Juliin deník - 23. díl

Myslím, že kdybych dnes v té škole neseděla, bylo by to jedno. O češtině a angličtině jsme se dívali na video, potom následovala dvouhodinovka výtvarky a místo matiky jsme mohli jít na počítače... I učitelé už byli zřejmě duchem na prázdninách. Já však byla celý den duchem úplně někde jinde – jen ne ve škole. Neustále jsem přemýšlela nad tím, jestli mám po „vyučování“ zajít za Romanem do nemocnice. Chtěla jsem ho vidět, ačkoliv jsem věděla, že po zdravotní stránce je už téměř v pořádku. Možná by měl z mé návštěvy i radost, říkal přece, že nikdo z rodiny za ním nepřijde. Jenže po tom, jak jsem od něj včera zdrhla, bych mu raději vůbec nechodila na oči, spíš bych se místo toho někam zahrabala.
Nakonec jsem se však přemohla, touha ho vidět byla silnější. Počkat, jaká touha ho vidět? Co to plácám?! Vždyť já se jen chtěla přesvědčit, že už mu vážně nic není. Jo, to bude ono, pouhá kontrola jeho zdravotního stavu, žádná touha ho vidět... A navíc určitě potřeboval společnost. Přece jenom byl na tom pokoji tak sám...
Hned po škole jsem se rozloučila s Nelou – stejně na ní u školních vrat čekal Jirka – a namířila si to rovnou k nemocnici. Nepospíchala jsem, dokonce jsem se loudala, abych setkání s Romanem co nejvíce oddálila. Jestli se bude smát, že jsem malá ufňukaná holka a nic nezvládnu, asi to fakt nevydržím a buď zase začnu brečet, hystericky na něj řvát nebo rovnou uteču. U mě člověk nikdy neví (ani já sama ne). Takže mi nezbývá než doufat, že si odpustí poznámky o včerejšku.
Pomalu jsem procházela nemocniční chodbou – přesně tou, kterou jsem včera tak zběsile utíkala ven. Zdála se mi nekonečná, jenže teď mi naopak připadalo, že se Romanův pokoj neskutečně rychle přibližuje. Nádech, výdech. Zaklepala jsem. Potom jsem uchopila kliku a otevřela dveře.
Zůstala jsem jako opařená. Stála jsem ve dveřích a zírala do prosvětlené místnosti. Co má být zas tohle? V rohu pokoje, kousek od nohou Romanovy postele stála jakási žena. Byla celá v bílém a usmívala se na mě. Asi bych řekla, že z ní něco vyzařuje, ale bylo tam tolik světla, že se to moc dobře nedalo poznat. Vypadala jako... anděl!
„Ahoj, tak už je ti líp?“
Paradoxně jsem tuhle otázku nepoložila já jemu, ale on mně. Asi to se mnou bylo včera fakticky hodně zlý.
„C-co? No... já...“ koktala jsem a přitom jsem nebyla schopná odtrhnout oči od té ženy. Pozorovala mě stejně upřeně jako já jí, ovšem zdaleka ne tak překvapeně. Kdo to sakra je? A proč nic neříká?
„Aha, tak koukám, že na tom pořád nejsi zrovna dvakrát dobře... Co je to s tebou? Já se na tebe přece nezlobím za ten včerejšek. Bylo toho na tebe hodně...“
To se mi ulevilo. Proč se ale chová, jako by tu ta ženská vůbec nebyla?? Stačilo by říct „Hele, Julie tohle je tahle a tahle, seznamte se“, jenže on nic takového neřekl.
„Můžeš se na mě alespoň podívat? Myslíš, že tě chci zavraždit pohledem, či co? Julie, prober se!“
Konečně jsem sklouzla očima k němu.
„Jsem v pohodě, neboj. Jen... kdo je sakra tohle??“
„Jako kdo?“
Proboha, to bylo v tom pokoji tolik lidí? Byla jsem tam pouze já, on a... ona.
„No... ona!“ ukázala jsem rukou na místo, kde stála. Jakmile jsem se však otočila za rukou, zjistila jsem, že už tam není. Rychle jsem se rozhlédla po celém pokoji. Ona zmizela!
„Ona?? Julie, já nikoho nevidím! Jsme tady sami.“
„Jo... no, teď už jo... ale byla tady. Byla tady, už když jsem přišla. Musel jsi jí vidět!“
„Nikdo tu není a ani nebyl,“ řekl tiše a pomalu, jako kdyby to vykládal malému dítěti, aby to pochopilo. Díval se na mě jako na blázna. Jen jsem čekala, kdy mi řekne, že jsem si spletla oddělení, že psychiatrie je vedle...