podzimní vánek - 16. Dalien, No More Tears

„Co ode mě sakra pořád chceš? Nech mě jít!“
„A kam bys asi šel? Snad ne za tou malou holkou!“
„A proč ne! Co je ti do toho?“
„Co je mi do toho? Brzdi, mladej. Asi si neuvědomuješ, s kým mluvíš.“
„Ale ne. Vím to moc dobře. Se samotným Killidem. A co to mění? Vždyť co se stane, budu-li tebou opovrhovat?“
„To bych ti neradil.“ Přiskočil k němu a přejel špičkou svého přerostlého nehtu po jeho hrdle. „Víš jak skončil tvůj bratr…“
„Jo, to vím. Pche. No a co? Vždyť už je to jedno, jestli půjdu za ním nebo tu zůstanu. Jenomže ty mě tu potřebuješ, viď, Killide. Ooo, snad ti nevadí, že ti pořád tykám? No a i kdyby, jak jsem řekl. Potřebuješ mě, jen mi pořád uniká, proč.“
„No tak fajn, jdi si. Ale počkat! Panáček vlastně pořád nemá kam jít. Snad se nechceš zase toulat po lesích a živit se – živit se nějakým – dobytkem!“ Bylo mu špatně už když to měl vyslovit. „A nebo si myslíš, že na tebe ta holka fakt někde čeká? Prosím tě. Stůj nohama na zemi. Ta na tebe už dávno zapomněla. Leží teď v teplíčku v postýlce se svým milým Tannessem.“
„Nevěřím ti!“
„Ne? Tak se mě chyť, ukážu ti realitu.“
„Jak poznám, že to není past?“
„Asi nemáš nevybranou, hošánku.“ Dořekl Killid, přitáhl si ho za loket a přenesl se do ložnice, kde spolu sladce spinkali Ikr s Nesárah ležící na jeho hrudi.

„Tak co na to říkáš, Daliene? Ha, ha – co sis sakra myslel?“
Dalienovi ztuhla krev v žilách. Nevěděl ani co cítí. Smutek? Zklamání? Neštěstí? Závist? Ne! To všechno přebyla bolest a vztek! Na ni? Na něj? Na oba? Jak to mohla udělat! Ona byla ta jediná, kvůli které přežíval poslední měsíce. Vždy, když myslel, že to všechno zabalí si vzpomněl na její milou tvář, když mu podávala ty hloupý kance. Ta jediná byla tak hodná, že mu pomohla, když už neměl na nic jiného sílu a ta jediná mu vrazila kudlu do zad. Ta, od které by to nikdy nečekal.
Ale Killid měl pravdu. Vždyť co čekal? Jakoby si ho ještě pamatovala. A ten Tannessis? Odpornější zrůdu snad ještě neviděl! Už chápal, proč lidi pod Tannessama vidí démony. Měl chuť se na ně na oba vrhnout a strhnout jim s obličejů ty slastný výrazy, ale v tu chvíli už ho Killid zase přenesl zpět.
„Tak co? Teď už na to přistoupíš?“
„Ano.“

Schovaná v keři jsem pozorovala tu spoušť. Hlava nehlava se tu mlátili a proč? Snad ne kvůli mně! Ale ne, nejsi tak důležitá, aby se všechno dělo kvůli tobě, Sar. Mám vylézt? Snad přestane, když mě uvidí!
V tu chvíli se v mé hlavě ozvala slova : Zůstaň, kde jsi! Ať tě ani nenapadne odtamtud vylézt, Nesárah!
Kdo to řekl? Rozhlédla jsem se kolem sebe právě v okamžiku, kdy Neferit Dalien ošklivě sekl do ramene. Vyjekla jsem, ale nikdo to naštěstí přes hluk zbraní neslyšel. Otrhaná ruka od trnů mi vylétla k mokrým ústům od slaných slz. Tak tohle se děje? Teď už je jasné, že kvůli mně, jinak bych tu přece nebyla schovaná. A další rána do Neferitina stehna. Z očí jí už také vytryskly slzy, ale žádný nářek si nemohla dovolit, aby stihla odrážet jeho útoky.
Jeho poslední rána směřovala Neferit na krk – a – trefil se. Myslela jsem, že na místě umřu bolestí, jako mi tím způsobil. A co hůř, v okamžiku, kdy jsem se podívala druhým směrem, zahlédla jsem mrtvou Kirili a Ikra ležícího na zemi, jak se nad ním sklání jeden z Wampiros. Teď už je to všechno jedno.
‚Ne, zůstaň kde jsi, Nesárah! Poslouchej mě!‘
Sklapni! Odhrnula jsem křoví a ukázala se jim.
Přesně v tu chvíli jsem se ocitla u sebe v ložnici. Pohlédla jsem nejprve na dvě postavy stojící nedaleko od postele – byl to Dalien a ten muž, co po něm šel, když nás hobili. Mluvili spolu a v posteli – ne, v posteli jsem ležela já a Ikr. Takže on žije! Jasně! Je to sen. Zaměřila jsem svou pozornost na ty dva a odtrhla oči od nás dvou – vypadali jsme tak kouzelně. Kéž by mi tenhle obrázek zůstal v paměti navždy.
Starší se mu posmíval a Dalien jen koulil očima na nás. Pak jsme se všichni octli někde v tmavé vlhké místnosti osvícené zelenými zářivkami. Jediné, co jsem jim rozuměla, bylo: „Tak co, teď na to přistoupíš?“ a jeho odhodlané „Ano“.
Zase jsem se ocitla v tom lese. Jako – anděl? To je mi směšná představa! Ale i přesto, na zádech mi rostla zlatá křídla! A já je viděla ze vzduchu. Jejich posmrtné tváře, ten výraz, který mě bude asi strašit do konce života, jejich zkroucená těla promočená krví!
Wampirové, kteří zůstali nad těly vzali nohy na ramena, jen Dalien tu zůstal o trochu déle. Pohlédl mi zhnuseně do tváře a pak zmizel taky.
‚T’mére Sára. La’tin Nesárah.‘ znělo ještě v mé hlavě, když jsem se probudila.

