Východ slunce 22. díl

První noc na lůžku, jež se stane jediným pohodlím po příští dny, jsem si moc neužila. Usnula jsem tvrdě, ovšem beze snů, jako už několik nocí předchozích. Nic nedokáže člověka tolik zklamat jako sny, jež nepřicházejí. Jediné, co ke mně docházelo, byly vjemy a pohybování se ostatních po okolní krajině. Už na sklonku dne jsem cítila otřesy země, vrtění pod dekami a občasné pochůzky do lesa. Nic mne nedovedlo vytočit více. Chtěla jsem spát, užívat si posledních odpočinkových chvil, být sama se svým duchem a ne sdílet zážitky ostatních. Prostě se mi už od rána nevydařil den, vykročila jsem špatnou nohou a to jsem ještě ani nevstala z ne zrovna měkké postele, jestli tak můžu lůžko vystlané dekami nazvat. Opatrně jsem se oblékla, něco promýšlela ve stanu, a teprve když už se většina mužů tlačila na snídani, kterou zajistili noví kuchaři (dobrovolníci z mužstva), jsem vyšla ven. Samozřejmě s černou maskou. Narovnala jsem se ve své plné výši a rychlým krokem došla k ohništi, nad nímž v kotli bublal horký čaj. Několik přítomných se po mně ohlédlo, jiní jen tupě zírali před sebe a snažili si zahřát svá prokřehlá těla o kouřící se hrnek ve svých rukou.
„Dobré ráno.“pozdravila jsem je hlasitě. „Vidím, že vám není zrovna nejtepleji, ovšem budete si muset zvykat, blíží se podzim, jenž jasně značí příchod ranních mrazíků, mlhy a podobných dalších přírodních jevů. Však vás to brzy přejde. Věřte mi, že se ještě zahřejete.“dodala jsem kousavě a nasadila některým ospalcům dalšího brouka do hlavy. Chtěla jsem pokračovat, ale v mém poli vnímání se objevily dva objekty, které mi to nedovolily. Oddálila jsem se již beze slova od skupiny a vyrazila pryč ze stanového tábořiště. Nemusela jsem zacházet nijak daleko, snad jen dvě stě metrů od centra dění. Potichu jsem kráčela k dvěma nerozhodným postavám stojícím před táborem. Pozorovali ospalý ruch v něm a nejspíše přemýšleli, zda-li ho přerušit nebo nechat volně plynout. Ti dva byli elfové ze včerejší noci. Za světla to šlo rozeznat na první pohled. Oba měli dlouhé hnědé vlasy, každý jiného odstínu a jinak svázané, jeden modrooký, druhý se šedivými zornicemi, vysokého vzrůstu a štíhlé figury. Prostě vznešenost sama.
„Přeci jste dorazili.“promluvila jsem na ně. Poté konečně zaregistrovali, že stojím u nich a všimla jsem si jich. Zírali na mne dost překvapeně, i když jsem to poznala jen podle intuice. Oni se totiž nacházeli nejen dvě stě metrů od tábora, ale také v lese, do něhož nešlo jen tak lehce pohlédnout. A já se tam najednou zjevila, aniž by mne kdokoliv upozornil. Ovšem elfové na sobě nějaké momentální rozpoložení zničehonic nedají znát, možná to poznáte jen pokud máte jejich rasu trochu prokouknutou. Oni nechtějí být čitelní každému, kdo se o to trochu pokusí. Nějaké tajemno v sobě přeci skrývat musí.
„Dorazili i nedorazili. Stojíme na prahu, nyní se pouze rozhodnout. Ovšem ty jsi to udělal za nás, není tomu tak?“promluvil více tmavovlasý elf svým příjemným hlasem, kterým na mě promlouval i včera v noci. Měla jsem konečně možnost prohlédnout si je při plném světle.
„Není. Pořád máte na vybranou. Chápu vás, není jednoduché podstoupit krok kupředu, za předpokladu, že víte, jaké nesnáze vás čekají. Avšak, co když tomu tak nebude? To nikdo předem netuší, rozhodnutí je stále ve vašich rukách. Netlačím na vás.“mluvila jsem sice do duše oběma, avšak stejně má slova směřovala spíše k tomu výřečnějšímu z nich. Dopověděla jsem diplomatická slova a připravovala se k odchodu, čas jim prospěje. Unáhlené rozhodnutí není vždy to nejlepší.
