Láska si nevybírá I.

Kapitola 1.
Blízko Sluneční ulice bylo kolem 22. hodiny znovu spatřeno veliké zvíře podobné vlkovi.Místní policie varuje občany a nabádá je k větší pozornosti a opatrnosti.Starosta se nechal slyšet,že…..

Odložila noviny a starostlivě si prohlédla dceru.
„Vidíš lásko?Vůbec se mi nelíbí,že večer chodíš s kamarády ven….“odmlčela se,semkla ruce a pokračovala-“může to být nebezpečné!“
„Vím,vím mami…“-skočila jí do řeči Karin-„obzvlášť,když se tu potuluje to zvíře“ dodala ironicky a usmála se.
„Mám o tebe prostě jen strach!“ namítla matka a smutně se na Karin podívala.
„Já vím mami.“ Zase se usmála a matku objala.Paní Svorná,jak se matka jmenovala,zajela rukou dceři do rudých vlasů.Usmála se na ni a odešla.Karin v pokoji osaměla.Protáhla se a podívala se ven,bylo tak kolem 3. hodiny odpoledne.Párkrát přešla pokoj a nakonec zabořila hlavu do polštářků,které měla na posteli.Chvilku jen tak ležela a pak usnula.
Karin byla devatenáctiletá studentka zdejší vysoké školy.Studovala medicínu,už odmalička si přála lidem pomáhat a její otec předtím než zemřel byl lékař.Karin byla hezká slečna-krátce střižené rudé vlasy,oči jak dva smaragdy lemované dlouhými řasami a smyslné plné rty.Postavu by ji mohla také leckterá slečna závidět…
„Karin..zlatíčko..usnula jsi,převleč se alespoň do košilky.“ Při těchto slovech ji matka pohladila a odešla.Karin,ještě rozespalá,ze sebe sházela oblečení.Náhle sebou trhla.Je sedm hodin musí pryč!natáhla na sebe pouze vytahané tričko a s ladností šelmy vyskočila z okna.Dala se na útěk.

V sobotu ráno si paní Svorná přivstala a jako každou sobotu šla koupit čerstvé pečivo a nějakou tu dobrotu pro Karin.Svítilo sluníčko a žloutnoucí listy na stromech dodávali ulici podzimní kouzlo.Karinina matka měla dobrou náladu.Pomalu došla do krámu a zamířila k pečivu,začala si vkládat do sáčku rohlíky a housky.V tom ji zastavila sousedka- „Dobrý den paní Svorná.Už jste slyšela tu hroznou zprávu?!“
„Ne neslyšela.Copak se stalo paní Novotná?!“
„Včera v noci lidé viděli zase to zvíře-„ ztišila hlas a skoro šeptem pokračovala-„rodině Levých se prý ztratil jejich roční synek.Měla byste si ohlídat tu vaši Karin!“
„Ano paní Novotná dám si na ni pozor.“ Řekla poněkud znuděně otočila se a odešla zaplatit.Nebavilo ji pořád poslouchat rady od dotěrných sousedek.Karin je přeci poslušná holka.Proč by měla něco dělat?Uvažovala a mezitím došla domů.Uklidila věci do kuchyně a šla se podívat na Karin.Spala,tiše pochrupovala a vypadala nadmíru spokojeně.Matka se usmála a tiše zase z pokojíku odešla.

„Je to jasný Radime…vlkodlaci!“ bouchl mohutnou pěstí do stolu a podíval se na svého druha-
„No jasný – „vlkodlaci“usmál se „a co chceš jako dělat?otázal se Radim.Velká ruka ho prudce udeřila do obličeje,Radim se zamotal a spadl na zem.
„Ty idiote!myslíš si,že když si upír,že si můžeš jen užívat?Že můžeš lovit jen ty pitomý a naivní tvory co se nazývají lidmi?!Ne!Nikoliv kamaráde!Máme ve zdejších lesích konkurenty a to zatraceně veliký!“ tím skončil debatu a pomalu odešel.Radim seděl na zemi a se zájmem si prohlížel zakrvácenou ruku,kterou si utřel poraněný nos a ret.Pomalu se zvedl a zadíval se na hodiny.Bylo 7 hodin večer.Začínal mít hlad…..

