Snílci 8

Otevřou se dveře do místnosti. První vejde muž v bílém plášti a ukazuje na Toma. Následuje ho žena, která je docela v šoku z toho, co vidí.

„Tome,“ řekne a v tónu jejího hlasu je cítit údiv. „Cos vyváděl?“

Co by na to měl říct? Stejně by nikdo nechápal ten důvod.

„Ten alkohol bych nebral tak vážně, hodně dětí v jeho věku řeší problémy alkoholem, a pak si uvědomí, že to žádné řešení není. Pokud se to nebude opakovat často, tak se dá hovořit o tom, že to je v mezích normy. Kdo ví, co za tím bylo, jestli nějaká slečna?“
„Tak proč si se tak opil?“ obrátí se matka na Toma.
Ten mlčí.

„Horší to je s tím výtržnictvím. Rozbitou výlohu samozřejmě budete muset uhradit a myslím, že tam byly i nějaké zničené odpadkové koše.“
Žena nevěřícně zakroutí hlavou.

Chlapec dostane zpátky své věci a když se do nich oblékne, vyjde na chodbu. Jeho mamka o kus dál ještě něco řeší s doktorem, pak vytahuje peněženku, zaplatí synův pobyt zde a směřuje zpátky k němu. Když ho míjí poznamená polohlasem: „Že ty, Tome?“ a nevěřícně kroutí hlavou.

Venku už čeká jeho otec. Mlčí a tváří se naštvaně, jako ostatně vždycky. Kdyby mu dal přes držku, tak by udělal líp, i když by to nebylo tak úplně právem. Jenže v takovýchhle krizových situacích všechna tíha dopadala na matku. Otec to vyčítal jí, ale co udělal on? Nic, vždycky jenom mlčel.
Nasedli do auta. Možná ty trapný situace znáte. Nikdo nic neříká, i když by se každý vyjádřit chtěl, a ta napjatá atmosféra je doslova cítit ve vzduchu. Až pak najednou někdo to ticho prolomí.

„Tak co se ti stalo?“ zeptá se znovu máma a chvíli čeká na odpověď. „Když se někdo zřídí tak, že skončí na záchytce, tak to musí mít nějaký důvod.“
„Jsou v tom baby co,“ přidá se pak konečně otec, i když s trochu nemístnou poznámkou. „Co Tomí?“
„Jo je v tom holka,“ nevydrží to chlapec a vykřikne.
„Ale alkohol přece nic nevyřeší,“ poučuje ho mamka.
„Ale skoro jo,“ brání se Tom.
„Tak ty se válíš někde opilej za bílýho dne někde na ulici, rozbíjíš výlohy a kdo ví, co ještě. A tobě to není ani trochu líto?“
„Líto mi je úplně něčeho jinýho, ale to byste nepochopili.“
„Nebereš drogy?“ upře na něj oči mamka. „V poslední době se chováš nějak zvláštně. V noci zmizíš z domu nebo ráno vstaneš celej pořezanej,“ vzdychne.
„Já se nepořezal,“ brání se Tom. „Já ne,“ rozbrečí se.

A jeho duše letí vstříc nebi. On sám se vzdaluje normálnímu světu čím dál tím víc. Už není cesty zpět. Zaplatil příliš vysokou cenu, ale před tímhle prokletím se nedá utéct, dokonce ani ve spánku ne.
Tam kdesi nahoře u mraků hledá duši své kamarádky, jako by doufal, že jí ještě dokáže zastavit. Nenachází tam však nic víc než samotu. Spouští se déšť a začíná bouřit, právě v tom okamžiku se vrací zpátky do auta. Vystrčí hlavu z okýnka a nabírá novou sílu, aby mohl bojovat a zachránit sny.
Jeho hrdinství sice nikdo neocení, a až tohle všechno skončí, sám bude rád, když neskončí v blázinci, protože kdo ví, co přinese další noc. Ten příběh tam je moc složitý. On sám byl vlastně jen loutkou ve velkém představení, která ani neznala svou roli. Ať se snažil sebevíc rozvzpomenout si na celé sny, vždycky měl před očima jen útržky.

