Juliin deník - 20. díl

Po nekonečném kličkování chodbami se mi podařilo najít východ. Vyběhla jsem na vzduch a bez zastavení utíkala pořád dál a dál. Neměla jsem tušení, kam vlastně mířím a přes uslzené oči jsem sotva viděla na cestu. Nevěděla jsem ani, proč běžím. Abych byla co nejdál od Romana? Vždyť on za mnou stejně běžet nemohl (ne že bych o to stála) – na to byl teď příliš slabý, a navíc mi nic neudělal. V podstatě mi nikdo nic neudělal... Jenom já mám zničehonic náladu na bodu mrazu a vytáčí mě absolutně všechno. Těžko říct proč. Asi špatně nesu to, že někdo naplánoval můj život za mě. Jenomže jaký život! Ochraňovat lidi... Zrovna já! Copak to nikoho nenapadlo, že to není práce pro mě?
Když už jsem opravdu přestávala stačit s dechem, praštila jsem sebou na nejbližší polorozpadlou lavičku. Stála uprostřed opuštěné ulice, což mi vyhovovalo. Alespoň mě nikdo nebude rušit v přemýšlení a uniknu zvědavým pohledům kolemjdoucích. Takových pohledů jsem si užila ažaž cestou sem – ne že bych toho přes slzy viděla nějak hodně, ale člověk přece jenom vycítí, když ho někdo pozoruje.
Byla jsem ráda, že jsem byla sama. Tak jo, vlastně nebyla – víte přece, kdo mi dělal společnost. Je mi ON vůbec k něčemu platný? Má mi všechno vysvětlovat a se vším mi pomáhat. Ale copak to dělá?? Ne! Doposud mi všechno vysvětlil jen Roman. A aby mi můj mentor pomáhal? Kromě toho, že mi pořád říká, že na to mám, jsem žádnou pomoc nezaznamenala. Tak ať se ukáže teď! Je schopný pomoci mi s tím, že jsem se... sesypala?
Zavřela jsem oči a nechala si pomalu stékat slzy po tvářích. A on pochopitelně mlčel. Najednou. Žvanil jen, pokud se mu to hodilo. Teď se mu to evidentně nehodilo. Dík za pomoc! Nemusíš se namáhat, já to zvládnu sama.
„Myslíš si, že ti neumím pomoct?“
„Jo, to si teda myslím. Kdybys to uměl, tak bych tu dávno nebrečela, nebyla naštvaná na celý svět a neměla strach ze všeho, co přijde... Prostě bys mi pomohl.“
„Jenomže to já právě dělám.“
Haha, teď jsi mě fakt rozesmál! Ty že mi pomáháš? To vidím.
„Ano, pomáhám ti. Mlčím a to je to, co v tuhle chvíli potřebuješ. Vypořádat se sama se svými myšlenkami. Nechci tě zbytečně rozptylovat.“
Skvěle, taky že po tom netoužím.
„Copak ale nedokážeš zařídit, aby mi bylo trochu líp? Něco jako... klid v duši, nebo jak to nazvat. Abych neměla strach, uvolnila se...“
„Tohle vážně neumím. Od toho jsou tady jiní.“
„Jiní?? To jako kdo?“
Neodpověděl. Zrovna když jsem si přála slyšet odpověď. Jak to sakra myslel? Jací jiní? To je jich víc, co mě hlídají? Proč tedy mluví jen on? Brr, otřásla jsem se při představě, že kudy chodím, tudy si s sebou nesu v hlavě několik strážců. Jeden bohatě stačil!
Jiní... Kolik jich může být? A co všechno dělají? Jestli se mají starat o to, abych se cítila vyrovnaná, proč jsem poslední dobou tolik na nervy? Proč něco neudělají? A na co vlastně potřebuji takovou péči? Starají se takhle o všechny patrony? Nebo snad jen o mě? Jenže proč zrovna o mě??
Proč, proč, proč? Měla jsem teď dalších tisíc otázek, kterými jsem se mohla zabývat. Jestli to takhle půjde dál, brzy mi praskne hlava. Praskne mi hlava a bude po všem. Nebudu se muset zabývat tím, kdo jsem a co a proč mě v budoucnosti čeká. Nemusela bych už přemýšlet nad ničím... Jo, jenže takhle jednoduché to nebude. Bohužel.
„Sakra!“ ulevila jsem si nahlas. No co, nikdo stejně poblíž nebyl.
Prostě jsem to nevydržela. Musela jsem se sebe dostat ten vztek, který se tam nahromadil. Už mě to štvalo. Vím, že jsem to už říkala, ale já nechci být patronka! Nechci! A nemůžu s tím vůbec nic dělat, to je na tom to nejhorší! Mám pocit, že se z toho už vážně zblázním...