Podzimní vánek - 15. spolu

Hlava mu poklesla a oči ztemněly. To znamená, že jsem měla pravdu? Já jsem ale chtěla slyšet pravý opak. Proč mi to nemůže vyvrátit? Třeba jen přemýšlí, jak to říct co nejšetrněji, když jsem tak – jak si on myslí – rozzuřená.
Díky bohu mé obavy byly nejspíše zbytečné. Ikr opět zvedl svou pokřivenou tvář a došel až ke mně. Chvíli zaváhal, ale pak mě objal. Stiskl mne takovou silou, že jsem měla co dělat, abych se neudusila nebo si nezlomila pár žeber. Naštěstí pro mě mi za pár minut chytil ramena a odtáhl mě tak, abychom si hleděli do tváří.
„Sar…“ Hledal slova. Tak co mi řekne, mýlím se nebo ne? „Jak jsi na tohle prosím tě přišla?“
„No. No já. Já nevím.“
„Ššš. Prosím tě neplač. Neboj se. Bojujeme každou chvilku už celých 40 let za všechny naše svěřence a vidíš? Zatím jsme pořád naživu.“
„Ale…“ Nevím, proč jsem si to myslela, ale měla jsem neuvěřitelný strach. Teď nikoho nesmím ztratit. Znovu už ne.
„Neboj, zůstaneme s tebou. Ano?“
„Věřím ti, jen se snaž mě nezklamat.“
„Neboj…“

Posadily jsme se oba na cvičiště ke skleslým kamínkům. Jako bych jim na chvilku propůjčila část své duše a ta se v nich odrážela. Dlouho do noci jsem se na nich cvičila. Už jsem ani nepotřebovala být naštvaná na celý svět, abych je všechny uzvedla. Šlo mi to čím dál tím lépe. Konečně jsem si zase jednou připadala jako normální člověk a ne jako neschopný dítě.
Vyrušila nás až Neferit s jídlem. Nevím proč, ale po tom, kdy vstoupila Neferit do dveří, nepatrně zčervenala. Zrovna u ní bych to nikdy nečekala. Je moc podobná Ikrovi. Taky taková kamenná tvář a teď? Spatřila nás spolu sedět na cvičišti. Já v tureckým sedu, Ikr za mnou objímaje mě za pas s bradou opřenou o mé rameno. Šeptal mi do ucha, co mám udělat a jak nejefektivněji to provést – a já byla ráda, že mi věří a podporuje mě.
No dobrá, uznávám, že to muselo vypadat zvláštně, ale mezi námi přece nic není! Zatím…

Tak to šlo dál a dál. Strávila jsem v tom domě celé tři měsíce. Prošvihli jsme vánoce i Silvestr. Oblíbila si všechny své Kré, i když oficiálně jím byl jen jeden z nich. Škoda jen, že nás údajně vypátrali Lionex. Museli jsme tak včerejší noci urychleně tohle nádherné místo opustit. Teď je 5 hodin ráno. Sedím pořád v autě a hledím na ubíhající krajinu za okýnkem. Pouliční lampy osvětlující silnici, která nám ubíhá za zády. Nevím pořádně, co se tam stalo, ale kdybych chtěla, zjistila bych to ihned. Když chci něco vědět, umím donutit člověka nebo některé L’mäniän, aby mluvili nebo alespoň myslely na to, co potřebuju zjistit.
V každém případě, teď jsem tady. Kirili zase řídí a pobrukuje si písničku společně s rádiem. Ikr sladce spinká a Neferit prohlíží nějaké dokumenty. Nechápu, že si mohl tak klidně usnout. Jako miminko. Zatímco mně padají víčka, ale zabrat nemůžu. Už dvě noci (minulou a tuto) se mi vždy před očima objevuje Dalienova tvář. Už ne tak vyhublá a ztrápená. Silná, zdravá Dalienova tvář. A na úkor toho má tvář povadá nedostatkem spánku.