„Ikre? Ikre…“ Nemohla jsem ani pořádně mluvit přes slzy, jenž jsem polykala.
„Já tě slyším, Sar. Jsem tu s tebou, vidíš mě? Sar! Vnímej mě.“
„Ikre…“
„Sar, uklidni se. Slyšíš? Uklidni se!“
Ale já neslyšela, třeštila jsem očima před sebe a cítila pohledy mrtvých sester. Probrala jsem se teprve, když mi napálil pořádnou facku. Jakmile jsem viděla, že stále žije (měla jsem popletené, co z toho byl sen a co realita) padla jsem mu kolem krku jako malé dítě.
„Úúú, no kdybych věděl, že tohle uděláš, dával bych ti facky častěji.“
„Ty žiješ!“
„Samozřejmě, že žiju.“
„A co Kirili? A Neferit?“
„No pokud se nemýlím, tak ty taky.“
„Fakt?“ Zase jsem mu vlítla kolem krku. Měla jsem takovou radost.
Když jsem se trochu sebrala, zachvátil mě strach a částečně i zvědavost. Splní se to nebo ne?
„Ikre? Co to znamená T’mére Sára, La’tin Nesárah?“
„Kdes to slyšela?“
„V tom snu.“
„A kdo ti to říkal?“
„Já nevím, slyšela jsem to uvnitř sebe.“
„Je to stará řeč Ichtínů.“
„No a co to znamená?“
„Nashledanou Sáro, Vítej Nesárah. T’mére se používá ještě do teď u nás - L’mäniän, ale La’tin – to už se nepoužívá několik století. Málokdo tu řeč zná.“
„A jak to, že jí teda znáš ty?“
„No, musel jsem se jí naučit na příkaz člověka, který mi tě přikázal opatrovat.“
„Hmm. Takže někdo věděl, že to někdy uslyším a chtěl, abys mi to dokázal přeložit?“
„Nejspíš.“
„Ale jak někdo může vědět, co se mi jednou bude zdát? Kdo jsou vlastně ty Ichsiové? Nikdy jsi o nich nemluvil.“
„Ichsíni. Je to starý národ. Už nežijí, před několika sty let prostě jejich rasa vyhynula. Někteří L’mäniän se obávají, že to samé čeká mágy. Co jsi viděla v tom snu?“
Řekla jsem mu to vše. Žádné úskoky, věty v náznacích a skrytá tajemství. Všechno jsem to ze sebe sesypala na jeho bedra. Ať si s tím taky láme hlavu někdo jiný. Je můj Kré, ne? Pořád mi to tu omílají o hlavu, tak ať se jednou taky snaží někdo jiný. Já si totiž tenhle sen neumím vysvětlit. Nevím, jaký je rozdíl, mezi prorockým snem a fantazií. Já přece nejsem Tannessis.
Nemohl mi však uniknout záblesk jeho očí, když jsem se mu svěřovala s koncem svého snu. Ten okamžik, kdy mé znaky svítí stříbrem, já se vznáším na mrtvými těly a co víc, ze zad mi trčí dvě ohromná křídla plná drobných peříček zlaté barvy. Popsala jsem mu, jak kdo zemřel, kdo měl jaké zranění, kdo doopravdy zemřel a u koho jsem si nebyla jista, zda ještě nežije.
Nejdřív jsem si to odůvodnila první rozumnou myšlenkou, která mi přišla na rozum – vyděsilo ho, že si tak živě pamatuju ty smrtelné obrázky, ale pak mi došlo, že v tom to nebylo. Cítila jsem, že smrt nebylo to, co ho tolik zaskočilo. Chtěla jsem porušit naše pravidla a přečíst si jeho myšlenky, ale byla jsem tak rozrušena, že to nešlo. Ale i přesto jsem si byla jistá, že ho udivila jiná drobnost a to do veliké míry.
Když mě donutil mu popsat, co bylo s ním, vařící slzy mi už pálily tvář. Byly nesnesitelné. Měla jsem pocit, jakoby z mých očí tryskala sama krev. Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděla, co se stalo s Ikrem. Vypadal, jako stále živý, ale zranění, která utrpěl byla smrtelná. Jestli byl doopravdy naživu, tak už ne na moc dlouho.
Cítila jsem, jak usilovně nad něčím stále uvažuje, ale když se mi zadíval do očí, jeho smýšlení se změnilo o 180 stupňů. Cítila jsem – to je ale trochu směšné – lásku, něhu, soucit. Než jsem si to vše stihla uvědomit, pocítila jsem jeho city na vlastní kůži. Dlaní mi setřel jedovaté slzy a pak mi věnoval dlouhý něžný polibek…