„Půjdu. Buď vás cesta osvítí, nebo jí budete muset pomoct sami.“ A odešla jsem. Nechala jsem je stát stejně jako včera před myšlenkou, zda-li ano, či ne.

V táboře se za dobu mé krátké nepřítomnosti nic nestalo. Vzala jsem si ze stanu nějaké věci na zahájení a přikázala všem, aby se za deset minut dostavili do středu stanoviště. Už si konečně zasloužili zvědět informace a program. Všechno s ubytováním už bylo skoro zařízeno, teď to podstatné. Vešla jsem mezi ně, stojící dychtivě vedle sebe a v duchu si připravovala slova, jimiž začnu. Jakmile mi první slova utkvěla na jazyku, zarazila jsem se a řekla úplně něco jiného, než jsem měla v plánu.
„Moment, počkáme ještě na dva zbývající členy naší skupiny.“oznámila jsem pomalu a čekala. Nemusela jsem se ani otáčet, abych zjistila, že se k nám pomalým krokem blíží jediní elfové bojové jednotky. Muži je za chvíli postřehli také. Některým se v tvářích zračil úžas, jiným nevraživost. S tím se dalo počítat. „Jistě si rádi poslechnou, co je spolu s vámi bude čekat. Vítejte, pánové.“žádný rozdíl mezi rasami. „Nyní jsme tu v plném počtu. Situace se už nebude měnit, nikomu nebude povoleno zanechat výcviku. Přihlásili jste se sem, abyste se něco naučili, od toho tu jsme, takže žádné zbabělé utíkání. Stejně tak nechci vidět, ani slyšet náznaky nebo přímo projevy rasové nenávisti, agrese, diskriminace. Jestli něco zaslechnu, a vězte, že ano, budete potrestáni. Nepřejte si mé metody znát. Rozhodně se s vámi mazlit nebudu.“odmlčela jsem se, abych podtrhla výhružky a dodala jim na pravdivosti. „Není žádný rozdíl mezi elfem, člověkem, vílou, miobem. Žádný, pokud jsme všichni na stejné lodi. Až se octnete v nebezpečí, bude vám úplně jedno, kdo vám stojí po boku. Jde o přežití a to je hlavní. Proto se neohlížejte a nesnižujte k projevům nevzdělaných a hloupých lidí. Vysvětlil jsem vám to dost jasně?“Optala jsem se a přeměřila si je pohledem jednoho po druhém. Na louce, na níž jsme všichni stáli, se nehnul ani lísteček, všechny rušivé vjemy utichly, jen aby podtrhly tento okamžik. V mužích to vyvolalo nejistotu, začali se nervózně ošívat, pouze elfové vše mlčky bez hnutí pozorovali. Vše mi perfektně nahrávalo do karet, neměla jsem v plánu způsobit až takový poprask, ale když už, vůbec to nevadí. Musím jim přeci ze začátku nahnat strach a vzbudit v nich, když ne úctu, alespoň poslušnost. Bude jí zapotřebí.
„ Výuka bude mít pevný plán, který bude přesně zadán den předem. Ráno každého z vás čeká běh kolem jezera. Včera v noci jsem našel výbornou cestu, po které se zanedlouho vydáte. Pak přijde na řadu boj a všechno s praktickým cvičením spojené, odpoledne vás budu vzdělávat ve zdravovědě a řeči přírody.“Hned jak jsem to dořekla, mohla jsem zaslechnout tiché nespokojené zakňučení z levé strany řady. Jiní „jen“ protočili panenkami. „Ten, kdo udělal ty skřeky, vyběhne jako první a skončí jako poslední. Neuslyším žádné kvílení, od toho tu nejsme! Teď běžte!“

Sedla jsem si do mokré trávy plné kapek rosy a vychutnávala si jediné volné chvíle, které se mi během dne dostane. Pak už nebude příležitost na meditování. Těžko se promlouvá s hlasem přírody, když vám kolem huláká banda neukázněných chlapů. A aby toho nebylo málo, cítíte je navíc ve své hlavě. Tenhle úkol jsem si zvolila sama a také na něj sama musím najít způsob, jakým ho dotáhnout zdárně do konce a přitom si udržet rozum v hlavě.
