla si pohrávala s pramínkem vlasů, padajícího do její tváře a přemýšlela o ní a Miriam. Nechápala, proč se postoj její kamarádky k ní tak náhle změnil. Vždyť to pro ni byla nejlepší přítelkyně. Nevěřila, že v tom byl pouze Tom, muselo v tom být víc.
„Někdy,“ začal pomalu Brumbál, „jsou mezi námi lidé, jsou výjimeční, ač oni o tom sami neví a tento holý fakt odmítají. Většina v nich ten talent však nevidí a neváží si ho.“ S těmito slovy se zvedl a s povzbudivým úsměvem odešel.
Enolla opět osaměla. Brumbálova slova ji vrtala hlavou.
Další, kdo snad naráží na to, kdo jsem. Ale kdo vlastně jsem?
Podívala se ven na pozemky, kde krásně svítilo slunku. Nejlépe být v tuto dobu doma.
Posteskla si a vzpomínala na Theresu. Zatím ji od ní nepřišel ani jeden dopis, ale doufala, věřila, že odpoví v nejbližší době. Třeba má jen moc práce, když je na všechno sama. Omlouvala ji v duchu.
V tuto chvíli si přála být doma. Sedět u prosté večeře s maminkou a bavit se o zážitcích toho dne. Jednoduchá, ale nejkrásnější radost, kterou si dítě může jenom přát. Milý rozhovor se svými blízkými. Bylo ji opravdu smutno. Jediný, kdo ji zde byl blízký byl Snow a snad ještě Justin. A pak tu byli ti slavní hráči. To byli ale všichni, kteří o ni projevili zájem, kteří se s ní bavili.
Uslyšela hlasitý dívčí smích, a proto se raději schovala za své knihy, nechtěla aby ji někdo poznal.K její smůle se ovšem dotyčné rozhodly usídlit v uličce za ní, což znamenalo, že bude rušena. Snad by i odešla, kdyby nezaslechla své jméno.
„Slyšeli jste to už o Enolle Forse? O té tajemné dívce s pronikavým ledovým pohledem?“ podle hlasu poznala jednu studentku ze Zmijozelu.
„Něco jsem zaslechla, ale sama nevím, oč pořádně jde.“
„Jistě znáte našeho prefekta, našeho milovaného Toma Rojvol Raddla. Prý ho Enolla neustále uhání a vyhrožuje mu.“
„Cože?“ překvapeně vypískla třetí dívka.
„Však jste tam také byly, když se Tom vrátil z pozemků. Bílý jako zeď a mumlal něco o bolesti. Za chvíli za ním přišla ona.“
Enolla sebou trhla, ale neodešla. Poslouchala dal rozhovor o ní. Konečně ví, co si o ní myslí, ale vždyť to mu tak nebylo! Chtěla to vykřiknout, ale věděla, že musí mlčet.
„Ale ona je prý celá divná. Její matka je prý nějaká proklatá čarodějnice a otec neznámý. No chápete to? Tohle je naprosto nepřípustné, aby otec nebyl znám.“
Tatínek… Enolla bolestně zasykla. Vždyť ho vůbec nezná.
„A Wraithovi ji chtěli pomoc, však znáte Miriam, ne? Sice z Nebelvíru, ale baví se především s námi. Moudrý klobouk se nejspíše mýlil, ale to je jedno. Nu, Wraithovi jim chtěli pomoct, že ji zaplatí studium a tak, sama Miriam mi to říkala, ale její matka je prý málem proklela. Až s tím museli za Dippetem. A teď je ta další čarodějnice jedna proklatá tady na naší škole. Stejně mě zajímá, jak může umět látky z předchozích ročníků, když je tu vlastně poprvé. Přece by se to vše měla teprve doučit. Opravdu zkažená čarodějnice. Divím se, že nemá hnusnou bradavici. A viděly jste tu její černou chlupatou potvoru? Může si ji posadit na rameno a je to.“ Dívky se začaly hlasitě smát.
Enolle po tváři tekly slzy.
Pěkné řeči o mně kolují. Ale to není pravda. Proč? To bolí! Maminko buď alespoň v duchu se mnou. Stýská se mi.
Rozhovor dívek na její téma dále pokračoval, ale ona se urychleně zvedla a vyběhla ven z knihovny. Bylo jí už jedno, jestli ji zahlédly, hlavně, když bude pryč.
Celá udýchaná přiběhla do společenské místnosti, kde byli skoro všichni studenti.
Mále se srazila s Justinem, který stál u vchodu.
„Probůh Enollo, co se ti stalo? Jsi celá ubrečená a třeseš se.“
„To je dobrý.“ Chtěla se schovat do svého pokoje, ale Justin ji chytl za ruku.
„To není dobré, já to vidím. Trápíš se snad kvůli těm kteří věřím pomluvám?“
„Tak ty jsi je už také slyšel.“ Špitla dívka.
„Ano slyšel, ale nevěřím jim. Vím, že jsi úžasná mladá dáma, která by se teď měla usmát a brát věci s nadhledem.“ Opatrně ji setřel slzy z tváře.
Enolla se slabě usmála. Víc v tuto chvíli nedokázala. „Jenže ty jsi to nezažil.“
„Kdo to tvrdí?“ v jeho tváři se objevil náznak bolesti.
Mávl však rukou a nehodlal dál toto téma rozebírat.
Většina studentů upírala na ně pohledy. Zaslechli jejich rozhovor a zajímalo je, jak se bude vyjet dál. Většina bohužel věřila těm pomluvám, ale když viděl, že Justin, ten oblíbený Justin, se s Enollou baví, začal jejich odpor mizet.
„Vždyť víš, že ty pomluvy nejsou pravda. Věř tomu, ono je to brzy přejde.“ Řekl dostatečně nahlas, aby to mohl postřehnout každý v místnosti.
Ano, pomohl jí.