Juliin deník - 24. díl

„Jenže já jsem jí doopravdy viděla!“
„Fajn... ale o kom to pořád mluvíš? Koho jsi viděla?“
„No tu ženu... byla nádherná, celá v bílém...“
Začínala jsem být zoufalá. Roman vypadal vážně dost udiveně, takže mi bylo jasné, že nikoho neviděl. Jenže proč jí neviděl on, když já ano? Copak mám halucinace? Popravdě, ve stavu, ve kterém jsem se nacházela, bych úplně nevylučovala možnost, že se mi ta žena jen zdála. Proč bych si ale vymýšlela její přítomnost? Snad proto, že jsem potřebovala, aby se na mě někdo usmíval tak mile jako ona...
„V bílém?“ podivil se.
„Ano. Vypadala jako anděl...“
„Tys viděla anděla??“
„Copak oni doopravdy existují?“
„Samozřejmě že existují. Jenže jsou hrozně moc vzácní. A málokdo je vidí!“
Nedokázala jsem posoudit, kdo z nás dvou je momentálně překvapenější. Jestli já, z toho že existují andělé, nebo on kvůli tomu, že jsem nejspíš jednoho právě spatřila.
„Jak... jak to myslíš, že je vidí málokdo? V tom případě tohle anděl určitě nebyl. Proč jsem ho zrovna já měla vidět? Vsadila bych se, že jsem jen měla nějakou halucinaci. Už z toho blázním.“
„Ne.“
„Co ne? Snažíš se mi namluvit, že nejsem blázen?“
„Jo... teda myslím jo, že říkám, že blázen nejsi. Nemohla to být halucinace. Anděla si s nikým a s ničím nespleteš. Prostě ho poznáš.“
„To sice jo, ale co když se mi to jen zdálo? Mohla jsem si klidně představovat, že vidím anděla.“
„To bych neřekl. Jak vypadala?“
„No jako anděl. A něco z ní tak jako vyzařovalo...“
„Tak vidíš. Byl to anděl. Halucinace nezáří.“
Byla jsem v šoku. Anděly moc lidí nevidí, tak proč zrovna já ano?
„A co to znamená, když uvidíš anděla? Není to třeba... no v jednom filmu jsem viděla... že anděla spatříš... hm, těsně před smrtí.“
Trhl sebou. To znamená, že mám pravdu?
„Ne, Julie! Proboha, hlavně nemysli na tohle. Tak to není, rozumíš? Znáš hollywoodské filmy! Samé výmysly. Nevěř tomu, prosím tě.“
„Hm, tak jo... ale co to teda znamená??“
„Přesně to nevím. Ale kdysi jsem o tom slyšel a... Myslím, že anděl se zjevuje jen výjimečným lidem...“
„Vždyť to říkám! Já přece nejsem výjimečná, tak proč by se mi zjevoval anděl?“
„Ty to pořád nechápeš, viď? Ten anděl tě musí chránit. A andělé chrání pouze vyvolené. A ty jsi vyvolená. Právě jsi viděla důkaz.“
Sedla jsem si na prázdné lůžko vedle toho Romanova. Začínala se mi z toho všeho motat hlava. A vlastně celé se to začínalo zamotávat... Já mám chránit lidi, ale jsem vyvolená, takže někdo musí chránit mě. A nejenom „někdo“, přímo anděl!
„A co to jako znamená, že jsem vyvolená?“
„To se ukáže teprve časem.“
„Já se necítím jako vyvolená! A to určitě proto, že žádná vyvolená nejsem! Já...“
„Jestli mi nevěříš, zeptej se svého mentora.“
Co? Jeho? A ten to jako bude vědět?
„Samozřejmě že to vím. Co sis myslela? Roman má pravdu – jsi vyvolená, a proto jsi před chvílí viděla anděla. Tvého anděla.“