Juliin deník - 22. díl

27. června, pondělí

„Uááá,“ zívla jsem nahlas, jakmile jsem zaklapla budíka, na jehož displeji jasně svítil čas 6:30. Ach jo, vážně musím do školy? Vždyť je to zbytečné, známky jsou dávno uzavřené a nic už se neučíme. Naštěstí zbývá do konce školního roku jen pár dní... Jen co mi přišla na mysl tahle potěšující informace, vstávalo se mi hned lépe.
Vlastně jsem se vyspala celkem dobře. Večer jsem za pomoci mentora a kdoví, možná i toho druhého hlasu, usnula přesně v okamžiku, kdy jsem padla do postele. Ani nevím, jestli se u mě ještě stavily tety, aby mě poučovaly o tom, v kolik hodin se chodí domů. Každopádně po svém příchodu se mi povedlo dostat se do pokoje tak rychle, že nikdo nestačil ani otevřít pusu. No vlastně – pusu stačili otevřít, ale to bylo asi všechno, co stihli udělat, než jsem jim zmizela z dohledu. Fakt jsem nepotřebovala, aby se mě na cokoliv vyptávali. Obzvlášť teta Helča, která je v poslední době docela dost podezřívavá...
Včerejšek byl hrozný den, když o tom tak přemýšlím. Jedno překvapení za druhým. Jen si to shrňme – nejdřív mi Roman uvalil na bedra snad milion informací o patronech, o jeho rodině, o mentorech, o čtení myšlenek a prostě o tom všem. Sotva jsme se rozloučili, spatřila jsem sen o tom, jak Romana srazilo auto a běžela jsem ho zachraňovat (dokonce jsem se přemístila), což se mi naštěstí podařilo. A potom v nemocnici mi už ze všeho trochu ruply nervy a utekla jsem. A nakonec jsem ještě zjistila, že mi pomáhá další zcela neznámý hlas. No uznejte, z toho aby se člověk zbláznil...
„Julčooo!“ mávala na mě Nela z dálky, když viděla, že se blížím ke škole.
„No nazdar,“ oplatím jí pozdrav, jen co k ní dojdu. Konečně někdo normální... Ehm, normální? Nela? Vlastně jsem se spletla, ona je přece zamilovaná! O čemž mě zase ihned přesvědčila...
„Musím ti něco říct!“ zubila se od ucha k uchu.
„Fakt, a co?“
No potěš. Věděla jsem moc dobře, co bude následovat. Detailní rozbor víkendu s Jirkou a toho, jak je její miláček úžasný.
„Představ si, jak jsem byla v pátek s Jirkou na tom mejdanu, to bylo fakt super! A v sobotu jsme šli spolu na koupák, to byla taky bomba. On má tak nádherně vypracovaný tělo! Nejlepší bylo, jak...“
Ušklíbla jsem se. Hlavně že je šťastná... Jenže to, jak je Jirka boží, jsem slyšela už tolikrát, že jsem v klidu svůj sluch zase přepnula do režimu spánku. Vždyť Nela mě stejně nebude zkoušet z toho, co si z jejího vyprávění pamatuju. Stačilo se jen usmívat, přikyvovat a sem tam přihodit nějakou jednoduchou větu typu: „Tak to je senzace!“, „To muselo být fajn“, „Fakt? Nepovídej!“ nebo něco podobného. Znáte to. Aspoň má radost, že já z toho mám (na oko) radost a že se může někomu vypovídat. A já se můžu bez obav tvářit, že ji vnímám a přitom se zabývat svými starostmi. Akorát by do mě nemusela hustit detaily o Jirkovi v jednom kuse... Však ono jí to třeba jednou přejde. (Pochybuju.)
„Tak co tomu říkáš? Není to skvělý?!“ zeptala se mě nadšeně, když dokončila svoje vyprávění.
„No jo... Jasně, to je úžasný,“ přikývla jsem a mrkla na ni. Jaká by byla jiná správná odpověď, než že to bylo prostě báječný? No žádná. „Hele, zvoní, makáme do třídy!“
Zato kdybys věděla, milá Nelo, co se celý víkend dělo mně, to bys teprve koukala! Jenže vykládat jí to nemělo cenu a to z několika důvodů. Za prvé by se mi vysmála, proč si z ní dělám srandu, když apríl dávno byl, za druhé si nejsem jistá, jestli by se to zamlouvalo mému mentorovi a za třetí by mě asi stejně neposlouchala.
Střelila jsem po ní pohledem. Něco mě totiž napadlo. Dokázala bych zjistit, na co myslí? Teoreticky ano... Stačila chvíle soustředění a okamžitě jsem slyšela její myšlenky. To je mi ale překvapení! Nikdy bych do ní neřekla, že bude myslet zrovna na Jirku. Bože, s ní je to vážně beznadějný!