Snílci 9

ORIGAMI

„Znamená to, že už nemůžu ani domů?“ zastaví se najednou z ničeho nic. Neznámý ještě kousek běží, než také zastaví. Potom sklíčeně zakroutí hlavou.
„Vždyť já se ani nerozloučil,“ pokračuje Tom.
„Vrátíš se tam…“
„A kdy? Kdy se tam vrátím, to mě dřív zavřou do blázince!!!“
„Zvládnem to,“ mrkne na něj Neznámý. „A všechno bude zase jako dřív.“ Ale v jeho výrazu je vidět, že tomu nevěří ani on sám.
„Už není cesty zpět, ale to nevadí. Přál bych si to znova. Řekni mi jenom jedno,“ praví úplně klidně chlapec. „Byl to jenom sen?“
„Nebyl, Tome,“ pohlédne mu Neznámý do očí. „Stalo se to, jak vy říkáte, doopravdy.“
„Díky,“ vzdychne Tom. „Chtěl jsem to slyšet, protože jsem tomu sám už vůbec nevěřil. A jak se vlastně jmenuješ?“
„Seluna.“
„Seluna, Se…“ přemítá Tom nahlas. „To jméno mi je povědomé.“
„Až zavřeš oči, a nebudeš nad tím přemýšlet, vzpomeneš si.“

Chlapec na nic nečeká a zavírá oči. Propadá se do mlhavé krajiny, plné lesů a luk. Zatím jenom stojí a kouká po okolí, které se pozvolna noří z mlhy.
Na obloze křičí orel, který tam ladně krouží. Ve „skutečném“ světě to je však pískání kol, což vidí jenom snílek. Nezaváhá ani na okamžik, popadne Toma za ruku a utíká pryč.
I ve světě snů se Tom rozběhne. Tam ho ale táhne nádherná víla. Nohy mu drásají ostružiny, ale ani ho nenapadne, že by se jí pustil. Přeskakují potoky, kmeny stromů a pařezy. Až pak se dostanou z lesa na velkou stráň a vzpomínky Toma sami zasáhnou…

„Seluna, těší mě.“
„To tvé přání se nemělo nikdy splnit. Rozpoutalo to pohromu a já potřebuju, abys mi ji pomohl napravit“

Otevře oči a to všechno už je dávno přikryto vrstvou času. Aspoň tak mu to připadá, jako by od těch vzpomínek uteklo moře času, ale z té doby nevěděl nic. Jenom spal, bez snů, opravdu?
Ležel v neznámém bytě. Nechápal, jak se tam dostal, ale v poslední době už se tomu ani nedivil. Vstal z postele a vyšel z pokoje. Byla tam chodba, napravo byl východ z bytu, on se však dal doleva. Skleněné dveře vedly do obývacího pokoje, jehož celá jedna stěna byla prosklená.
„Bože, to je ten byt,“ zděsil se v duchu a přistoupil k oknům blíž. Byly zatažené roletami. Chvíli váhal, než je otočil tak, aby viděl ven. Ten dům naproti byl podobný tomu ze snu, ale přece úplně jiný. Jen nějaká na první pohled neviditelná charakteristika je pojila v jedno.
Obrátil se od oken, nechtěl už dál přemýšlet, ani vzpomínat. Zamířil do kuchyně, do které vedly druhé dveře z obýváku. Ani tam Seluna nebyl, ale na stole byla miska s cereáliemi. Sednul si a zalil je mlékem, které bylo vedle. Lžíce tam ale nebyla. Kouknul do dřezu, ve kterém byla jistě již delší dobu hora nádobí. Zalovil v ní a vytáhl lžíci, opláchl jí a posnídal.
Koukal při tom z okna a pohledem sledoval cestu, která se ztrácela v šedi města. Až narazil na nápis nemocnice. Tak rád by Janu viděl, jestli vůbec ještě žije, ale nepustili by ho dovnitř. A třeba to všechno byl jenom sen, vždyť co je sen a co skutečnost? A kolik dnů vlastně uběhlo od té doby? Kalendář tu nikde nebyl.
Nebyl důvod zde zůstávat déle, ale přesto se na chvíli zastavil, než za sebou zabouchl dveře. Neměl klíče, už se nemohl vrátit zpět. Znovu se mu vybavil ten zlatý dům ze snu a ona v něm. Už je blízko, strašně blízko.
Dveře bouchly a on po schodech míjel jedno patro za druhým, až se konečně dostal ven. Bylo chladno, ale nebe napovídalo, že dnes ještě bude pěkný den. Natáhl si kapucu přes hlavu a vyrazil. Věděl přesně kam. Do nemocnice by ho sice nepustili, ale měl jiný plán.

Netrvalo dlouho a stanul před rodinným domkem se zahrádkou. Na brance zvonek nebyl, a tak vešel. „Dobrý den…“ přemítal pořád dokola, co bude říkat, až mu někdo přijde otevřít. Pak konečně stiskl tlačítko a za chvíli už slyšel kroky. Srdce se mu ještě víc rozbušilo. Co když doopravdy umřela a co když vědí, že s tím měl něco společného. Chtělo se mu utéct, ale nohy se nedokázaly odlepit od země.
„Dobrý den,“ pozdravila ho žena a zvídavě na něj upřela oči.
„Dobrý den. Já jsem kamarád…jsem Janin kamarád,“ koktal Tom. „Já vůbec nevím…“
„Jé, tak to pojďte dál,“ usmála se žena. „Za chvíli přijede.“
„Přijede?“ divil se Tom a nejspíš to vyslovil nahlas.
„Od doktora, kvůli tomu zranění, byla na kontrole.“