Světlo za světlem, strom za stromem, dům za domem, odbočka za odbočkou, ááá! Už mě to nebaví. Pořád jen utíkat jak ustrašená krysa! Před kým? Před kočkou nebo neškodnou myškou? Kdo z nás je silnější? V tuhle chvíli asi ten, koho je víc – a to my nejsme. Jsme jen čtyři a pak nějací další, kteří se za nás postaví, začne-li válka. Jaká válka? Jak já to mám vědět? Nikdo mi nic neřekne, protože mi nechtějí zatěžovat hlavu a popravdě, já nic taky zjišťovat nechci.
Kdo by případně vyhrál? My? Nebo oni? Jsou zlí nebo dobří? A jsem já zlá nebo dobrá? Proč po mně tak jdou?!?!?
Mám pocit, že dostanu-li na tyto otázky odpovědi, už je ani nebudu chtít slyšet. Vždyť by to ani nebylo tak zajímavý, kdybych všechno chápala. Takhle nevím nic a je to snad zatím jednodušší. Nebo byste snad řekli 16leté dívce nastupující na Titanic, že se v Atlantiku potopí, když potřebujete, aby doopravdy nastoupila? Samozřejmě že ne! Možná se to snažím vysvětlit moc nesrozumitelně, ale mé myšlenky jsou přesně takové. Nesrozumitelné, plné otázek a končí stále stejně. Jsem ztrápená a nevím, jak dál.
Ach, nevím ani, jak se Kirili podařilo zase najít tak krásný dům. A hlavně kde na to vzali tolik peněz! Baráček zase ležel na pokraji velkých pozemků včetně lesů. Zvenčí vypadal úplně jinak, ale zevnitř? Rozložení místností a vybavení nábytku bylo zase takřka shodné s minulými sídly. Samozřejmě, několik drobností by se tu našlo… ale stejnak je to ohromné.
Jen co jsme přijeli, vyběhla jsem nahoru do svého pokoje, abych si ho prohlídla. Luxusní elegantní nábytek, stejně jako před tím. Má postýlka s nebesy, cvičiště, psací stůl, note, knihovnička, stolek s křesly, dokonce i pohovka a rádio. Jestli s každým přestěhováním bude můj nový domov stále lepší a lepší, tak říkám rovnou – jeďme dál!
Jen tu byly jedny další dveře – tedy mám na mysli v mém pokoji – vedly do mojí vlastní koupelny. Chtělo se mi začít skákat radostí. Jak málo mi stačilo ke štěstí! Hned jsem se mrkla i do skříně na nové oblečení, vytáhla obyčejný triko a tepláky na doma, ale ty krásné elegantní šaty jsem nepřehlédla. Stejně jako jsem nepřehlédla několik kalhot, troje džíny, tílka, trička, svetry – to vše na doma, do společnosti, věci na cvičení…. Oblečení jsem hodila na křeslo a vlezla si hned pod sprchu.

Natáhla jsem na sebe kalhotky, vysušila si ručníkem vlasy a zabalila se do osušky tak, že vypadala jako krátké šaty bez ramínek. Vešla jsem zpět do pokoje, kde se právě otáčel zády ke mně Ikr a omlouval se. Musela jsem se smát. Nebo jsem se spíš začala šíleně dusit smíchem. Bylo to tak hloupé a jemu bylo tak trapně – a to jen proto, že jsem na sobě měla osušku?
„Prosím tě, to je v pohodě, klidně se na mě zase koukni.“
„Nejdřív si na sebe něco hoď.“
„No dobrá.“ Shodila jsem osušku, provokativně ji hodila před něj, aby na ni viděl a vlezla si do trika. „To takhle vždycky vyvádíš? Co kdybych byla vážně zraněná – třeba na hrudníku?“
„To je něco jiného! Teď nejsi zraněná a nesluší se to.“
„Hmm.“ Hryzla jsem do rtu, asi by nebylo moc vhodné se zase smát na celé kolo. Jednou to už stačilo! „Cos mi to chtěl?“
„Popravdě nic moc. Jen jsem se přišel podívat, neodpovídala jsi, tak jsem raději vešel, jestli se něco nestalo.“
„Neboj,“ usmála jsem se. „doby, kdy jsi mi na tělo lil ten odpornej smrad jsou dávno pryč. Už pár měsíců. Fuj, když si na ten smrad vzpomenu. Nebo na ty doby, kdy mě pálily moje znaky i když se jich dotknu já sama – fuj. Máš to ale radost, že jsem už trošku rozumnější, viď?“ Jo, tyhle chvilky miluju, když se spolu smějeme.
