Juliin deník - 21. díl

Zavřela jsem oči a nechala všechny své myšlenky (a že jich bylo!) samovolně proudit v hlavě. Měla jsem v sobě tedy pěkný zmatek. Před očima mi běhala jedna myšlenka za druhou, jako by se navzájem předháněly, která mi v mysli vydrží dýl... Naopak já jsem to takhle moc dlouho nevydržela. Zjišťovala jsem, že proti své vůli začínám pomalu, pomalinku ztrácet vědomí... Myšlenky se vypařily a zůstala jen prázdnota – jednoduše jsem usnula.
Tak trochu jsem cítila, že je to možná JEHO zásluha. Třeba nekecal, třeba mi vážně pomáhá. Nechtěl, abych si zatěžovala hlavu, a tak mě nenásilně uspal... Přiznávám, bylo to příjemné – ani jsem nevěděla, že jsem tak moc unavená. Ale není se čemu divit, vždyť poslední dvě noci jsem strávila neustálým převalováním se, jak mě tížily všechny ty starosti o tom, kdo vlastně jsem. Nyní jsem to konečně věděla a mohla jsem klidně spát. Klidně spát?? To sotva. Nebýt toho beze jména, určitě bych tak lehce usnout nedokázala.
Probudila jsem se s takovým trhnutím, že jsem musela přinejmenším svého mentora vytřást z hlavy – ne že by mi to nějak vadilo... Jenže jakmile jsem slyšela jeho důležité odkašlání (páni, hlasy v hlavě umí taky kašlat?!), věděla jsem, že ani tentokrát jsem neměla štěstí. Ale kde to sakra jsem? Jak jsem se tady ocitla? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Moc jsem toho neviděla, celá ulice byla dávno ponořená do tmy. Pouze dvě pouliční lampy na rohu vydávaly alespoň trochu světla. Konečně jsem si vzpomněla. Jela jsem s Romanem do nemocnice a potom běžela sem. Musela jsem usnout. Jak dlouho jsem tu ale mohla ležet?? Musí být minimálně deset večer! Tety nejspíš doma šílí strachy. Pěkně to schytám, jen co se objevím ve dveřích. Nejlepší bude, když vyrazím co nejdříve. Nejlépe teď hned.
Užuž jsem se zvedala z lavičky, jenže najednou se stalo něco zvláštního. Ehm, zvláštního? Myslím, že po všem, co jsem včera a dnes zažila, mě už nemůže nic překvapit. Mohla jsem očekávat naprosto cokoliv... Tohle ale vážně stálo za to.
Ohromeně jsem zírala na své ruce, nohy... celé mé tělo bylo ozářeno nepatrným, zato však jasně bílým světlem. Co se to proboha děje? Odkud se vzala ta... svatozář? Kromě ní jsem ale pocítila ještě něco jiného. Cítila jsem se najednou tak příjemně, jako by mě nikdy netrápily žádné starosti. Tělem se mi rozlévalo teplo... Kdo to dělá? A jak? A proč?
„Doufám, že se ti ulevilo, Julie.“
Leknutím jsem téměř nadskočila. Slyšela jsem další hlas! Tentokrát byl ženský.
„Kdo jste?? A kde... kde jste? Taky v mé hlavě?“
„Kdepak, nejsem v tvé hlavě. Mám své vlastní tělo...“
Rychle jsem se rozhlédla na všechny strany. Nikde jsem nikoho neviděla. A nebylo to tím, že byla všude tma. Prostě jsem tam byla sama!
„Ale já vás nevidím!“
„Ano, vím, že mě nevidíš, to je naprosto normální. Bát se však nemusíš. Přišla jsem, abych ti pomohla. Byla jsi tak vyplašená, že jsem musela udělat něco, aby ti bylo alespoň trochu lépe.“
„Děkuju... a...“
„A teď už utíkej domů, než po tobě tety vyhlásí pátrání.“
„Ale kdo jste??“ naléhala jsem. Odpovědi jsem se nedočkala. „Hm, tak fajn, půjdu domů... Počkat. Vždyť já vlastně vůbec nevím, kde jsem! Utíkala jsem, kam mě nohy nesly... Neznám to tady!“
„Nevadí. Mentor tě povede. Sbohem.“
Měla pravdu. Dokud jsem se nedostala do čtvrti, kde to bezpečně znám, hlas v hlavě mi radil, kudy mám jít. Vida, on asi bude vážně užitečný...
U nás v děcáku se svítilo. Sakra, určitě na mě čekají... Pořádně jsem se nadechla a vešla dovnitř. Všichni přítomní (tři tety a strejda) se ke mně nahrnuli a chystali se podrobit mě křížovému výslechu.
„Ahoj... jo, omlouvám se, že jsem nepřišla dřív, nechtěla jsem vás vyplašit... víckrát se to nestane, fakt... kamarád měl nehodu, musela jsem být u něj... jsem unavená, jdu si lehnout, dobrou noc,“ vychrlila jsem na ně jedním dechem a namířila si to rovnou do svého pokoje.