Nebyl jediný kdo měl hlad.Karin stále ležela v posteli a tiskla si své břicho,které protestovalo a dožadovalo se kousku jídla.Zvedla se tedy a šla dolů do kuchyně.Otevřela lednici…pár konzerv,salám,okurka,rajčata.dva jogurty kečup…Znechuceně nadzvedla ret a šla do obýváku za matkou.“Ahoj mamko“ vykřikla nadšeně a rychle pokračovala-“Jdu ven s Tomíkem ano?...Má můj sešit z patologie“dodala rychle a nevině se usmála.
„Dobrá tak jdi,ale dávej na sebe pozor.Já si jdu dnes lehnout brzo,volali mi z práce a už zítra odjíždím na seminář o šelmách.nevadí ti to že ne?“ zeptala se starostlivě.
„Ne v pořádku mami,ať se ti tam líbí“ s úsměvem ji zamávala a zmizela ven.Pomalu šlapala tichou ulicí a rozhlížela se kolem.Asfaltová silnice,lemovaná stromy se žloutnoucími listy a domy…Vypadaly tak klidně pomyslela si Karin.Přesto se tu každou noc dějí naprosto hrozné věci.Nikdo o nich ale pořádně netušil,věděla to jen ona 19letá slečna.
Karin se při té představě otřásla.Zrychlila trochu krok a sledovala jak nebe se zahaluje do plášti noci.Zahnula do Jarní ulice a došla až na konec.Zastavila se,nadechla se a po tváři se jí rozlil úsměv.
Měsíc osvětloval hladinu jezera,které bylo kousíček za městem.Stromy z nedalekého lesa šeptali své staré pověsti a Karin se zasnila.Lehla si do trávy vedle jezera a zavřela oči.Tráva ji lechtala na kůži,teskná píseň větru bloudícího mezi listy nedaleké vrby ji uspávala jen sem tam se ozval štěkot psa nebo zahoukání sýčka.Pomalu usínala……
„Cože?“ Karin se náhle posadila a zpozorněla.Slyšela v celku nedaleké zavytí.Chvilku seděla nehybně a na krásy noci docela zapomněla.A znovu! Její zprvu udivená tvář se náhle v měsíčním svitu rozjasnila.“Tak opravdu nejsem sama!“ vykřikla a rozeběhla se do lesa…
Během chvíle se ze sladké Karin stávalo něco,co nahánělo od Středověku lidem hrůzu.Zastavila se na mýtině mezi stromy a pohlédla na měsíc.Její smaragdově zelené oči se zavřely a z dívčina obličeje se stávala tvář šelmy.Upadla na všechny čtyři,bolestí zarývala nehty do voňavé hlíny.Páteř se nepřirozeně kroutila a tvar těla se docela měnil.Najednou otevřela oči a zavyla.Prohlédla sama sebe,její pohled utkvěl na mohutných tlapách a drápech a na mohutném těle,které teď bylo pokryto hnědo-rudou lesklou srstí.Rozeběhla se do tmy.Náhle zpomalila a opatrně našlapovala směrem k další mýtině,odkad se ozývalo vytí.Při dalším váhavém kroku ji oslnil měsíc.Zorničky se stáhly a nevrle zavrčela.Chviličku si zvykala na příval světla a náhle sebou trhla.Koukalo tam na ni 6 párů hladových očí.Jasně modré oči se k ní začali přibližovat.Objevil se před ní urostlý vlkodlak černou srstí a jizvou na čenichu.
„Zdravím tě a zároveň tě vítám mezi námi…“ zvedl tlapu a něžně ji přejel po čenichu “říkej mi Fredy prosím“
Karin chvilku seděla a pak otevřela pusu-„Děkuji za přijetí,Já jsem Karin“
Najednou si uvědomila že nemluví lidskou řečí,v téhle podobě nikdy nemluvila a teď její slova připomínali spíše vrčení.
Fredy se ujal představování „Tamhleten hoch s hnědou srstí se jmenuje Michal,ale říkáme mu Mike,“-vlkodlak kývnul na souhlas hlavou-“tamhleto je Jessica,moc milá a statečná“-Jess se usmála a kývla na Karin- „Tamhle je Sam“-ukázal na vlkodlaka se šedou srstí-„Tohle je Rachel a tamhle to je Harry“ oba na Karin kývly.
„Dobře…no děkuji,jak už jsem jednou řekla tak jsem Karin“
„Tak tedy ještě jednou Karin---vítáme tě,máš jistě hlad“ při těchto slovech se vlkodlaci jak nepovel rozestoupili a za jejich zády se objevil zbytek mrtvého jelena.
„Tak pojď…“ usmál se Fredy a pokynul hlavou k mršině.Karin udělala váhavě pár kroků dopředu.Na chvíli se zastavila a svýma nevinnýma očima pohlédla na druhy.Všichni na ni tiše hleděli a prohlíželi si ji.Udělala tedy ještě krok a zabořila tesáky do chutného masa.V tiché noci bylo slyšet jen praskání kostí a spokojené mručení…

Smečku z dáli někdo pozoroval…
„Vidíš Radime?!Odporný toto,naprosto odporný! „zašeptal Viktor.Radim jen tiše seděl ve stínů větví a s otevřenou pusou sledoval dění na louce.Nevěděl ba ani netušil co si o tom má myslet.
„Hej bráško!“ oslovil ho Viktor.“Vidíš s čím máme to dočinění?“Radim polkl…
„No vidím,asi si měl pravdu.“ Připustil to i když nechtěl.Pořád jen seděl a pozoroval krmící se smečku.
„No tak nekoukej tak na ně,..ty si zas nejedl že?“ okřikl ho druh a za rukáv jeho černé košile ho potichu táhl pryč.“Musíš se přeci najíst“…
Během chvíle byly z lesa pryč a tichými ulicemi spícího města se plížili k jednomu z domů.Zastavili se až pod okny jednoho pokoje.Viktor bez váhání začal šplhat k oknu.Pomalu ho otevřel a neslyšně vskočil do místnosti.Rozhlédl se kolem sebe a olízl si bílé rty.O něco nemotorněji se do pokoje vplížil Radim.Smutně pohlédl na spící děvče.Viktor zaregistroval jeho pohled.Zamračil se a sednul si na postel k dívce.Velkou dlaní ji pohladil po tváři a druhou rukou ji nadzvedl,něžně ji políbil na rty a ústy sklouzl až na krk…chvilku ji líbal a dívka mu jen omámená jeho vůní visela v náručí.Pak kousl.Najednou se odtrhl a vzdychající dívku předal do náručí Radimovi.Ten se na ni smutně podíval pohladil ji po čele a utřel uslzené tváře a pusou se začal věnovat krvácející ráně.Když se nasytil opět ji uložil spící a úplně vyčerpanou do postele.Stejně potichu jak přišli se vykradli z pokoje do nemilosrdné noci.