Temnota-proměna

Máma se nade mnou slitovala a na doporučení doktora, mě nechala ještě jeden den doma. Byla jsem pořád trochu zesláblá a unavená, ale jinak mi bylo celkem fajn. Ruka nebyla tak moc potrhaná jak jsem si myslela. Dokonce se mi zdálo, že šití nebylo vůbec nutné...
Stála jsem před zrcadlem a dívala se na nezdravě bledou kůži. V kontrastu s ní mi najednou mé tmavě hnědé vlasy připadali černé. Zatřásla jsem hlavou. Byla jsem doopravdy ještě trochu zmatená. Jak by se přes noc mohli hnědé vlasy stát černými? Budu muset ještě trochu odpočívat. Lehla jsem si zpět do postele. I když jsem před necelými deseti minutami vstávala, připadala jsem si pořád ještě hrozně unavená, jako bych vůbec nespala. Všechny svaly mě boleli a vše jsem měla trochu rozostřené. Zavřela jsem oči a chtěla jsem si ještě pospat, když se ze zdola ozvalo.
"Terezo! Kde je snídaně?" zasténala jsem. Moc dobře jsem znala tenhle hlas, patřil Mirkovi. Vylezla jsem z postele a vydala se do kuchyně, v níž na mě netrpělivě čekali všichni členové rodiny a všichni se na mě zlostně dívali. To je mi ale skvělé ráno! Pomyslela jsem si ironicky a začala jsem vařit vodu na čaj.
"Tý brďo Tery, i upír by vedle tebe vypadal jako opálený Ital." posmívala se mi od stolu Eva. Nevnímala jsem ji. Měla jsem dost práce soustředit se na přípravu snídaně. Dnes ráno jsem byla dost neohrabaná a nechtěla jsem upustit některé z vajec a vytírat celou kuchyň.
"Když už se flákáš doma, mohla jsi vstát trochu dřív a připravit nám snídani. Přijdu kvůli tobě pozdě do práce." stěžovala si máma. Tak sis ji měla uvařit sama. Nahlas jsem se však nic říct neodvážila. Věděla jsem že bych prohrála, jako vždy. Mezitím co se vajíčka smažili na pánvi nakrájela jsem chleba. Už jsem se těšila až vypadnou a já budu mít celí barák pro sebe a trochu si odpočinu. Naservírovala jsem jídlo na stůl a přisedla si. Měla jsem hrozný hlad, ale když jsem si vzala první sousto do pusy, ušklíbla jsem se. Musela jsem se přemáhat abych ho nevyplivla. Co jsem udělala špatně? Neposolila jsem to? Podívala jsem se na ostatní a čekala jsem až se do mě pustí, ale jak se zdálo, ničeho si nevšimli a spokojeně se ládovali. Zamračila jsem se a mlčela. Vidličkou jsem se hnípala ve vajíčkách a žaludek se mi kroutil hlady. Dobrá tak si dám alespoň ten chleba. Hladově jsem se do něj zakousla. Fuj! Připadalo mi jako bych v puse přežvykovala ponožku, kterou Mirek nosil celý týden. Opět jsem vzhlédla. Ostatní už měli snědeno a postupně se zvedali k odchodu. Jako poslední jsem tu zůstala já s Evou. Spokojeně se protáhla a zívla.
"Udělej k obědu špagety. Mám na ně hroznou chuť. Taky mi v pokoji ukliď. Na lampičce už je prach a včera jsem na výtvarku musela malovat takže je stůl celí od barev."
"A nechtěla bys abych ještě něco udělala?!" už mi lezla na nervy. Eva se zamyslela.
"Vlastně jsem ten výkres nedodělala, mohla bys ho za mě dodělat." to už na mě bylo moc. Vyskočila jsem ze židle s rychlostí, která i mě překvapila a přimáčkla jsem ji ke zdi. Jednou rukou jsem ji držela pod krkem a druhou jsem se opírala o zeď. Celé tělo mě brnělo a třásla jsem se jak osika.
"Ještě slovo a roztrhám tě na kusy. Je ti to jasný?" zavrčela jsem ji do ucha. Oči měla vyvalené hrůzou a panenky rozšířené strachy. Byla jsem spokojená. Nikdy se mi nepodařilo ji takhle vylekat.
"Co...Co..." koktala polekaně. Dráždilo mě to. Měla jsem chuť zakousnout se do toho jejího malého krčku a roztrhat ho. Zděsila jsem se nad vlastními pocity a nad touhou a vzrušením, které jsem pociťovala. Jako by její maso mělo být mnohem lepší nežli vajíčka s chlebem.
"Co,co. Tak se konečně vykoktej." snažila jsem se potlačit hlad a sliny, které se mi drali do úst.
"Jak to, že máš červený oči?" to mě dostalo. Vůbec jsem nevěděla o čem mluví. Zmateně jsem zamrkala.
"Pust mě." zakňourala a vypadala, jako by se měla každou chvíli rozbrečet. "Prosím, pust mě. To bolí. Zarýváš my nehty do krku." zadívala jsem se na své ruce a hrůzou jsem ji pustila. Jakmile cítila, že jsem uvolnila stisk, rozeběhla se pryč z kuchyně. Za chvíli jsem uslyšela prásknout domovní dveře. Nepohnula jsem se. Stála jsem uprostřed kuchyně a zírala na své nehty, které už nehty nebyli, ale nýbrž úzkými drápy ostrými jako břitva. Zmateně jsem se rozhlédla, jako bych hledala pomoc.
Rozeběhla jsem se do pokoje a zabouchla za sebou dveře.
Zahleděla jsem se do zrcadla a s úlekem jsem si uvědomila, že Eva měla pravdu. Mé očí byli rudé, připadali mi nějak povědomé. Začala jsem si rozpomínat na večer, když jsem byla v parku. Mé oči byli podobné těm, které na mě hleděli z tmy, mezitím co jsem vyděšeně stála na ulici zalité světlem z pouličních lamp.