Juliin deník - 19. díl

Mlčky jsem seděla na Romanově nemocničním lůžku a dívala se na něj. Začala jsem si říkat, jestli by nebylo lepší, kdybych žádná patronka nebyla nebo kdybych alespoň neměla tušení o všech těch věcech, které jsem se od Romana dozvěděla. Tohle že mám dělat celý život, mám zachraňovat lidi? Fakt jsem štěstím bez sebe... Vždyť je to o nervy! Už se vidím, jak se budu pokaždé strachovat, jestli přijdu někomu včas na pomoc. Stačilo mi to dneska. Tohle přece není nic pro mě! Měla jsem hezky naplánovanou kariéru zdravotní sestřičky a oni mi to takhle zkazí! Oni? A kdo jsou vlastně ti „oni“? Moji rodiče? Jo, to oni za to můžou, oni ze mě udělali tohle! Patronku... tss!
„Nikdo si nevybírá, Julie.“
Jo, jasně, ty jsi zase chytřejší, můj milý mentore! Milý? Ani náhodou! Řekla bych spíš šíleně otravný a ukecaný... A vždycky musí mít poslední slovo. Ale „je to jeho práce“. Nikdo si prý nevybírá... Však já jsem zvyklá – nikdy se mě neptali, co vůbec chci. No prosím, klidně si dál dělejte s mým životem, jak uznáte za vhodné! Mně to přece nevadí!
„Hej, co je s tebou? Jsi najednou nějaká zamyšlená... Proč mlčíš?“
Soustředila jsem svou pozornost opět na ten obličej, na který jsem vlastně zírala doteď, jen jsem ho nevnímala. Vážně ti musím odpovídat?
„Hmm.“
Prostě se mi nechtělo mluvit, no. Chtěla jsem si v tichosti dumat nad svým zpackaným životem, díky Romanovi už jsem ovšem neměla na své myšlenky klid. Možná se pozastavujete nad tím, jak se může holka jako já takhle litovat – jenže já mám fakticky zpackaný život! A to sotva začal... Ani nevím proč a jak, ale dostala jsem se do nálady, kdy mě štvalo úplně všechno na mém „úžasném“ osudu. Vždyť já si vůbec nemám na co stěžovat! Umím číst lidem myšlenky, sem tam někomu zachráním život (kdo by netoužil po takovém hrdinství?) a díky mentorovi budu mít společnost i uprostřed liduprázdné Sahary. No není to skvělé? Ne!
„Hmm není odpověď. Něco se děje, poznám to na tobě.“
„Aah... no... eh, nic.“
Z výrazu jeho obličeje mi bylo jasné, že s tímhle se nespokojí. A taky že ne.
„Julie...“
„No dobře, dobře. Děje se něco! Všechno mě štve! Ok? Stačí??!“
„Nestačí. Proč mi neřekneš, CO tě štve? Ty mi nevěříš?“
Proč bych mu neměla věřit? Jenom jsem mu nechtěla házet na hlavu moje starosti. Copak by ho to zajímalo? Byla jsem rozhodnutá si všechno nechat pro sebe. Jenomže když jsem pohlédla do těch jeho milých očích...
„No... tak jsem si říkala, že mě fakt mrzí... Víš, kdybych vyrůstala s rodiči, věděla bych o patronech od narození a připadalo by mi to... normální. Takhle se to všechno dovídám v šestnácti letech... A jsem z toho v šoku... prostě toho je na mě najednou moc. Bojím se, že to třeba nezvládnu a... Cítím se... Když člověk přežije bouračku a doktoři mu oznámí, že už nikdy nebude moct chodit... tak přesně takový je to pocit... Nemám na to!“
A teď to ví. Určitě se mi vysměje, bude si o mně myslet, že jsem malá holka, která se děsně lituje, je na nervy ze sebemenší maličkosti a nic nedokáže. Jo, a aby toho nebylo málo, začaly mi z očí proudem tryskat slzy. Nechtěla jsem brečet, ale nemohla jsem si pomoct. Možná to bylo tou vzpomínkou na rodiče, které bych najednou tak moc potřebovala... Všechno mi přišlo líto, chtěla jsem žít úplně jiný život!
„Julinko... nebreč.“
On mi řekl Julinko? Proboha, to zní vážně jako kdybych byla malá ufňukaná holka! Ne, tohle jsem nesnesla. Aby mě ještě on začal litovat – nebo dokonce utěšovat, to nemám zapotřebí. Odstrčila jsem od sebe ruku, jíž mi podával kapesník, vystřelila z pokoje a s pláčem běžela nekonečnou nemocniční chodbou...