Pak ho zavedla po schodech do prvního patra do jejího pokoje.
„To je Kristýnka,“ ukázala na malou dívku, která si v koutě hrála s panenkama.
„Čau,“ pozdravil ji Tom.
„Ahoj,“ odpověděla, ale ani se na něj neotočila.
„Já dole vařím oběd, takže vás tady budu muset nechat, ale Jana s tátou by tady měli za chvíli být.“
„To je dobrý, já tu počkám.“
Zavřou se dveře a Tom očekává trapnou tichou atmosféru, protože vůbec neví, o čem se má s Kristýnkou bavit.
„Jana byla v nemocnici,“ vyvede ho hned vzápětí z omylu. „Měla zlomený záda.“
„Jo?“ hraje Tom udivenýho. „A jak se jí to stalo?“
Dívenka si stále hraje s panenkami a ještě se ani neotočila, aby si Toma prohlédla.
„To nikdo neví,“ krčí rameny. „Našli ji venku na zahradě.“
Tom zamíří k oknu, aby se podíval, ale dívenka ho předběhne. „Támhle u toho stromu,“ ukazuje.
„To je ten strom z toho snu,“ zamrazí Toma v zádech.
„Je náměsíčná,“ dodává Kristýnka. „Už když byla malá, tak v noci chodila po domě, ale přitom spala.“
Tom nepřestává zírat z okna na ten strom.
„Teďka se chová divně, jak byla v nemocnici. Vůbec nemluví a tak.“
Právě, když se na ni otočí, protože by se rád zeptal, jak se změnila, otevřou se dveře a vejde Jana a za ní její otec, který jí podpírá.
„Dobrý den…Čáu,“ rozzáří se kluk a nejradši by jí obejmul, ale pak si uvědomí, že to asi není nejlepší nápad.
„Tak já vás tady nechám,“ řekne její táta. „Kristy, pojď se mnou.“
„Ale já si tady hraju, tati.“
„No tak,“ nesmlouvavě se na ni podívá.
„Ach jo,“ zvedne se otráveně.

Následuje chvilka ticha, kdy se na sebe oba dva jenom dívají.
„Prej si měla zlomený záda, řikala tvoje ségra.“
„Tak vážný to zase nebylo,“ nesouhlasí. „Ale bolej pořád.“
„Víš, bál jsem se o tebe. Jak jsme se potkali na tom nádraží, tak jsem myslel, že do toho vlaku nastoupíš. Snažil jsem se tam vrátit, ale nestihnul jsem to včas. Vypadalo to, že pojedeš, co se stalo?“
„O čem to mluvíš, jaký nádraží?“
„Ty si nic nepamatuješ?“ diví se Tom. „Musíš si přece pamatovat aspoň něco.“
„Ne, Tome…“
„A pamatuješ si aspoň, jak se ti to stalo, listovýho démona?“
„Ne,“ ale v jejích očích se náhle objeví strach. „Myslím, že jsme si jen na něco hráli. To všechno před tím, ty řeči. Ty jsi tomu opravdu věřil?“ pokouší se o úsměv.
Tom se nezmůže ani na slovo.
„Normálně jsem spadla ze stromu.“
„Jo jasný,“ trpce se usměje Tom. „Uprostřed noci lezeš na javor. Kdyby to aspoň byla jabloň, Jano. Tomu by se možná při troše vůle dalo uvěřit.“
„Nevím, co se ti stalo, že najednou mluvíš úplně jinak, ale asi máš pravdu. Je to můj boj, já sám jsem blázen, proč bych do toho měl zatahovat další lidi? Jenom doufám, že až tohle všechno skončí, tak mi odpustíš a nebudeš mě mít za blázna.“
„Spíš, jestli ty odpustíš mě,“ zamumlá dívka.
„Cože?“ zeptá se Tom.
„Nic.“
„Jak myslíš,“ ušklíbne se kluk. „Já půjdu, není času nazbyt.“

„Proč tak mluví, co se jí stalo? Asi se bojí, nemůžu se na ní za to zlobit, ale proč mi řekla, že jsem blázen? Nebo si to fakt myslí? Co když doopravdy jsem. Možná jsem se už pomát, ale to všechno…asi bych tomu taky nevěřil, kdyby se to nestalo zrovna mě.“

Zastaví se na dětském hřišti. Zatímco všechny děti si hrají na pískovišti, nebo blbnou na průlezkách, malý kluk sedí úplně sám na lavičce. Tom si k němu přisedne.
„Co to skládáš?“ zeptá se ho Tom, když vidí, že má v ruce zpřehýbaný papír. „Vlaštovku?“
„Ne,“ podívá se něj kluk. „Jeřába, origami.“
„A co, že si nehraješ s ostatníma?“
„Já nemám hračky, všechny jsem rozpůjčoval.“
„Sakra chlape, ty půjčíš hračky ostatním, když si pak nemáš s čím hrát? Takovýho dobráka jsem ještě nepotkal.“
„Hele,“ nevnímá ho kluk a ukazuje jeřába. „Už je hotovej.“
„Pěknej. Tohle bych asi nesved,“ uznale pokyvuje Tom.
„Vem si ho,“ podá mu ho kluk. „Já ho stejně nemám kam dát.“ Pak odběhne na průlezky.

Tom drží origami v ruce a prohlíží se ho. Hrdá hlava, majestátní ocas, roztažená křídla, jenom vzít někoho na hřbet a vzlétnout křižovat oblohu. A odletět do snů, kde ho nikdo nebude mít za blázna, ba naopak bude váženým hrdinou.