„Sodaate!“zavolala jsem nahlas s hlavou zvednutou k obloze. Někde v okolí poletoval. Nechtěla jsem mu mařit plány na jistě krásně strávené ráno, ovšem naskytla se mnohem lepší práce, kterou nemůže nikdo jiný vykonat lépe. Usmála jsem se v přítmí kápi a čekala, až se objeví v mém zorném poli.
„Co se děje?“ předával mi Sodaat slova a to ještě ani nepřistál na mé napřažené ruce. „Zrovna jsem zpozoroval snídani hodnou dnešního příjemného rána a musel jsem ji kvůli tobě nechat uprchnout. Snad k tomu máš aspoň dostatečný důvod.“káral mě Sodaat svým zobákem. Od něj jsem si to beze všeho nechala líbit.
„Za to se moc omlouvám, ovšem potřebuji nutně tvé služby a myslím, že tě to ani nebude moc omezovat. Třeba najdeš jinou a zajímavější kořist, zatímco budeš sledovat vojáky, jak pilně běhají okolo jezera.“
„Aha. Tak v tom to spočívá.“zaskřehotal spokojeně Sodaat. „Nevěříš jim snad?“dodal pak už mnohem zamyšleněji, pokud můžu dravce hledícího někam do lesa vůbec označit zamyšleným.
„Věřit? A jim? Vidíš před sebou pořád zajíce, že se takhle ptáš? Samozřejmě, že jim nevěřím. Nevěřím téměř nikomu a mám k tomu své důvody. Někdy poběžím s nimi, ale dnes chci zjistit, jestli si alespoň nepatrnou část mé důvěry zaslouží, anebo si ji podkopou hned na začátku. Leť prosím a dávej vědět, co spatříš. Nechci tě ovládnout, takhle to bude výhodnější pro oba.“přeci mu nevstoupím do hlavy a neudělám mu v ní paseku? Navíc tuhle schopnost a kouzlo ještě tolik neovládám a rozhodně nemám v plánu poškodit zdraví mého přítele.
„Když myslíš.“prohodil Sodaat a loupl po mně okem. Pak si protáhl křídla, vydal ze sebe skřek hodný jeho postavení mezi ptactvem a vyrazil na cestu. Několik dlouhých chvil jsem jej vyprovázela pohledem a zasnila se. Jak krásné by bylo roztáhnout křídla a letět. Volně plachtit vzduchem, mít přehled nad vším v okolí. Nádhera. Jenomže já…
„Myslím, že nebudeš nadšená, Eleonoro. Dva „chlapci“ nám tu dělají problémy. Jo a mimochodem, asi ti končí uklidňující siesta, elfové za chvíli dorazí do tábora. Viděl jsem je nedaleko, už se mi ztratili z dohledu.“první zpráva, kterou mi Sodaat poslal a už jsem měla zkaženou náladu. Škoda. Pomalu jsem se zvedla na nohy, pročistila si hlavu a otočila se vstříc přibíhajícím elfům.
„Kdo jiný by doběhl takhle rychle a ještě se ani moc nezadýchal. Nezklamali jste mě, pánové.“pochválila jsem přiběhnuvší elfy. Nejspíš je budu muset trochu více zaměstnávat, protože mají jiné tělesné i psychické dispozice oproti lidem, ale na druhou stranu si zaslouží více odpočinku, protože jsou pro nás velice důležití. Uvidíme, ovšem jeden úkol pro ně již vymyšlený mám.
„Letím zpátky, to, co jsem měl zjistit, jsem zjistil. Kromě těch dvou na tom ostatní nejsou úplně nejhůře, ale ještě tě čeká mnoho práce, než se s nimi budeš moct pustit do většího a náročnějšího úkolu. Snad už se teď budu moct porozhlédnout po nějaké vhodné snídani!“zavrčel ještě nakonec Sodaat, díky němuž jsem získala potřebné informace.
