Vyvolená 5.kapitolka

V Juliiných očích se zračila bolest, beznaděj. Připadala si podvedená ale zároveň toužila po pomstě.
„Máš nesmírnou moc, ale nikdy se ji nenaučíš používat tak jako bych to dokázal já. Nezastavíš Nagrise a pokud ano tak kolik lidí bude muset zemřít. Já bych ho zastavil.“
„ A co pak vládnul byste ?“
„ Ano jen já mohu vládnout nikdo jiný na to nemá větší právo než já. Já vás cvičil po staletí a nikdy nikdo z vás nedokázal udržet vládu jen tvůj otec, ale ten přišel na to jaké plány s tebou mám musel jsem ho odstranit a tebe schovat jen jsem nepočítal s tvou chůvou vydržela hodně aby tě ochránila. Škoda kdyby nebyla hloupá mohla žít.“
„ Ale proč mi to říkáte! Já vám svou moc nedám! Nikdy!!“ Křičela na Hodšiho Julie.
„ To ani nemusíš vezmu si ji sám už nyní ti koluje v žilách jed nemysli si, že bych tě někam pustil aniž bych věděl co se stane to už jsem za ta léta naučil ty zemřeš a já si vezmu tvou moc. Nikdo se nikdy nedoví jak to bylo já budu ten který zachrání svět a pak ho ovládnu nikdo proti mně nic nezmůže ani ty ne!“
Julie opravdu cítila jak ji opouští síly. Slábla hlava se jí začínala točit…
„Takže to byla past?!?“
„ Ano jsem geniální všichni svedou smrt vyvolené na Nagrise a pomohou mi ho svrhnout a já jim pak budu vládnout!“ Chichotal se Hodši.
Jenže mnich se přepočítal ve své touze po moci nepočítal s tím, že se matka a Sára automaticky rozeběhnou do výcvikového střediska a tam vše uslyší. Sára vytáhla zbraň a začala střílet po mnichovy.
Ten zmizel se slovy: „Stejně tvá moc bude má!“
Julie padla na zem. Sára okamžitě volala do centrály aby připravili všechno pro záchranu Juliina života. S matčinou pomocí ji dopravila až do centrály tam ji předali do péče odborníků. Po třech hodinách Julii převezli na pokoj intenzivní péče.
„Tak co?? Jak je na tom?“
„ Nemáme protijed mohli jsme ji pomoct jen částečně teď všechno záleží na její vůli žít.“
„ A jakou má naději??“
„ Velmi malou jed je příliš silný zázrak bude když přežije dnešní noc.“
„ Ale ne teď když se nám vrátila tak nám ji zase vezmou.“
Matka se Sárou šli k Julii na pokoj. Julie byla v kómatu. Matka se Sárou se u ní celou dobu střídali a neustále na ni mluvili.
„Prosím Julie nevzdávej to ne kvůli lidem a proroctví ale kvůli nám a tobě. Konečně jsme tě našli nechceme tě ztratit budeme rodina ať se stane cokoli. Prosím nedovol mu aby mi vzal i tebe.“
Julie bojovala s jedem až do rána pak ji začali kolabovat životní funkce. Lékaři se jí snažili udržet stále naživu .Julie bojovala jako lev a když už matka myslela, že je nejhůř Julie se vzchopila jediné co ji drželo při životě je nenávist a touha po pomstě. To byla tak silná motivace žít, že Julie začala postupně nad jedem vítězit. Po kousíčkách se vracela zpět do života. Nakonec jed porazila. Když se začala zotavovat neustále protestovala, že nebude nikde ležet zatímco ten parchant ničí další životy. Jediné na co dokázala myslet bylo, že musí zabít Nagrise a mnicha. Teď už jen záleží kdo bude první. Když ji propustili z nemocnice začala znovu a ještě úpěnlivěji trénovat matka z toho natčená nebyla, ale Julie si nenechala do ničeho mluvit naopak v matce viděla překážku a tak se ji a Sáru spíše snažila odehnat. Neustále pokusy o útěk vedli pouze k zdokonalení bezpečnostního systému.
Julie trénovala až do úmoru svou schopnost telekineze. Přestěhovala veškerý materiál na renovaci zadní části domu. Teď měla přijít na řadu schopnost ohně. Julie si nechala dovézt terč z výcvikového střediska tedy spíše z trosek, které tam zbyli po Juliině řádění. Postavila ho na dvůr asi ve vzdálenosti 25 metrů a zkoušela se do něj trefit. Po několika pokusech které ač si myslela, že byly mířeny dobře. Přesto bez zásahu zkusila nesoustředit se na vytvoření ohně a jeho zvládnutí jako celek. Zkusila ho vnímat jako část jí samé a upnula se na střed terče.