„Ty si myslíš, že jsi rozumnější?“
„No jasně, kdo z nás dvou je tu lepší ve čtení myšlenek, manipulaci myslí, věcí atd…“
„Ale to s rozumností nemá nic společnýho.“
„Jakto? Kdo mi pořád říká, že musím být dost soustředěná, rozvážná a rozumná, aby mé schopnosti fungovaly?“ Smáli jsme se jak malí. Komu by se tohle nelíbilo?
Den jsem nestrávila nijak zvlášť. Dostala jsem chutě. Jedla jsem jak těhotná. To byl tuhle sýr, tuhle čokoláda, tuhle jablko, tuhle to a zase to… Jedla jsem jak zjednaná. Hrůza, zejtra musím mít minimálně půlku zázračně shozený váhy zase zpět! Kirili si do mě samozřejmě u večeře párkrát rýpla: „Tobě vlastně večeři ne, viď, Sar. Ty už jsi přece jedla.“ „Neříkej, že sis sem za našimi zády propašovala nějakého kluka. Vypadá to, že jsi nám otěhotněla holka.“ „Wow, teď mi to teprv cvaklo, bráško. Proč ses nepochlubil už dřív? Hmm, gratuluju vám“ atd, atd … prostě milá večeře. Pak jsem si zalezla do pokoje, přišla Neferit a trénovaly jsme spolu střelbu samostřílem. Jsem se vám ani nepochlubila, že mě namůže zabít žádná kulka. To je super, ne? .. Když pominu tu okolnost, že jim stačí jen nějaká koule. Jo, a ta fialová koule prý měla jen paralyzující účinky. Prostě by mě to jen ochromilo na nějakou dobu, ale nezabilo. A dělali to proto, aby nás – Wampiros jeho a Lionex mě – získali živé. Proč nás chtěli živé, na to už odpovědět neumím.
Prý se už zlepšuju. Střílet ze samostřílu mi vůbec nešlo. Zvládám už někoho nakopat, jsem mrštná a bystrá, vyhýbám se ranám prý snadně, jenomže samostříl… zamířit na to správný místo je asi to nejhorší a pak se donutit neškubnout rukou, když střílím.
Po dalším nudném dni plném stejných věcí, jako vždy jsem si vlezla do postýlky. Vzpomínala jsem na školu. Když tam chodíte, upřímně ji nesnášíte, ale pak se vám po ní i začne stýskat. Zvlášť po Káje, mojí kamarádce. A dalších skvělých lidičkách. Dokonce mi scházely i ty chvíle, kdy sedíte doma vystresovaní nad sešitem a brečíte, že vám to nejde a že nemáte šanci stihnout se vše naučit. Taky jsem vzpomínala na mamku, dědu, babičku a taťku. Ostatně jako hodně nocí. Ale zapřísahala jsem se, že nebudu plakat. Oni by to taky nechtěli. Činy jsou lepší, jak hloupé kňourání. A nakonec se moje paměť ubrala k Dalienovi. Jak by také ne, když jsem ho viděla před sebou, jen co jsem zavřela oči. Ale teď už jsem se doopravdy potřebovala pořádně vyspat.
Mrkla jsem a po následném otevření víček jsem ležela ve své posteli spolu s Ikrem, celá zpocená s očima slanýma od slz.
„Ikre?“ Zašeptala jsem na něj a opatrně mu drkla do ramene.