„Hm. Dopřej si snídani, ale nejdřív mi musíš naznačit, kteří dva dělají problémy, protože bez tvého označení je nepoznám. Udělej to, jak chceš, hlavně, ať si toho všimnu. Jinak ti děkuji a přeji dobrou chuť. A ne že se dva dny neukážeš!“pohrozila jsem mu. Znám ho. Není sice mým sluhou, otrokem, ani jiným podřízeným. Je to čistě můj přítel, ovšem neobejdu se bez něj a myslím si, že když už odletěl se mnou z Enda´aren, není to bezdůvodně. Protože nic se neděje bezdůvodně a on ještě jistě sehraje důležitou roli.
Čekala jsem ještě minimálně deset minut, než se ke mně dostali úplně všichni ve stejném počtu jako odběhli. Někdo doběhl víceméně v pořádku, někdo se připlazil po kolenou a někdo si zasloužil mou pozornost, jen co vstoupil na prostranství uprostřed tábora. Dva rekruti na sobě měli přilepené bodláčí a ne a ne ho sundat. Poděkovala jsem Sodaatovi v duchu za jeho prozřetelnost a připravila se na ty dva neposedy. Však to z nich dostanu.
„Srovnat do řady!“nechala jsem si je před sebe pěkně nastoupit podle času doběhu. Okolo každého jsem prošla, chvíli na něj zírala a znervózňovala ho a pak poodešla k dalšímu. Vím, možná trochu kruté, ale je to potřeba. Zkoumala jsem a vstřebávala různé reakce na uběhnutí nějaké větší vzdálenosti. Někdo se zklidnil po pár vydechnutí, někdo to bohužel stále nemohl rozdýchat. A už tohle něco značí. Ty dva jsem si samozřejmě nechala nakonec.
„Koukám, že jste běželi nějakou speciální cestou, když jste na sebe přibrali nevítané hosty. To jistě zapříčinilo takové zpoždění za ostatními. Můžete mi to vysvětlit?“plísnila jsem je.
„No. Totiž, my si ani nevšimli, že bysme běželi jinudy, než se má. Jenom se na nás tohle svinstvo nalepilo a ...“začal koktat jeden, který nejspíš pochopil, o co běží.
„Nechte si výmluvy. A tohle, co se na vás přilepilo, rozhodně není žádné svinstvo. Koukám, že se budete muset vzdělávat i po jiné stránce. Vaše jména?“vybafla jsem na ně ještě a pak už se jimi nechtěla zabývat.
„Co?“vykoktal ten druhý.
„Jste snad hluchý nebo co? Jména!“to snad není pravda.
„Aha. Já jsem Thor,“odpověděl ten menší a od pohledu slabší z nich, „a ten druhý je Ster.“jednoznačně bych ho přiřadila k těm, jež mají sice svaly, avšak žádný mozek.

„Takže, každý den strávíme, pokud nebude nutné dělat něco jiného, probíráním i odlišných věcí, než jsou jen zbraně, styl útoku a obrany. Nechci z vás udělat experty na zabíjení, potřebujete i nějaké to obecnější vzdělání.“ani jsem to pořádně nestihla doříct a ze všech stran mě zasypalo nesouhlasné mručení, dnes už podruhé. Zvýšila jsem hlas, abych jim dala najevo svou nevoli, a pokračovala ve výkladu: „Ovšem obecním nemyslím psaní, čtení, počítání, protože na to nemám nervy. Myslím tím věci, které vám později mohou zachránit život, anebo život vašeho přítele. Pochybuji totiž, že minimálně polovina z vás umí rozpoznat léčivé byliny, poskytnout první pomoc (nevěděla jsem jistě, jestli to v Lithaines takhle mohu označit, ale nevadí) a vyzná se ve stopování.“po tomhle už se nepatrně zklidnili.
„Pánové,“ ukázala jsem na dva elfy, „vy budete mít speciální úkol. Mimo vaše vzdělání v bojovém umění, máte za úkol (a myslím, že to bude jedině dobře) vzdělávat se ve zdravovědě. Jakožto elfové máte blíž k přírodě a v bylinách, zvířatech a podobných věcech se vyznáte. Máte pro ně cit. Perfektně se hodíte k polním lékařům.“tak zněl můj plán, do něhož jsem zahrnula elfy. Když jsem měla možnost studovat zkušenosti z válek a vojenské techniky načerpané za 2000 let, proč znalostí, které jsem pracně načerpala, nevyužít.
