Enolla Forse 14.

Někdy si je potřeba uvědomit, na kolika věcech náš život. Na nás samotných, ale i na různých vlivech okolí. Mezi ně například paří lidé, kteří by vás raději viděli mezi mrtvými, kteří nic nemohou říci, než mezi živými.

Na špinavé okno dopadají kapky deště. Bubnují v pravidelném rytmu a tvoří spolku krásnou hudbu. Ale alespoň jí se to zdá.
U okna stojí mladá dívka a smutně se kouká ven, kam nemůže. Pro její vlastní bezpečnost. Zatracení Němci.
Její na husté černé vlasy dopadají na ramena, kde se lehce dotýkají jednoduše střižených zelených šatů. Smutné modré oči pozorují prázdnou ulici, odráží se v nich nevyřčená prosba o volnost.
Pod okny se zavýskáním proběhne malá blonďatá holčička s míčem – Němka.
Brzy už tu budou jen oni, ale co bude s námi? Kam nás pošlou? Do těch hrozných táborů, kterých se všichni tak bojíme? Cesta na jistou smrt… Těžko budu vyhovovat jejich blonďatým a modrookým požadavkům. Smutně se zasměje.
„Gabrielo!“ zavolá naléhavě někdo z vedlejšího pokoje.
Dívka se probere ze zamyšlení a rychlým krokem dojde ke dveřím, které prudce otevře.
„Gabrielo,“ usměje se její maminka. I když nevlastní. Svoji biologickou matku neměla možnost nikdy poznat. Prý ji musela odložit hned po porodu. Víc se nedozvěděla, nikdo s ní nechtěl na toto téma mluvit. Ujala se jí její nynější rodina. Rodina, které má židovské kořeny, což v této době znamená jistou smrt.
Obejme ji. „Holčičko moje.“
Co se děje? Proč ten smutný tón?
„Teď mě prosím tě poslouchej. Vím, že se ti to nebude líbit, ale musíš to přijmout. Je ti teprve patnáct let, takže to bude pro tebe těžké, ale věřím, že to zvládneš.“
Gabriela byla čím dál tím více zmatená. O čem to maminka mluví?
„Jak jistě víš, Němci se chystají razie a naše město a žádný žid a nebo člověk jemu blízký nebude ušetřen.“
Došlo jí to – Němci. Za vším stojí Němci.
„S otcem jsme se dohodli, že nejlepší tě bude poslat do bezpeč. Otec zná jednoho člověka, který je nám schopen pomoci. Má to ovšem jeden háček.“ Na chvíli se odmlčím a v tu chvíli si Gabriela s pláčem vezme slovo.
„Ale já nikam nechci! Budu tady s vámi.“
„To nejde holčičko. Ty musíš žít. My už jsme staří, náš život se chýlí ke konci, ty jsi však ještě mladá.“
Gabriela si utře uplakané oči. „Kam půjdu?“
„Do Anglie, na jedno dobře ukryté místo. Neboj se, tam budeš v bezpečí.“
Anglie? Proč až tam? A kam vůbec půjdu. Doufám, že nebudu sama, odříznuta od světa.
„Co, když ale ten člověk nebude schovat jednu bezvýznamnou dívku?“
„Věř tomu, že bezvýznamná nejsi. Pro nás, i pro ně nebudeš. Však poznáš.“ Tajemně odpoví.
Proč mi na rovinu neřekne, kde se budu ukrývat? Co je to vůbec z místo?
„Teď si běž zabalit, vezmi si co nejvíce oblečení a všechny věci, které si budeš chtít nechat na památku.“
„Proč ten smutný tón v hlase?“ optá se s povzbudivým úsměvem, i když odpověď zná. Nikdy ji však nahlas nevyřkne.
Raději vpluje do svého pokoje, kde si sedne na postel.
Jedna chvíle a celý svět se zbortí. Jedna věta a vše je jinak.
Podívá se na kufru, které ji leží na skříni.
Co si vše mám sbalit? Vždyť je to tak těžké. Co? A kam vlastně půjdu? Vždyť mi vůbec nic neřekli. Proč mi všechno tají? Bojí se snad, že pravdu neunesu? Jejich obavy chápu, ale jsou oprávněné? Snad by udělali lépe, kdyby mi vše řekli. Snad.
Zaplaví ji náhlá vlna vzteku a stesku zároveň. Prudce se postaví, popadne kufru a s hlasitou ránou ho hodí na zem.
Kdy vůbec odjedu? Asi velmi brzy, Němci jsou nám čím dál tím větší hrozbou. Máme ovšem velké štěstí, že se můžeme v tomto domě schovávat. Otec má dlouhé prsty, takže nám mohl poskytnout úkryt, ale nemá je až tak dlouhé. Ani nemůže, byl by pro Němce lákavá kořist, takže by to bylo ještě horší.
Árijská rasa. V čem je lepší než my? Hořce se optá sama sebe, ale odpověď zná. V ničem. Vůbec v ničem. Jen mají nos moc nahoru.
Z venku se ozve rána z pistole, až Gabriela sebou trhne, jak se lekla.
Další nevinný člověk padl, protože si oni usmysleli.
Další rána a další. Nebezpečně se zvuk střel přibližuje. Dívka přistoupí k oknu a spatří skupinku pěti chlapců v jejím věků. Židů. Její kamaráda. Za nimi utíkají němečtí vojáci, v rukách pistole a smějí se smíchem šílenců. Ne lidí, ale šílenců, hyen. Děti se snaží utéct, Němci střílí dál. Jeden chlapec je zasažen. Jožka. Gabriela si posteskne. Jožka byl velice hodný chlapec, ale bohužel se narodil do špatné doby. Jeho tělo dopadne na silnici, čtveřice vojáků se u něj zarazí a vypálí další salvu nábojů. Nikdo je nezastaví. Nikdo jim nic neřekne. Všichni se bojí. Na zem dopadají další dva chlapci – Patrik a Albert. Židi. Těm zvrhlíkům to asi stačí a své zbraně uklízejí. Se šíleným výrazem se rozhlíží po ulici a hlasitě se rozesmějí. Všude je cítit strach a napětí. Díky vraždě nevinných chlapců se strach ostatních prohloubil. Vojáci vykávají. Vědí, že matky zemřelých chlapců za chvíli vyjdou ven, i když by neměly. Počkají si na další kořist, ale tu tentokrát nezabijí. Dospělé ne, těm je určen jiný osud.
Co bude následovat, nechce Gabriela vidět. V hlavě se jí míhají obrazce, které hrůzostrašnou situaci dokreslují a ještě více prohlubují její strach. Z vedlejšího pokoje slyší tiché hlasy. Asi viděli potyčku na ulici a teď se o ni bojí.
Budu muset odjet brzy, velmi brzy. Ale já je tu nechci nechat. Proč prostě neutečou se mnou? Pokud ten muž bude ochoten ukrýt mě, tak proč ne je?
Začne si zběsile dávat věci do kufru. Je těžké balit v rychlosti, ale nic jiného jí nezbývá. Nemá na výběr.
Po několika minutách je kufr zcela plný vším nejnutnější. Gabriela se podívá na svůj provizorní noční stolek, které si udělala z velké krabice. Leží na něm svíčka a fotka jí a rodičů. Černobílý obrázek je z jejích desátých narozenin. To si žili relativně poklidným a bezpečným životem, ale to se psal rok 1938. Popotáhne a fotku si přibalí.
Unaveně si lehne na postel. Nervy, starosti a únava udělají své a brzy usne neklidným spánkem.