A vida jeden zásah za druhým jako by si ohnivé koule samy dokázali poradit jak se dostat až k cíli. Terč však nechtěl hořet jako při výcviku v tréninkové hale.
„ Jak je sakra možné že ty motorky hořely?“
„ Julie no tak pojď si odpočinout už to vážně přeháníš nemůžeš všechno zvládnout najednou. „
Julie se na matku podívala pohrdavým pohledem a jen pro sebe si řekla. Tobě se to mluví, když se ti každou noc nezdá to co mě. Pro vás je všechno jednoduchý já jsem vyvolená ta která všechno musím odedřít ale aby jste mi pomohli a podpořili mě to vás ani nenapadne to je mi teda povedená rodinka. Po dalším hodinovém snažení Julie musela uznat, že odpočinek už potřebuje motala se jí hlava a opouštěli ji síly.
„Nesmíš se tolik přepínat ještě nejsi úplně zdravá musíš být v klidu.“
„ Neboj jednou si klidu užijeme všichni až budeme pod zemí.“
„ Julie nech si ty nemístný poznámky. Koukej něco sníst a běž si lehnout.“
„ Jako by se někdo prosil o to aby ho komandovali fakt bezva bez rodiny mi bylo líp zlatý časy kdy člověk nic nevěděl.“ Řekla Julie.
Když odcházela pryč od stolu ve dveřích se jí zamotala hlava, zavrávorala. Matka si toho všimla.
„ Co ti je?“
„ Nic už mě to vaše věčný opečovávání štve.“
Najednou se začalo všechno třást padali věci. Julie se zarazila.
„Co to bylo?“
„ To ty jsi zesláblá, náladová tvoje síla vychází z emocí musíš se ji naučit kontrolovat jinak tě pohltí jako Hodšiho.“
„ To jméno přede mnou neříkej!!!!!“ Řekla nenávistně.
Aniž by chtěla mávnutím ruky vrhla ohnivou kouli do středu terče, který vzplál a hořel intenzivním plamenem. Julie se zamyslela. Mávla rukou a oheň pohasla. Postavila se před terč a pomyslela na Hodšiho a Nagrise. Vrhla ohnivou kouli z posledních sil. Terč se rozletěl na několik částí, které za letu shořeli a na zem nedopadlo nic jako by tam terč ani nebyl jediné co prozrazovalo jeho přítomnost byl ohořený flek na trávníku.
„ Jo konečně!!!“ Radovala se Julie.
„ Teď se těš dědulo usmažím si tě zaživa a Nagrise si naservíruju jako dezert. Ale teď bych taky něco zakousla.“
„ No konečně. Už tu máš jídlo takovou dobu musíme ho dát ohřát.“
Julie jen pokynula rukou a jídlo byla ohřáté akorát.
„No alespoň k něčemu se to hodí. Páni tak mě napadá, že bych mohla vyrábět popcorn třeba bych na tom zbohatla.“ Usmívala se Julie.
Julie se najedla. Moc si pochutnala po jídle na ní padla únava a tak si šla lehnou do houpací sítě. Během chvilky usnula. Konečně po dlouhé době se vyspala a nic zlého se jí nezdálo. Asi za hodinu ji vzbudil divný pocit. Jako by ji něco někam volalo. Nerozuměla tomu, ale něco v ní jí říkalo, že to je správně a musí jít.
„Musím jít.“
„ Julie ty zůstaneš tady ještě nejsi úplně fit.“
Jenže než to matka stačila doříct Julie už seděla na otcově motorce a řítila se pryč. Nemělo cenu snažit se jí zadržet znovu našla své schopnosti a čím víc ze zotavovala tím lépe a více je zvládala i její moc narůstala.
„Snad se vrátí.“
„ Doufám, že ano a že bude v pořádku.“
„ Neboj mami dala jsme do otcovy motorky vysílač pojedeme za ní a kdyby něco zasáhneme. Jen ať víme, že je v pořádku.“
Matka moc dobře věděla, že Julie má někde strážce jen netušila kdo to je. Jenže poslední dobou začala nabývat dojmu, že je to Sára. Jenže kdo ví?!??