„Cože? Co to ty polní lékaři jako maj bejt?“ zeptal se Thor a ani neskrýval opovrhování.
„Polní lékaři, Thore, jsou lidé, v našem případě elfové, jež ti v bitvě pomáhají z nejhoršího zranění, obvazují raněné, podávají utišující bylinky. Jednoduše řečeno ti zachraňují život.“nevěděla jsem, jak bych mu to vysvětlila co nejjednodušeji.
„Ha, já myslim, že můj život se nebude muset zachraňovat. Přece nejsme padavky, aby nás museli obvazovat ňáký elfové, ne?“Thor se posměšně otočil na ty dva sedící poblíž mě a pak se dožadoval kývnutím hlavy podpory od ostatních.
„Vidím, že máš veliké sebevědomí, Thore. Ale počkej, až se ti něco stane. Budeš rád za pomoc, které se ti dostane, protože budeš zrovna v takové situaci, že ti bude úplně jedno, kdo nad tebou stojí, hlavně že ti nějak pomůže.“sprdla jsem ho. „Klidně se teď smějte, jak chcete, ale uvidíte, že dojde na má slova. A jestli se vám to nezdá, mohu vám potvrdit ze zkušenosti, že se léčitelé hodí. Proč zbytečně vykrvácet na poli, když se dá rána uzavřít?“po tomhle „jásot“ rekrutů nepatrně ochabl, leč nedůvěřivé výrazy stejně nezmizely. Elfové na mě koukali způsobem, z něhož jsem nedokázala nic vyčíst. Ten mlčenlivý zíral do blba a ten komunikativní na mě zamyšleně hleděl. Budu se ho muset zeptat na názor. Je pravda, že jsem je hodila do řeky, aniž bych se zmínila, že v ní je ledová voda, leč já mám vyšší cíle a nemohu se ohlížet a být na všechny milá. Už to vlastně i přestávám umět.
„No a teď bychom mohli skončit tohle nezáživné tlachání a přesunout se dál…“

„Jak to držíš ten meč, Dereku? Copak jsem ti to na začátku neukazoval? Takhle nikdy nikomu neublížíš, leda tak sobě. Víc zpevni ruku. V posilování se víc zaměříš na ruce, jasné?“
„Ano.“odpověděl mi nejmladší člen jednotky. Ostatní si z něj občas dělali srandu, ovšem jakmile se to dostalo pro ně neznámými metodami ke mně, okamžitě nadávky a pošklebování přestalo, aspoň navenek. Zažít celodenní totální nasazení z člověka dokáže leccos vytřískat. Odhodlaně zaujal bojovou pózu, odhodil si pramínek vlasů z nezkušených očí a snažil se navodit maximální soustředění. Jeho protivník v podobě průměrného rekruta na něj zaútočil. Chvíli jsem jejich zápolení sledovala a po Derekově prohře vykročila k jiné dvojici. Právě probíhala už v pořadí několikátá hodina boje. Ovšem, že by to bylo nějak hodně znát, to se říci nedá. No, učený z nebe nespadl a kdybych porovnala sama sebe před rokem a půl, asi bych také sklapla. Jenomže oni nemají tolik času. Já ho sice také neměla, ale to bylo všem jedno, zvládla jsem to s pomocí čarovných osob, či zvířat. Oni nic takového nemají a nepřátelé před nimi, jakožto řadovými vojáky, nebudou mít slitování. Já mohu vyslat kouzla, abych si v nejhorším případě zachránila kůži, oni ne. Mohu používat své instinkty, abych se chránila, oni ne. A proto tu jsem, abych je naučila co nejvíce a zamezila masovému vymření dvaceti lidí. K čemu mám své schopnosti? Abych je předala dál. Svými instinkty mohu chránit i je. Ale budu o to stát? Po tom všem, co mi lidé udělali? Ne…nemůžu své myšlenky ubírat tímhle směrem, tihle mi nic neudělali, jen se prostě stejně jako já narodili těm, za které pak nespočet nevinných lidí umírá.

