Juliin deník - 26. díl

„Páni... Jenomže včera jsem vás neviděla. A říkala jste, že je to normální. Tak proč vás najednou vidím?“
„Andělé jsou neviditelní. Nevidí je ani lidé, ani patroni, ani jejich svěřenci. Za určitých okolností se jim však může zjevit v celé své kráse.“
„Za jakých okolností?“
„Pokud o to dotyčný stojí.“
„Takže... to já sama jsem vás chtěla vidět?“
„Ano. Vycítila jsem to. Proto jsem se ti ukázala. Kdyby sis to nepřála, neviděla bys mě.“
„Já o tom ale nevím, že jsem vás chtěla vidět...“
„Možná to nevíš, ale je to tak. Byla jsi celá nervózní, když jsi šla za Romanem. Potřebovala jsi podporu.“
„Jo, to je pravda. Děkuju.“
Opět se pousmála. Je pravda, že to pro mě bylo docela uklidňující, obzvlášť po všech těch událostech, které se najednou tak rychle seběhly – a stoprocentně ještě seběhnou. Prostě to bylo příjemné, vědět, že je u vás někdo, kdo vás má chránit. Mohla jsem se cítit relativně v bezpečí. Třeba mi ani žádné nehrozilo, ale proč by mi jinak toho anděla posílali? A poslal ho vůbec někdo?
„Hm... byla jste... byla jste u mě vždycky?“
„Vždycky ne. Jen pokud to bylo potřeba. Nikdy jsi mě ale nemohla vidět.“
„A... proč jste tu teď? Je to taky potřeba?“
„Ano. Bylo na čase, aby ses o mně dozvěděla. Navíc sis to přála.“
„Aha... Ale proč... proč jste zrovna u mě? Proč právě já mám anděla??“
„Vybrali tě. Byla jsi předurčena. Jsi velmi důležitý člověk pro svět patronů, čekají na tebe velké věci... Už když jsi se narodila, pověřili mě, abych na tebe dávala pozor.“
Teda ta mě děsila. Asi budu o moc důležitější, než jsem si myslela. No skvělý. Aspoň se mám proč nervovat – ne že by těch důvodů bylo doteď málo...
„Kdo vás pověřil?“
„Nejvyšší. Strážce celé říše patronů. Má moc nade všemi, nikdo se mu nemůže rovnat... Je zkrátka nejvyšší.“
Jo, to je celkem logické. Musí existovat někdo, kdo má celý svět patronů pod kontrolou. Kdyby nikdo takový neexistoval, asi by to moc dobře nedopadlo.
Sklonila jsem hlavu a začala zkoumat svoje tenisky, které si pohrávaly s malými kamínky, jichž bylo okolo lavičky plno. Stejně to bylo zvláštní sedět tam s andělem... Kdyby mi před týdnem někdo tvrdil, že spatřím anděla, vysmála bych se mu. A vůbec – o čem si má člověk s takovým andělem povídat? Přece nezačnu vykládat něco jako „To je dneska hezké počasí, co?“ nebo „Tak co škola?“. To sotva. Jenže to ticho mi taky příjemné nebylo. Cítila jsem na sobě její upřený pohled. Bylo to sice, jako by mi do těla vlévala uklidňující teplo (možná si říkáte, k čemu teplo, když je venku třicet tři stupňů, jenomže já si připadala, jako bych měla vnitřnosti z ledu – no, nebudeme to rozebírat do detailů), ale já doopravdy nemám ráda, když mě někdo pozoruje. A už vůbec nejsem zvyklá na to, aby mě pozorovali andělé.
„No, myslím, že už mě nebudeš potřebovat. Proto tě teď nechám o samotě...“
„Počkejte ještě...“
„Ano?“
„Jak se vlastně jmenujete? Musíte mít přeci jméno.“
Nevím, proč mě napadla zrovna tahle otázka. Prostě jsem nevěděla, jak jí oslovovat...
„Iris.“
Usmála se a ve vteřině byla pryč. Zmizela, ačkoliv já jsem byla přesvědčená o tom, že tam stále je. Byla tam se mnou a já už nemusela být nervózní z jejího pohledu...