Zastavili na semaforech na křižovatce a to červené světlo jako by se mu snažilo něco říct, ale nedokázalo vyslovit jediné slovo. Hlavou mu začaly probleskovat zmatené obrazy. Pár blížících se světel ve tmě. Dvě motorky. Jedna z nich leží na zemi a vedle ní mladý muž.
Byl si skoro jistý, že to je jeho brácha, a zděsil se toho pohledu. Po tom, co se stalo s Janou, ani nechtěl myslet dál. Hned tahal z kapsy telefon a vytočil jeho číslo.

Chladný a stereotypní tón napínal Toma docela dlouho. Už chtěl telefon odhodit pryč a naplno propuknout v pláč, když se najednou konečně ozvalo: „Čau Tomé, co potřebuješ?“

Chvíli mu trvalo, než nabral dech.
„Tomé?“ tázal se zatím znovu bratr.
„Chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale nějak jsem zapomněl na co,“ oddychl si Tom.
„Tak to je docela blbý,“ směje se muž na druhé straně telefonu.
„Dneska se mi o tobě zdálo,“ nahodí Tom.
„Jo a co?“
„Jezdili jsme na motorkách, ale ty ses pak vysekal.“
„Na léto nějaký seženem a pojedem někam,“ plánuje brácha. „Mě se zdálo, že jsem chytil mega sumce a on mě stáhnul do vody.“
„Hele já budu končit, měj se.“

„Proč si mu volal?“ zeptá se hned vzápětí máma.
„Chceš slyšet pravdu?“
„Jo chci.“
„Chtěl jsem vědět, jestli je živej.“
„Jak to myslíš?“
„Tak jak to říkám…Viděl jsem ho umírat.“
„Tome, vážně nefetuješ?“

A zase bylo ticho. Tom však dokázal pochopit jednání svých rodičů, ale oni jeho ne. Tak rád by byl hodným synem, ale osud tomu tak nechtěl.

Když konečně přijeli domů, pustil si na počítači smutné písničky a padl do postele. Jenom tam tak ležel a smyčce mu drásaly duši. Pozoroval strop, který se proměnil v plátno biografu. Byla tam dívka, ale nebyla vidět její tvář. Možná by pohledem pokračoval dál a jí by si ani nezapamatoval, jenže ona se na něj podívala a ten úsměv ho donutil zastavit. Obraz potemněl, následoval záběr na dveře, které se právě zavřely, a cesta noční ulice. Sněhové vločky ožívaly ve světlech lamp a mizely ve stínech.

Ozvalo se zaklepání. Bylo tak silné, že ho slyšel úplně jasně i tady v pokoji. Najednou ho sevřel strach. Napjal uši a poslouchal, kdo to je.

„Dobrý den,“ představil se muž hlubokým hlasem. „Je doma váš syn Tomáš Bříza?“
„Já vám ho zavolám,“ znejistí matka. „Proč s ním chcete mluvit?“
„Bylo by asi lepší, když by vám to vysvětlil on sám.“

Chvíli je ticho. Jsou slyšet blížící se kroky. Žena otevře dveře: „Není tady!“ volá překvapeně ke dveřím.
Hned na to vtrhnou do pokoje dva muži a nevěřícně se rozhlížejí.
„A není třeba na záchodě nebo někde jinde?“ zajímá se jeden z nich.
„Ne,“ kroutí žena zmateně hlavou. „Byl tady.“
(…)
„Tak to snad nemyslíte vážně!“ kříčí žena. „Vypadněte z našeho bytu!“
„Ale paní, my se jen ujistíme, že ho neschováváte,“ uklidňuje ji muž.

„Musíš pryč,“ šeptne rozrušenému Tomovi někdo do ucha. Ten se lekne a otočí se na neznámého. Poznává v něm toho, který mu tenkrát pomohl splnit přání. „Nemáme čas, za chvíli se vrátí!“

„Já vím, ale…“
„Všechno ti vysvětlím, ale teď ne.“

Vyběhnou z pokoje. Jeden z mužů kontroluje koupelnu a málem Toma zachytí. Druhý ihned přibíhá z obýváku. Jediné na co se však zmůže je naštvaně čumět.