„Vidíte ty stopy? Jaké zvíře byste řekli, že je způsobilo? Ví někdo?“ptala jsem se svých „žáků“ v odpolední všeobecně vzdělávací hodině. Nikdo se nepřihlásil, všichni zarytě mlčeli a koukali na stopu otisknutou v zimou ztvrdlé hlíně. „Asi na to sami nepřijdete. Nuže, zkuste se poradit se svou dvojicí, třeba na to přijdete společně. Za dvě minuty zkonzultujeme všechny návrhy. Řeknete mi, proč si myslíte, že je to zrovna tohle zvíře, poté budete svůj názor obhajovat. Nakonec vybereme ty dva nejlepší a uvidíme, jestli měli pravdu.“ Nové metody učení. Snažila jsem se je nevědomky vzdělávat i v něčem jiném než v stopování. Číst mezi řádky, to by se jim v tomhle případě vyplatilo. Když nebude na blízku velitel, musí si umět poradit i bez něj. Přednést ostatním svůj návrh, zdůvodnit ho, popřípadě pro něj někoho přesvědčit. Je přeci lepší mít podporu a jednotu, než svár a mužstvo rozdělené na několik táborů.
Tvrdím sice tohle a stojím si za tím, ale v mém případě se o jednotě v mé jednotce mluvit nedá. Výcvik trvá už dva týdny a začínají se objevovat první ponorkové příznaky. Silnější shazují slabší, křiklouni se do všeho montují, Thor podkopává mou autoritu, lidé nesnáší elfy a všeobecně tu vztahy nejsou moc ideální. A já zatím nepřišla na to, co s tím dělat. Musí se to změnit, protože jinak se celá snaha rozpadne. Když si vzájemně nebudou krýt záda, v boji neuspějí. Přeci jen je strašidelnější protivník, který se do posledního dechu rve za své kamarády, než ten, co zbaběle utíká a zrazuje. Dosáhnout toho prvního příkladu, to byl můj sen. Jenomže se pomalu začínal rozplývat. Můj elán vyprchával a já už vlastně ani nevěděla, jestli má cenu snažit se bojovat proti něčemu, co je stejně mnohem silnější než my všichni dohromady. Stejně se zlo nikdy nepodaří porazit, protože bez zla není dobra. Kdyby se vymýtily ty největší hříchy, z těch menších by se staly závažné a takhle by to jelo pořád dokola. Prostě začarovaný kruh, z kterého se nedá vymotat. Nikdy nemůžeme zlo porazit, ať už má pro nás jakoukoli tvář. Můžeme ho pouze omezit a zmírnit jeho dopady. Kdekdo by mohl říct, že je to marné. Na jednu stranu je, ale ta snaha tu zůstává. Proč ji nevyužít k něčemu lepšímu? A já teď mám tu jedinečnou příležitost. Jen ji nezkazit! Hlavně, ať se má životní smůla nenalepí i na ně, protože jakmile se bude něco dít, nepůjde z toho vystoupit.

Každý den řídící se stejným plánem, jenž jsem stanovila na začátku. Dny nás míhaly stejně rychle jako poletující listí kolem. A přesně jako to listí se měnily nálady, pocity a myšlenky, jež mne obklopovaly. Ovšem co obklopuje mě, týká se i ostatních a v tom byl ten kámen úrazu. S tímto táborem jsem přilnula k blížící se válce, i když ještě ani nebylo jisté, jestli nějaká bude. Avšak cítila jsem to, malá bitva se jistě sehraje, o tom není pochyb. Po nocích mě nebudil jen chlad, který se kolem plazil v promyšleně utvořených spirálách a pronásledoval mě více než ostatní. Ze snů, jež se mi nezdály, mě rušily podivně zkroucené tváře těch, jež jsem osobně znala. Do země se vpíjela krev a to bylo špatné znamení. Ne pro jednotku, ale pro mě. Lezavý chlad mi vlezl hlouběji pod kůži. Na cestách mě vyprovázely strašidelné myšlenky, šílené představy a to nejhorší, ty fialové oči. Už zase. Zase se objevily a už nezmizely.