„Neboj, jsem s tebou.“
„Jo, všimla jsem si. Co se děje?“
„Zdál se ti nějaký moc ošklivý sen.“
„Vážně? Nic si nepamatuju.“
„Měli bychom si promluvit, jen to asi nechám na ráno, měla by ses vyspat.“
„Ne, klidně si popovídáme teď.“
„Dobrá, jak myslíš.“ Posadil se k mým nohám a začal: „Proč jsi minulé dvě noci nespala?“
„Cože? Jak to můžeš vědět?“
„Jsem Tannessis. Víš co jsem ti říkal. My nemáme moc útočných sil. Ani se nepřemisťujeme, nečteme myšlenky, nelétáme ani nevrháme oheň či jiné zázračné věci, za to máme skvělé smysly. A to i city. To znamená, že moje oči vidí tvé kruhy pod očima, rudá bělma, unavený výraz, já cítím, jak ti je a cítím i, že se potřebuješ pořádně vyspat. Když nemůžeš spát ty, mě se usíná stěží“
„Aha. Takže to, že mám zlý sen, na to jsi přišel jak?“
„Když máš zlý sen, vím, že se něco děje. Prostě to cítím.“
„A ostatní?“
„Ne, ty ne. Nejsou na tebe – napojené.“
„A ty na mě ano?“
„Ano, je to logické, jsem tvůj Kré. Ale neodpověděla jsi mi. Co se děje? Proč nemůžeš spát?“
„Když zavřu oči, vidím jeho tvář.“
„Čí? Otcovu?“
„Ne, Dalienovu.“
„Čí? Myslíš toho upíra?“
„Ano.“
„Máš tušení proč?“
„Neměl bys mi to říct ty?“
„Musíš si rozvíjet instinkty.“
„Počkej, o čem to mluvíš?“
„No jednou přece budeš mít podobné vlastnosti jako já nebo sestry.“
„Jak jsi na to přišel, vždyť žádným mým předkem není Tannessis.“
„Mívám také sny.“
„Copak vy míváte prorocké sny?“
„Ano. Jako jediná rasa.“
„Jediná? No… mně se zdál kdysi sen o té louce, kde mi šlo o život.“
„Ano, to vím.“
„Co?“ Byla jsem zmatená. „Jak to víš?“
„Naznačila jsi to, když jsem ti chtěl zase přinést bylinu proti nočním můrám. Vidíš? Máš prorocké sny. To je jedna z našich vlastností.“
„Ale to nedává logiku Já to nechápu.
„To nemusíš chápat. A teď mi řekni, proč si myslíš, že se ti zjevuje ta upíří tvář.“
„Myslím si, že to má být nějaké varování, ale vždyť mi nejsme nepřátelé. Tohle taky moc nepasuje.“
„A ten sen, co se ti kdysi zdál?“
„Jaký?“ Věděla jsem jaký, ale tomuhle jsem už tolik nevěřila.
„Víš, který myslím.“
„Ne, to nevím. Jak je to dlouho?“
„Asi tři a půl měsíce.“
„Jé, to už si určitě nepamatuju.“
„Dobrá, necháme toho. Ale bylo by dobré, kdyby sis vzpomněla na sen, který se ti zdál teď. Řekl bych, žes ho prožívala víc, než je obvyklé. Myslím, že byl prorocký. Jen se na sebe podívej. Pěkně ses tu svíjela, řvala, plakala – měla by sis vzpomenout, ale teď tě tu už nechám. Dobrou noc.“
„Ne, zůstaň tu se mnu. Lehni si ke mně. Prosím.“
Vypadal dost udiveně i v tom slabém měsíčním stříbrném světle, kde byl zase tak úchvatně nádherný. Navíc jsem nechtěla zůstávat sama.
Přelezl z místa u mých nohou ke mně, přikryl se a lehl si na záda. Myslím, že jsem ho dost překvapila, ale přitulila jsem se k němu, objala ho kolem pasu a položila si hlavu na jeho hruď, abych cítila jeho dech.