Temnota-vzpomínky

Nevnímala jsem kudy jdu a jen stěží jsem si uvědomovala, že mi z konečků prstů odkapává krev. Ještě živě jsem v duchu viděla pár rudých očí, tesáky potřísněných krví a v uších mi stále znělo poslední zavytí mého zachránce. Podvědomě jsem sáhla po klice a otevřela dveře. Nezastavovala jsem se a pokračovala po schodech vzhůru.
"Terezo, sundej si boty!" někdo na mě zakřičel. Zmateně jsem zamrkala. Až teď jsem si začala uvědomovat kde jsem. Byla jsem doma a stála jsem uprostřed schodů vedoucí k mému pokoji, pod jimiž stála máma a zlostně na mě hleděla. pocítila jsem hroznou bolest v pravé ruce. Do očí se mi vehnaly slzy a musela jsem se kousnout do rtu, abych nevykřikla bolestí.
"Jak to že nebyla večeře na stole, když jsme přišli s Mirkem z divadla. Eva tu kvůli tobě byla o hladu!" její kázání mi šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Mnohem víc mě zajímala má ruka. Bunda na ní byla roztrhaná a nasáklá krví. Na koberci se začal dělat flek, už jsem si ale nestihla představit jakou bude mít máma radost až si ho všimne. Schody se totiž pode mnou zhoupli a místnost se semnou zatočila.
"Vaše dcera bude v pořádku paní Šerbová. Omdlela velkou ztrátou krve. A jelikož nevíte čí pes jí pokousal dali jsme jí pro jistotu injekci proti vzteklině." slyšela jsem někoho mluvit. Byl to hluboký mužský hlas, příjemný a konejšiví a zcela neznámí. Pootevřela jsem oči a mžourala do světla vycházející z okna naproti posteli na které jsem ležela. Rukou mi cukala tupá bolest. Podívala jsem se na ni. Byla ovázaná a čistá. Ležela jsem v posteli a poslouchala pana doktora jak mluví s mámou, která se netvářila příliš zaujatě tématem rozhovoru. "Museli jsme ruku zašít, ale bude v pořádku. Taky bych vás rád upozornil na to že si pravděpodobně nebude pamatovat na to napadení a může být ze začátku trochu zmatená. Podle toho jak jste mi popisovala chování vaší dcery, upadla do šoku a taky bude mít ze začátku vzpomínky trochu zamlžené, ale časem se projasní..." máma sklouzla znuděně pohledem ke mě a když si všimla, že jsem vzhůru zvedla ruku a umlčela doktorův tok informací o které očividně neměla zájem. Chtěla jsem se posadit a upozornit tak pana doktora na to že jsem vzhůru, ale jakmile jsem se opřela o pravou ruku, ihned se mi podlomila a já jsem nedokázala bolestně nesyknout.
"Už se probudila. Můžeme si ji tedy odvést domů?" zeptala se máma a už mě nabádala abych vstala. Bylo mi jasné, že tu čekala jen pro to aby si mohla svoji služku odvést domu.
"No... raději bych si ji tu na dnešek ještě nechal, můžeš být dost ještě zesláblá nedostatkem krve a..." rychle zmlknul, když si všiml jak se máma mračí. Byl asi dost zmatený z nedostatkem starostí o mě z matčiny strany. Postavila jsem se a hlava se mi trochu zatočila. Připadal jsem si trochu omámená, ale stála jsem. "Nemohu vám v tom bránit, nechteji alespoň ještě zítra doma, než se vzpamatuje." nervózně po mě pokukoval, když jsem se za mámou vydala ven z pokoje.
"Víš o kolik času jsi mě připravila?" vyčítala mi máma, jakmile jsme byli venku na chodbě z dosahu doktorových uší. "Nemohla jsi být trochu ohleduplná ke mě, když ne k sobě?" jako bych se nechala pokousat naschvál! Raději jsem ale mlčela a poslušně šla za ní k autu. Mezitím co mi nadávala a stěžovala si na to že se museli na večeřet v nějaké druhořadé restauraci, jelikož v těch lepších měli plno a raději si už na dnešní oběd již rezervovali stůl a že si budu muset uvařit, jsem si snažila rozpomenout co se to včera večer vlastně stalo. S překvapením jsem si uvědomila, že si moc toho nepamatuji. S největším úsilím se mi povedlo vzpomenout, že jsem byla v parku a něco mě vyrušilo na lavičce a že mě to honilo. Ale na vzhled toho psa jsem si nemohla vzpomenout, jen na nějaký neurčitý černý tvar, který se za mnou hnal a na jeho oči rudé jako dva rubíny. Zatřásla jsem hlavou. Od kdy mají psi červené oči? Raději jsem se tím nezabývala a hodila to za hlavu. Za chvíli mě jemné vrnění motoru auta ukolébalo k spánku a definitivně odválo všechny pokusy vybavit si podrobnosti.