Nervózněla jsem, i když si toho nikdo nevšiml. Jak by také mohl. Celé dny mě zahalovala černota, kterou nepronikl jediný paprsek světla. Přála jsem si to, ostatní si už zvykli. Nýbrž po táboře kolovaly různé drby a představy, jež mi zrovna na náladě nepřidaly. Kdekdo se vysmíval mým učebním metodám, přednáškách o kytičkách, elfech v pozici lékařů, všem mým nápadům a v neposlední řadě celé mé osobě. Uzavíraly se sázky, kdy si sundám kápi, kdy poprvé vstoupím do boje, jež se konaly každý pátek mezi muži, kdy ukážu také já, co ve mně je. Dosud jsem učila teorii a pár základních kroků a cviků, bez nichž bychom se v prvních dvou týdnech neobešli. Jenomže rutina už začínala ostatním vadit. Toužili po útoku na nějakou kořist, jedno, kdo to bude. Pomalu se z nich stávali hladoví lovci čekající na stádo mamutů. Leč to stádo vyhlíželi už několik dní a měli čím dál větší hlad.

To ráno jsem opět seděla na zemi, teď už ztvrdlé ranními přízemními mrazíky. Meditovala jsem a vychutnávala si ticho kolem. Jenomže to přerušilo varovné zakrákání Sodaata a já okamžitě věděla, že se něco děje. Muži zrovna měli naplánován ranní běh. Thor se Sterem nikdy neběhali přesně, jak jsem chtěla, ale tentokrát to překročilo mezi. Neváhala jsem ani minutu a rozhodla se jednat. Zaplavila mě vlna šíleného vzteku, který ve mně bublal už několik dní. Pronásledovaly mě ty chladné fialové oči, skupinka pěti vojáků elfům znepříjemňovala pobyt a Derekovi se neustále někdo smál, nejvíc ovšem zase ti dva. Právě přetekla má trpělivost. Půjde to po zlém, dokud se nezklidní.
„Sodaate, kde přesně jsou?“spojila jsem se s mým satelitem někde vysoko na obloze.
„Asi v polovině lesní cesty. Když poběžíš, můžeš na ně počkat v zatáčce k jezeru.“Sdělil mi někde z oblak a já ihned vystartovala. Běhat jsem chodila denně sama a to časně zrána nebo navečer. Záleželo na povinnostech. Kondičku jsem si tedy udržela, ba možná s cvičením neukázněných chlapů ještě posílila. Po několika desítkách metrech se mi zrychlil puls a dech, krev se rozproudila a tělo zalilo příjemné teplo. V hlavě se mi zrodil šílený plán, který prostě jasně naznačoval konec mé událostmi zmrzačené dobrosrdečnosti. Doběhla jsem na místo zatáčky, a ani se moc nezadýchala. Schovala jsem se za strom a čekala, až se ti dva ulejváci, tedy Thor a Ster, dostaví. Nečekala jsem dlouho, ale i za tu krátkou dobu jsem si mohla prohlédnout krásnou podzimní přírodu kolem. Listy ztrácely zelené barvivo a měnily svou typickou barvu na červenou a různé odstíny žluté. Na podzim jsem ještě v zemi Lithaines nebyla, tak jsem si to užívala každým douškem. Škoda. V Enda´aren musí být požitek z nadcházející zimy mnohonásobně větší. O vílách jsem nepřemýšlela dlouho. V zátylku mi škublo, což byla známka něčí přítomnosti v blízkém okolí. Zanedlouho jsem uslyšela veselé povídání těch dvou, které se rozléhalo snad kilometr daleko. Chudáci zvířata. Počkala jsem, až se dostanou za úroveň mého úkrytu a jakmile ji přeběhli, vystoupila jsem zpoza stromu na lesní pěšinu, postavila se doprostřed a nahlas si odkašlala. Vtipné řečičky okamžitě přestaly a nahradilo je nervózní kroucení hlavy ze strany na stranu.
„Tady vzadu, pokud vás to zajímá.“zavolala jsem na ně. Oba se jako na povel otočili a hleděli přímo na mě, majestátně stojící uprostřed cesty. Usmála jsem se na ně, i když to mohli jen těžko zaznamenat. Pak jsem volně visící ruku podél mého boku lehce pokrčila, rozevřela dlaň a soustředila se na správná slova zasunutá někde v hlavě. Hledala jsem kouzlo, které jsem nepoužila už pár měsíců. Nyní byla vhodná příležitost. V duchu jsem vyslovila to kouzelné slůvko a z prázdného vzduchu nad mou dlaní vyšlehla jiskřička, ke které se v mžiku přidaly další. Nad rukou mi plápolala modrá ohnivá koule a já ji jediným pohnutím ruky vyslala na ty dva zaraženě stojící flákače. Koule mířila přímo na ně a oni se ani o píď nehnuli.
„Raději bych utíkal, nebo vás to zabije.“prohodila jsem ledabyle a dál se jimi nezabývala. Otočila jsem se k nim zády a vydala se v klidu zpět k táboru. Buď se vrátí, nebo po nich zbude popel někde na cestě.

K táboru jsem to měla blíž než oni. Je čekaly ještě dvě třetiny cesty. Přesto doběhli pár minut po mně. Ztropili strašné divadlo. Zvlášť proto, že už dvě stě metrů od tábora hulákali na lesy a žadonili o pomoc. Obdivovala jsem je, že si vystačí s dechem. Já bych po takovém sprintu nemohla promluvit ani slovo, natož pak v běhu křičet. Přeci jen v nich něco bude. Zamířila jsem k vyhaslému ohništi a postavila jsem se jim vstříc, abych je řádně uvítala. Okolo mě se za chvíli srotila celá jednotka a vyjeveně zírala na to, co se právě dělo. Ti dva běželi do kopce, takže se nejprve objevily jejich námahou zčervenalé hlavy, pak pohybující se tělo a kmitající nohy. Až pár metrů před prvním stanem si rekruti všimli něčeho modrého za nimi.
„Je to blázen! Je to šílenec! Okamžitě to odvolejte, nebo nás to zabije všechny!“křičeli v záchvatu strachu. Možná mě to mělo zmilosrdnit, ale já se jim v duchu smála. Jako zoufalé kvičení prasete, když jde na porážku. Vidíte, jaké to je, být také jednou v bičované kůži. Už doběhli skoro k nám a já pořád ještě nehnula brvou. Zastavili se celí udýchaní, opřeli se rukama do kolen a vydychovali. Asi si mysleli, že jsem kouzlo zrušila, ovšem opak byl pravdou. Koule je stále pronásledovala a kdyby nebyl Derek zakřičel jedno zoufalé pozor, Thor se Sterem by se byli nikdy nerozplácli na zemi jak širocí a dlouzí a koule by je byla nepřeletěla. Jenomže Derek, jemuž většina jen ubližovala, těm dvou zachránil životy. Koule zasvištěla těsně nad Thorovou hlavu, osmahla mu pár vlasů a letěla na nás. Nastavila jsem dlaň a těsně před obličejem ji přivolala do dlaně. Pak jsem ji nechala jako mávnutím kouzelného proutku zmizet. A bylo po nebezpečí.
V táboře nastal absolutní klid. Za chvíli se začalo ozývat šílené funění těch dvou na zemi. Leželi tam naprosto vyčerpaní a vyklepaní strachem. Ostatní na ně vyjeveně zírali a o to víc zírali na mě a na mou ruku. Kouzlit mě ještě snad neviděli.
„Co…Co to mělo znamenat?“řval na mě hystericky Thor. Vy ste na nás poslal nějakou kouli! Málem ste nás zabil!“
„Hm. Ano. Málem jsem vás zabil. A vy jistě víte proč. Já jsem vás varoval. Neposlušnost se trestá a vy rozvracujete svou i morálku ostatních od začátku výcviku a mně dnes ráno došla trpělivost. Takhle budete běhat, dokud se nenaučíte ctít má slova a brát je vážně. Z bitvy se nemůžete ulít a jen tak odejít! Potřebujete k tomu fyzičku, abyste vůbec vydrželi. A jak ji mám do vás dostat, když neplníte mé rozkazy?! Tohle bude sloužit jako vzorový příklad pro všechny.“otočila jsem se i na ostatní a přeměřila si je po jednom pohledem. Pak jsem se odebrala do mého stanu a cestou ještě zvolala: „A vy si dávejte pozor!“ Zmizela jsem v přítmí černého stanu. Jenomže přítmí mu nevydrželo dlouho. V rohu se rozlilo bílé světlo a putovalo po celém prostoru. Pak se na jeho místě objevila Belieb. Ta, jež mě zasvětila do umění kouzel.